neděle 11. září 2011

Čím zaplatíš?

Koruny nebo eura? Snadná pomoc, berou obojí. Za oblíbené Marie Terezie (1740 – 1780) to nebylo tak snadné. Číšník v restauraci musel mít za ušima, pokud nechtěl prodělat kalhoty. Mince (papírové peníze a karty ještě čekaly na své zrození) se dělily podle měnového systému a kovu, ze kterého byly zhotoveny. Určitě se pan vrchní zaradoval, pokud mu host platil dukátem. Ten byl ze zlata, ale musel si dát pozor na váhu mince.
Stříbro v této době mělo svůj základ ve dvou vzorech a to podle váhy mince kolínské nebo vídeňské. Platil-li někdo číšníkovi v Praze kolem roku 1750, bylo na něm, pokud bral i mince měděné nebo později i nejhorší nouzové mince z cínu. S dukáty problém nebyl. Ze stříbra se razily tolary a groše, jedno a půlkrejcary i patnáctikrejcary. Tři krejcary to byl jeden groš. Dále se platilo půltolarem, šestikrejcarem. Od roku 1754, stále ještě za Marie Terezie, se objevila další měna - stříbrné mince konvenční měny. Lišily se od těch předcházejících stříbrných tím, že na rubu ražby mají vyražen i ondřejský kříž. Sortiment, čím zaplatit, byl později rozšířen o další mince. Stříbrný třicetikrejcar, dvacetikrejcar, sedmnáctikrejcar, desetikrejcar a sedmikrejcar. Přibyl i tzv. výtěžkový tolar konvenční měny. To ale vrchního až tolik nezajímalo.
Ten, kdo měl povolení razit, musel použít kov vytěžený na svém pozemku. I tak, aby měl účtující kalkulačku. Ona to neměla lehké ani samotinká česká královna Maruška (Terezie). Ke všemu, co se s měnou dělo, musela vydat příslušný ferman a jak jí to šlo! Zatím, co dnešní parlament není schopen přečíst ani příslušné dokumenty, které schvaluje a novelizuje. Ach, kde je ta doba absolutistické monarchie, Františka Lotrinského, Marie a jejího syna Josefa, který to vše dovedl až k absurditě a nadčasové dokonalosti hodné ateisty?
Víte, jak byly ty mince krásné? Marie měla krásné poprsí a to na mincích té doby krásně vynikalo. Bylo mohutné jako pohoří. Však se také tolary s jejím portrétem razily ve Vídni celá desetiletí i po její smrti. Beduíni a Arabský poloostrov jím byli doslova zamořeny a platilo se jimi hodně dlouho a nejen tam. Ještě dnes jsou lákadlem pro sběratele a monarchisty. Doba Marie Terezie a osvícení Josefa II. se stala věkem samého překvapení.
Tak se přihodilo, že se pomalu od zlata a stříbra přešlo k papírovým penězům. Řekněte sami, co je lepší. Drahý kov je přece znakem solidnosti, něco váží. Papírem si v době krize můžeme tak akorát v nejhorším utřít … brýle. Na našem území se platilo i mědí. Platidla byla zavedena do oběhu během roku 1760 a už rok předtím se ve zkušební ražbě v Čechách objevil český haléř a grešle, později krejcary. Grešle to bylo v přepočtu tři čtvrtiny krejcaru nebo tři české halíře. Trochu složité.
Někdy si říkám není lépe lidem, co nic nemají? A protože tehdy lidé opravdu kalkulačky neměli, měli různá počítadla, sčoty a ty jim mechanicky bez proudu a baterií výrazně pomáhaly. A s těmi cínovými mincemi si nedělejte hlavu. Ty se razily v Praze pouze za Prusko-rakouské války při obležení Prahy roku 1754 a 1757 a rychle z pultů zmizely. Pokud jsem zasil do vaší hlavy trochu nepokoje ve věci čím a jak platit, vězte: Navždy jsou ztraceny časy platby zlatými dukáty a stříbrnými tolary. Teď už budeme platit kartou či „keš“, papírovou hotovostí. A je fuk, je li to koruna nebo euro. Asi to tak přeci jen bude lepší, i když nikdy se nemá říkat nikdy.

Žádné komentáře: