Pamatuji si
jedno auto v obci a to bylo
tatínkovo. Druhé Martincovo, třetí Liebiegovo naproti, přes ulici zahrabané
v slámě, aby ho nikdo neviděl. Uschoval ho německý šofér, který nemusel do
odsunu. Starého Martince někdo udal pro protistátní činnost a jeho auto stálo v
garáži. Tátu tohle čekalo taky, ale auto včas prodal.
V podstatě
nás, kluky hrající si na ulici pod Machnínským kostelem, nic neohrožovalo.
Nakonec to byl tatínek jednoho z nás, pan Reichl, co si koupil auto na
dřevoplyn s postranicemi ze dřeva, takový relikt z Druhé světové
války. Před tatínkem správcoval v truhlárně Simm + Wagner, myslivcoval,
včelařil a hlavně trpěl, když jeho synové Otík a Ruda něco provedli. Postupoval
podle svých neměnných výchovných postupů, které omezoval na to, že kluky
seřezal řemenem a čekal zázraky.
My jsme
bydleli naproti, v Nordlichtu, a přes ulici bylo vše slyšet (žádná auta po
ní nejezdila) a tak moje maminka běhávala za Reichlovou, ať toho Otíka její
manžel nezabije. Reichlovou to asi moc nenadchlo. Jediné, co na to pokaždé řekla
bylo, že Reichl ví, co dělá a ať si máma hledí svýho…
Po takovém výprasku
jsem se cítil, jako bych ho dostal i já. Přelezl jsem branku za klukama s hloupým
dotazem, jestli to bolelo. Většinou asi jo, protože ten den naše blbnutí
skončilo. Otík šel za staršíma klukama a já s Rudou a Jardou Kalenským
jsme se sešli u Reichlů na půdě a plánovali příští alotria. Byli jsme
nerozlučná trojice.
Za kostelem už
byly jen pole, rokle a haldy zeminy ze zarostlé přípravné práce na Hitlerovu
dálnici, co měla vést přes Machnín kolem Liberce do Prahy. Dál už jen břízky a
malé bunkry, které pořád ještě tajily drobné nálezy po našich vojácích, kteří
se zde před pár lety, v roce 1938 mobilizovali.
Pro nás to
bylo území nesmírné radosti, volnosti a dobrodružství. Nic nemohlo být na světě
dobrodružnější a zábavnější, než území od kostela k Bedřichovce, ke
Chrastavskému oku, rybníku, vzniklému rovněž na území přípravných prací neměcké
autostrády. A všude kolem břízky, a široširý svět cest a cestiček vhodných na
závody, přepadávání se, chození na houby, borůvky a na žaludy pro místní
myslivce. Neznám lepšího výběhu pro kluky než bylo okolí naší krásné vesnice.
Od Mrázků k lípě, po úbočí Ovčí hory zpět dolů, podél tří rybníčků
k mateřské školce. Hrad Hamrštejn a okolní důlní štoly... Však jsem do
jedné vlezl a nemohl zpátky. Elektrárna, prastará, s vozíky na uhlí, Schwabova
vila - domov řeckých dětí – oční ústav, Machnínské hřiště, vodárna a pod ní
nádherné koupaliště, škola a meandry řeky Nisy. Bramborárna, s obrovitými kameny
pro velký mostní oblouk německé dálnice do Prahy, které skončily
v základech monstrózního Stalinova pomníku v Praze.
To všechno byl náš Machnín. Machnín Rudy, Jardy, Petra, Pavla, Vlastíka.
Machnín padesátých let minulého století, kdy projelo za den maximálně pět
osobních aut a pan Holínský se ,,svým“ Sauerem, náklaďákem s balíky do hamrštejnské
Textilany. Laml, neodsunutý Němec, koval koně v kovárně naproti elektrickému
domu, kde žili dělníci pracující v elektrárně. Stál kousek od mlékárny,
kde nalévala mléko z velkých bandasek do malých paní Jungová.
Žádné komentáře:
Okomentovat