Radost si udělám. Taky jste už ve věku, kdy udělat někomu radost je metou Vašeho snažení? Pokud ne, raději nečtěte dál. Většinou se tenhle anachronismus objevuje u rodičů a je zaměřen na jejich děti. Může být i výjimka, která postihuje i širší okruh známých, ba co dím, i vícero lidí. Pak ovšem jde o víc než o úchylku, jde o postižení. Tací lidé dostávají různá jména, lidé je mají za podivíny. Lékaři je diagnostikují a příbuzní se je snaží zbavit svéprávnosti a napadají soudně žalobami jejich poslední vůle. V našich zeměpisných krajích jde o onu nižší hladinu postižení, kdy otcové, dědové, matky i babičky investují do dětí. Často nepřiměřeně, ale s pocitem dobře udělané práce. Však oni nám to jednou vrátí...
Nevrátí. A mám pocit, že ona radost z vnoučka, ze syna se vytratí záhy po tom, co se ožení. Nebagatelizuji. Vím, o čem mluvím. Děti bývají často nevděčné. Co s tím? Radost z podarování je často pocitem nasycení těla drogou, která se stává návykovou a často i zhoubnou. Naní léku na lidskou slabost, na zklamání a věčnou touhu, aby mě měl někdo rád. Závidím narcisům, pivoňkám, astrám a slunečnicím! Nemohu jinak. Něco dám a něco očekávám. Že to nepřichází bolí a nejsem v tom sám. Nemají čas. Bůh suď, jsem asi jenom hloupý, naivní a budu navždy sám. V dárcích to není, jen v čase. Nikdo ho nemá, je vzácný. Jsou vztahy povrchní a žádné. Nevím, co je lepší. Takový nebo žádný? A radost? Tu mám. Žel jsem opět sám, všichni mají už lepší program. Zbude-li čas, tak se zastavím. Mezi dveřmi. Sorry, nevěděl jsem, pospíchám, mám toho moc a nestíhám...
Žádné komentáře:
Okomentovat