Emil Zola a jeho vidění světa mi dalo hodně. Tolik, abych si svět srovnal do krabiček tak, jako posekané obilí do panáků, patníky kolem cest. Svět podle heliocentrické soustavy jako ruku sevřenou v pěst, záhony růží, modré chrpy, slunečnice otáčející své terče za sluncem. Tak jako voda nepoteče a nevyšplhá vzhůru po stromech, můj svět podle Zoly bude navždy rozděleným světem břicha Paříže.
Proč zrovna Zola? Na to je snadná odpověď. Postavy a postavičky, plné ulice, v nichž hlavní slovo mají hlučné trhovkyně s rukama, ze kterých nikdy nesmyjí pach rybiny, moře a soli. Věčné, jak oheň, který nezhasíná, jsou ruce osázené kupou zlata, zlatými prsteny a tlusté krky obtěžkané hrubými zlatými řetězy. Jejich ruce, šaty, vlasy, jejich krok a myšlení se staly onou pomyslnou hrází, za kterou se skrývá zas jenom žabinec, chaluhy a páchnoucí ryby. Tržnice a trhovkyně. Nebe a nebesa, buďte k nim milostivy!
Člověk je vlastně jenom obraz toho, co dělá, žel práce se nikdy nezbaví. Jako, když architekt, který stále pije, kreslí stále dokola, co se má stavět, ale někde jinde. A pak jsem přejel hranice v Harrachově do Polska. Zbláznil se stavitel nebo mám vidění? Stojí tu nové, nevídané hotely. Cestou do Sklářské Poreby jsem viděl stavby architekta a měl jsem dojem, že vidím, čtu a procházím se napříč břichem Paříže. Měl jsem chuť křičet.
Viděl sem sud plný slaných okurek, ve kterém plavala mrtvá myš, rejsek a chcíplá veverka. To všechno dohromady s cibulí a bobkovým listem. Zmocnila se mě panika. Jak je to možné? Kdo tohle dovolil postavit? Zdravý rozum by to nevymyslel. Je to vskutku ohavné. Proč musí pořád někdo takové věci dělat? Proč někdo staví domy bez architektonické pokory a citu? Škrtit krajinu, dusit ji, ubírat jí kyslík? A zrovna v Krkonoších u hranic.
Žádné komentáře:
Okomentovat