neděle 30. března 2014

Opět něco málo o Machnínu

Machnín je na každý pád sevřenou, uzavřenou obcí. Asi to dělá ten dolík, kde trůní. My, válečné a poválečné děti, co jsme tu byli s rodiči, ještě spíš kolonisté po vykázaných Němcích, jsme se tu právě zabydlovali. Dnes je nám kolem sedmdesátky, každý si všechno pamatujeme trochu jinak, ale v jednom se shodujeme… Je to vůbec všechno pravda, jsou to naše životy, co daly život dalším, kteří přišli po nás? Opravdu jsme byli herci v té velké hře osudu, kde hrají živí, mrtví i budoucí? Co naše role, velké i malé, monology sólistů, party sborových zpěvů?
Byli jsme to my a byly to naše postavy, co plnily jeviště, sál hospody U Zeleného stromu, kino, hřiště při spartakiádě, Machnínskou školu – pětitřídku, školku, mlékárnu, tep, řeznictví, smíšené zboží, holiče, trafiku u mostu, knihovnu v Šenku? To my jsme postávali u autobusů do Liberce a do Chrastavy, chodili se koupat na machnínské koupaliště, na Chrastavské oko, do břízek na houby, bydleli v nóbl nové čtvrti.
Je krásné vzpomínat a už se na nikoho nezlobit. V tom našem dolíku plného kouře z komínů není komu co závidět. Kde jsou malicherné spory? Přicházejí noví lidé, a ani naše děti už nechtějí poslouchat, co bylo dříve, co komu kdo řekl, a co udělal. Nám, klukům a holkám, asi bylo tohle tehdy taky šuma fuk. Nikdy jsme nikdo neřekl tomu druhému fašoune německej, špinavej Žide…
Prožili jsme v Machníně chvíle, na které nikdo z nás nezapomene. Hráli jsme v nich rozlišné role, a přesto to byl náš příběh, příběh mladé generace s rodiči, kteří doma často mluvili jinak než česky. Byli jsme obcí hodně internacionální. Přestali jsme mutovat a zhrubl nám hlas. Narostly nám dlouhé vlasy a čelili jsme obvinění z neplacení výživného na děti…
Bože, co jen tu jezdilo druhů motorek, motorových kol a kol. Pokud se dalo někde nakoupit, šlo o obřad, na který se bylo nutno připravit. Odmítnout zastavit se „sousedkou“ na slovíčko by byla urážka, a tak ženské klábosily hodiny a hodiny na mostě, před poštou, v krámech, později před jednotou. Sice pěkně zdravě na vzduchu, ale často také dvě až tři hodiny. Smáli jsme se tomu, ale věřte mi onehdy jsem se lekl. Stojím s kamarády v Liberci před radnicí a slyším: „Hele, ti chlapi! Šli jsme dolů, teď jsme zase tady a oni se nedostali dál ani o kousek, ani o milimetr.“ Jednoduše, asi nám, chlapcům, se také podaří si popovídat, ale od toho jsou tady i hospody.

Machnín hospody měl a okolní vsi taky. Jejich čas prý zanikl emancipací žen, výchovou k rodičovství, televizí a cenou piva. Není to pravda. Jako všechny poučky nejsou a neplatí pro každého. Náš svět nebyl vždy jen o kytičkách. Machnín zůstává za všech okolností tou krásnou uzavřenou obcí v dolíku, kde sice kouří komíny, ale kde se vám bude líbit. Přijďte a uvidíte sami... 

Žádné komentáře: