Vezmu
to z pohledu chlapce, který město navštěvoval pravidelně
před zhruba padesáti lety. Bylo mi něco málo nad deset let, psala
se polovina minulého století. Daleko v Praze vládl zemi
Antonín Zápotocký a Novotný. Že existuje nějaký Hrádek neměli
jistě ani potuchy. Na rozdíl ode mne. Já týden, co týden
v sobotu po škole nasedal v Machníně do vlaku a
vystupoval na hrádeckém nádraží. Čekaly mne pokaždé dva
nádherné dny u babičky v Loučné.
Dostat
se k ní od vlaku znamenalo vybrat si, zda jít přes náměstí,
nebo kolem pošty, koupaliště, SVA a přejít most, který se dnes
jmenuje podle naší rodiny U Wienerů. Střídal jsem obě cesty.
Měly svůj nezaměnitelný půvab.
Už
jenom příjezd vlaku na hrádecké nádraží a jeho opuštění
bylo sledováno pohraniční stráží se psem. U vchodu do podchodu
stáli dva vojáci základní služby se samopaly na prsou. Cestující
byli kontrolováni jen zcela výjimečně, ale roce 1960 byl
jedním z nich náš učitel z liberecké školy na Husovce, když
jsme se třídou přijeli hledat trilobity na důl Kristina.
Hrádek
nad Nisou byl pohraničím městem sousedícím sice s lidově
demokratickým státem Němců NDR, ale dalo se skrze něj dostat do
západního Berlína, kde v té době ještě nestála berlínská
zeď. Ani v blízké Chrastavě, nebo ve Frýdlantu jste
nepotkali švarné chlapce – jízdní pohraniční hlídky na
koních, jako zde. Jenom pár kilometrů od městské radnice stál
zámek Grabštejn - výcvikové středisko a vojenský útvar. Jeho
vojáci v té době byli viděni ve městě na každém kroku.
To
druhé, co bylo jiné, než u ostatních měst okolí zaznamenal
čich. Celý Hrádek od nádraží po Loučnou sušil drcenou kůru
z místní chemičky, která zpracovávala kůru stromů,
louhovala ji a zbylou pevnou část prodávala lidem na topení.
Ještě po víc jak po padesáti letech ji cítím. A nevoněla
špatně! Rozhodně nepáchla, natož, aby čpěla a pálila v očích.
Další,
co jinde neměli, byla dlažba z černého kamene. Ještě jí
zbylo trochu v Žitavě kolem radnice. Hrádek ji má pod
asfaltovým povrchem. Někde jsem slyšel, že je to kámen, co
vozily námořní lodě jako balast v podpalubí, když se
vracely z Ameriky. Zdejší jej v Hamburku kupovali na
originální dláždění města…
Co
dalšího stálo za to, aby si to desetiletý kluk zapamatoval?
Hrádek nad Nisou je položen velmi nízko nad mořem, tudíž vše
tu dozrává dřív, než třeba v Liberci. Všude kolem města
se tehdy pěstovala zelenina a my kluci, co jsme spali v létě
ve stanech v blízkých zahradách, jsme na ni chodili. Nebyl
lepší květák a okurky než z polí kolem Hrádku nad Nisou.
Hrádek
byl i městem horníků, hranicí tří států – Trojmezí.
Vlaků, co odsud vyjížděly ven z republiky, aby projely
dalšími dvěma spřátelenými státy, aby se za půl hodiny ve
Varnsdorfu vracely zpět do ČSR…
Město
báječných poutí, německého ochotnického divadla, kde po odsunu
německého obyvatel zůstalo tolik Němců (odborníků, horníků a
antifašistů), že nebyl problém se německy běžně domluvit
ještě dlouho po válce v celé hrádecké obchodní síti.
Dobré jméno dělal městu i tradiční rozmanitý průmysl, v jehož
čele stála továrna na prezervativy a technickou pryž Vulkán n.p.
Jak
vidno, nebylo toho málo, co zaujalo desetiletého kluka ve městě,
kde žila jeho babička a spousta dalších příbuzných. Kam se celý
život rád vrací.
Žádné komentáře:
Okomentovat