neděle 25. dubna 2010

Radost

Radost si udělám. Taky jste už ve věku, kdy udělat někomu radost je metou Vašeho snažení? Pokud ne, raději nečtěte dál. Většinou se tenhle anachronismus objevuje u rodičů a je zaměřen na jejich děti. Může být i výjimka, která postihuje i širší okruh známých, ba co dím, i vícero lidí. Pak ovšem jde o víc než o úchylku, jde o postižení. Tací lidé dostávají různá jména, lidé je mají za podivíny. Lékaři je diagnostikují a příbuzní se je snaží zbavit svéprávnosti a napadají soudně žalobami jejich poslední vůle. V našich zeměpisných krajích jde o onu nižší hladinu postižení, kdy otcové, dědové, matky i babičky investují do dětí. Často nepřiměřeně, ale s pocitem dobře udělané práce. Však oni nám to jednou vrátí...

Nevrátí. A mám pocit, že ona radost z vnoučka, ze syna se vytratí záhy po tom, co se ožení. Nebagatelizuji. Vím, o čem mluvím. Děti bývají často nevděčné. Co s tím? Radost z podarování je často pocitem nasycení těla drogou, která se stává návykovou a často i zhoubnou. Naní léku na lidskou slabost, na zklamání a věčnou touhu, aby mě měl někdo rád. Závidím narcisům, pivoňkám, astrám a slunečnicím! Nemohu jinak. Něco dám a něco očekávám. Že to nepřichází bolí a nejsem v tom sám. Nemají čas. Bůh suď, jsem asi jenom hloupý, naivní a budu navždy sám. V dárcích to není, jen v čase. Nikdo ho nemá, je vzácný. Jsou vztahy povrchní a žádné. Nevím, co je lepší. Takový nebo žádný? A radost? Tu mám. Žel jsem opět sám, všichni mají už lepší program. Zbude-li čas, tak se zastavím. Mezi dveřmi. Sorry, nevěděl jsem, pospíchám, mám toho moc a nestíhám...

Žádné komentáře: