Jak jsem k pytlům peněz přišel

Bylo nebylo, nebo spíš bylo, že jsem, ještě za socialismu, šel do sběrny starého papíru s balíkem novin. Kde se vzala, tu se vzala, za dveřmi stála „babička“ – víc jak čtyřicet jí nebylo… A hned na mne: „Panáčku, dobrý skutek jsi udělal, starý papír do sběru odevzdal. Odvděčím se ti za tvou ochotu. Tady ty pytle jsem ti přichystala za odměnu.“
Stalo se, že jsem si tedy místo balíku papíru odnesl domů dva pytle bůhví čeho. Pytle byly zaplombované Státní bankou v Jablonci nad Nisou. Jaké bylo mé překvapení! Oba pytle obsahovaly balíčky bankovek balené po tisíci kusech. Pěti-, deseti-, dvaceti stokorunové bankovky Provincie Detschbőhmen, tzv. nouzovky, které skutečně platily několik týdnů v Libereckém kraji. Staženy z oběhu Československou vládou byly řádně spočítány, přelepeny bankovní páskou a uloženy až do 80. Let minulého století v bankovním trezoru místně příslušné Jablonecké Státní banky. Až v této době se banka rozhodla dát pytle se starými bankovkami do sběru a to v Liberci, v Orlí ulici.
Vysypány z pytlů na podlahu mého bytu vytvořily bankovky neskutečnou atmosféru náhlého zbohatnutí. Tolik peněz pohromadě jsem nikdy v životě neviděl a už neuvidím. Páska na každém balíčku bankovek nesla podpis úředníka a já si připadal jako ve filmu Velká bankovní loupež. Náhlý objev těchto bankovek rozhýbal sběratele k neskutečným aktivitám získat část peněz do jejich sbírek, což jsem jim rád umožnil, protože takový objev nepatří pouze do jedněch rukou.
Koncem První světové války, přestože úřední zákaz výslovně zakázal vydávání nouzovek, docházelo k porušování příkazu v různých formách. Jsou toho dokladem v naší oblasti tovární mince – skleněné žetony z Vratislavic, z továrny na koberce. V zajateckých táborech, např. v prostoru od libereckého letiště směrem k Ostašovu a Machnínu stálo zajatecké městečko velikostí převyšující tehdejší Liberec, kde si tiskli vlastní peníze, náhradní nouzová platidla, s platností pouze v okruhu několika kilometrů.
Liberecká platidla, vysypaná z oněch pytlů, byla jiné, významnější kvality, s mnohem větší platností. V okresech s německou většinou se po prohlášení ČSR o platnosti československé měny, která nesmí být rozmělňována vydáváním nouzovek, rozpoutalo v podzimních měsících doslova šílenství. Dne 29. října 1918 byla v Liberci vyhlášena tzv. Provincie Deutschbőhmen, která se hodlala připojit k Německu a k tomu účelu si vytvořila i vládu se sídlem na liberecké radnici i se všemi atributy dočasné vlády, včetně bankovnictví. Hnutí nebylo jednotné a zděšení místní vlády bylo umocněno zjištěním, že majitelé textilních, sklářských a strojírenských podniků, jejichž prosperita stála a padala s exportem, se staví proti odtržení od ČSR. Tehdy nacionalismus v našem pohraničí neuspěl. Sousední, slabé a inflací postižené Německo po prohrané válce ještě nebylo lákadlem pro německé podnikatele z českého pohraničí. To přišlo až po roce 1935 a skončilo odsunem většiny Němců z tohoto prostoru po roce 1945.
Vraťme se k závěru roku 1918, do prostoru Sudet, našeho pohraničí obývaného většinou Němci. Na severní Moravě vzniká Sudeteland, Němci kolem Znojma vytvářejí Deutschsűdbőhmen a chtěli se připojit k Rakousku. Na Šumavě to byla téměř jasnovidně Bőhmerwaldgau. Po obsazení pohraničí v roce 1938 se nedočkavci „dočkali“. Z jejich „gau“, nového kraje, odváděli do wehrmachtu samé mladé muže, z nichž se domů, na dovolenky, vracelo jen malé procento přeživších válečné útrapy Druhé světové války.
Ke konci roku 1918 se vůdcové německého separatismu v českém pohraničí paradoxně odvolávali na Wilsonovo Prohlášení o sebeurčení národů, které ovšem neuznávali pro jiné národy v Rakousku-Uhersku, dokud byli Němci u moci.
Vzdorovláda separatistů provincie Deutschbőhmen skončila ještě v prosinci téhož roku. Zajímavé zůstává, že separatisté svou měnu označili v korunách a ne, jak by se předpokládalo, v markách. A to vlastně mohli zůstat se svými korunami osamoceni, protože v Praze doktor Kramář vážně uvažoval o tom, že by česká měna měla míz název „rubky“ nebo ještě lépe „české franky“. Že se tak nestalo, za to vděčíme T.G. Masarykovi, který z titulu své moci zakročil. Dr. Kramář byl povolán sloužit lidu na jiném zodpovědném pracovišti a „měnu“ dostal do gesce jiný muž „28. října“.
Tak se znovu potvrdilo, že dělají-li dva totéž, nemusí to být navlas stejné.