Ve světě hřmotu, hlasitého křiku, řvaní rádia nebo televize od sousedů je tenhle pocit nejsladší. Ten, který se nám vybaví, ucítíme-li vůni, která nás provázela cestou štěstí, neznalosti a bezstarosti. Ta doba už je nenávratně pryč. Kolik, že nám to bylo? Pamatujete, jak dříve vonělo ranní kafe, odpolední buchty, sádlo a škvarky, převařené mléko doma v hrnci? Nedělní oběd, když vaše máma přinesla domů recept od sousedky a vyzkoušela novou bábovku, vánoční cukroví, domácí čokoládu, pracičky?
Jak voněla každá skříň i krém na boty? Podle vůně jsem dělil od sebe i moje dvě babičky. Ta jedna byla z české chalupy od Příbrami, ta druhá z německého prostředí z Nového Města pod Smrkem. Jak daleko měly od sebe, tak blízko tím, jak voněly. Každá si s sebou přinesla na svět jiné koledy, zvyky, co dělat, jak uvařit. I jejich peřiny jinak voněly i jejich husy jinak kejhaly. A přesto, jsem už druhý den měl pocit, že jsem tu doma, byť každá mluvila jinou řečí. Když někdo tenhle pocit má, nemusí hledat slovník. Ta intonace řeči, krajíc chleba máslem mazaný otevře všechny cesty, ba i cestičky… Do databáze mozku se uloží každý vjem, aby pak po sto letech, řekl: „Stůj, tahle vůně – vzpomeň si!“ A ty se řítíš časem kamsi ke kořenům, aby sis vybavil onu šťastnou chvíli, která ti otevřela branku do zahrady kouzel – tvého mládí. Letmý polibek, pohlazení, šepot tajemného přání, lísteček její rukou psaný. Čas, kdy ty a ona, ona a ty, jen vy dva a vítr, který si pohrával s listy stromu.
Tak nějak voněla a zněla k ránu i tráva, mokrá a studená. A ty bez ponožek, boty zůstaly na schodech. Ve stanu bylo vydýcháno, sem tam i kapka, jak na plátně se srážel dech. Vedle tebe ještě spal Petr, Pavel nebo to byla Gábina, Hanka, Věra, Jarmila… Ta vůně, ach ta vůně těla, rozpáleného, rozpečeného starého rohlíku. Melta, co babička vařila. A potom k obědu svíčková a k ní za padesátník třeba malinová limonáda. Děti vypijí všechno, mají kachní žaludky.
Proboha, na psa a kočku bych zapomněl! Pes, když zmokl, zasmradil v tu chvíli celý byt. A babička to přešla mlčky, však on i chlap to uměl. Co by vám vyprávěla. Ale vyprávěla ráda, však taky hodně toho po ní mám. Chlapa ke slovu nepustila, sněm sousedek u plotu či na ulici to byl problém. Ten den se i stalo, že nebylo uvařeno. A my jsme vedle nich stáli a poslouchali. Semlelo se všechno, co se kde a kdy stalo. Nitka na nikom, jak se říká, nebyla ušetřena. A v tom všem jsme vyrůstali. Nějak bezhlavě, chaoticky, normálně. Sem tam škola, ale hlavně prázdniny u babičky. Esence všech těchto vůní působí jako feromon, jako když sirény svým zpěvem lákaly námořníky… Pak je lepší zalepit si uši voskem a spolu s Odysseem plout dál, dál do Ithaky, dál od snů nebo k nim blíž…
Žádné komentáře:
Okomentovat