pátek 11. října 2013

Koberce


Pokud vyrůstáte na prknech, co definují život hospodský, pak váš vztah ke kobercům a podobným rozmařilým krytinám je jednou pro vždy vyřešen. Koberce spíš ne…
Babička měla na podlaze výčepu hodně prošlapané parkety, místy lino, co pamatovalo bouřlivá třicátá léta českého pohraničí – čas rozjitřených Sudet, dobu vítězství, velkého zklamání, naděje a cest nevyřčených otázek a nesdělených odpovědí.
A to se řekne – prošlapané parkety. Babička zavřela hospodu krátce po válce a tam, kde zněla hrdelní němčina a měkká čeština byl slyšet řev miminek - můj, mých sestřenic a bratranců. Hospoda se měnila v jesle. A koberce? Těm by babiččini psi dali! Hráli jsme si s nimi a oni s námi, až třísky lítaly….
Později mi koberce, co jsem viděl jinde, nějak scházely. Bylo na nich vidět leccos. Gobelínové vidění světa, světa mocných, slavných, velkých, těch, co vítězili, pili a dobře se měli. Takový gobelín jsem potkával na hradech, perské koberečky v nohách vyřezávaných karetních stolků, jídelních, rozkládajících monster. Tam všude jsem stál a koukal na tkané, ručně vázané zázraky. Na koberce, na kterých, jak se říká, ujíždím, a na které chodím do moderních velkoprodejen, jako do moderních galerií, neboť a to mi věřte, i ty  v obchodě pověšené, si nezadají s obrazy pověšenými v nejlepších galeriích světa…

A tak si občas koupím kobereček, jako si jiný koupí žejdlík piva, zajdu si do speciální prodejny a kochám se. Ony ty nové koberce rovněž voní, a já si připadám jak motýl někde na pasece, nebo v rajské zahradě. Babička, ač se smířila, že už hospodu neotevře, myla a otírala prach, jako by zítra hospodu měla otevřít. Já v tomhle měl od malička jasno. Lino, koberce, gobelín, parkety, všechny mají své místo a své domovy, jako ti, co je potřebují a obdivují.

O to víc mě šokovalo, když ruští důstojníci prohnuli hřbety svých vojáků koberci z Vratislavic, které potom nechali přitlouct na stěny svých stavebních buněk ve vojenském újezdu ve Stráži pod Ralskem.
To, co se pak ocitne na podlaze bytu, pracoviště, hospody, je často, vyznání, jak chápeme obyčejné věci, a jak nás ovlivňují. Často se s jejich odkazem pereme, hledáme kompromisy, nějakou tu střední cestu, která nás zkulturní a řekne, že krásné je vše, co se nám líbí.                   

Žádné komentáře: