Maminka
byla z Prahy a velká parádnice. Vlasy měla trochu do mědi,
do zrzava a uměla se oblékat. Nosila i vyšší podpatky, ale jen
když vedle ní nestál tatínek. Nechtěla ho převyšovat. Na
vesnici se o ní povídalo, že se odlišuje a vyvyšuje, ale to
nebyla pravda, spíš naopak. Bylo to i o tom, že si nemohla dopřát
často to, co by chtěla.
Po válce
bylo všeho pomálu a v Sudetech vůbec. Vše bylo na lístky,
ale prodejny zely prázdnotou. Maminka se uměla přizpůsobit.
Přešívala staré věci i po Němcích, pletla od svetrů až po
rukavice a ponožky opravdu vše. Myslím si, že nejdražší
v Čechách vždy bylo jídlo, ale i zde se dalo ušetřit.
Tatínkovi připravovala do továrny svačiny. Většinou chleba
s máslem, ředkvičky, půlku kedlubny. To samé mě do školy
na svačinu. Obědy vařila a protože tatínek byl vegetarián tak
maso bylo opravdu jen v neděli a spíš jen pro mne. Když jsem
měl hlad a byl někde u kamaráda, dostal jsem najíst tam. Sousedi
nerozlišovali, kdo je čí a najedli jsme se všichni. Jen doma jsem
nesměl říct, že tak dobrou hrachovku, jako umí paní Kalenská,
maminka Jardy, neumí nikdo jiný.
Ona ta
padesátá a šedesátá léta byla o skromnosti nás všech. Nikdo
vlastně nežil na dluh, neznám nikoho, kdo by žil nad poměry a
kromě pár desítek korun jsem si nikdy nepůjčil. Maminka
nevyhodila nikdy žádný již nefunkční elektrický spotřebič…
A tak doma, na půdě domu v Machníně se hromadila slušná
sbírka velmi starých a kuriózních nefunkčních pomocníků
v domácnosti jako např. vysavače z 1. republiky, masážní
přístroje, holící strojky, něco, co samo leštilo a čistilo
parkety, zubní protézy a stříhalo, vyhřívalo postele, peklo
chleba….
Maminka
dovedla ušetřit na všem, nejvíc na mě - to tvrdil tatínek, když
dostal na Vánoce zase šálu, rukavice, teplé ponožky v krabici
tak, jako i v roce minulém. To nebyla lakota, ale přeci jen se
z jednoho platu toho moc pro rodinu nepořídilo. Já si vlastně
ani nevzpomínám, že by mi něco scházelo.
Nebylo
mezi námi dětmi rozdílu. Všichni jsme byli stejně oblečení,
nosili stejné košile, trička, boty-pionýrky, na tělocvik,
trenýrky a nátělník. Nejvíc se šetřilo na teple v pokojích
bytu. V ložnici se netopilo vůbec, nebo jen velmi málo.
Nekouřilo se a nepilo, pivo jen to slabé, dědečkovi cigarety –
Lípy, mně za odměnu lipo bonbóny za 0,20 haléřů, limonádu
před kinem za stejný obnos, knížku za vysvědčení za 8,50,
výlet do Zoo, nebo na Ještěd.
Víte,
že mi to ani nepřišlo, že jsme chudí? Nic nám v podstatě
nescházelo. Doma bylo vše, co jsme k životu potřebovali:
jídlo, teplo, rádio, světlo, zábava, oba rodiče, kamarádi...
Byli
jsme mladí, zdraví, ctižádostiví, bylo po válce a mír se zdál
být na věčné časy. Nepřátelé socialismu a rozkradači
národního majetku byli trestáni. Nic nám nebránilo věřit ve
šťastné zítřky…
Žádné komentáře:
Okomentovat