Asi
neznám nikoho, kdo by neměl rád peníze. Nikdo vám neřekne na
férovku: Miluju prachy, dej je sem… Výchova nás nutí nechat se
nutit, jako by se zdráhat než je vzít, pečlivě je přepočítat,
dobře je uložit a občas se na ně chodit dívat do banky, jak
rostou, jak stagnují...
Patří
k nám odjakživa, jako vzduch na dýchání. Čím vším ti
naši předkové platili! Bylo toho všelikerého moc. Později
se platba ustálila v kovu vzácném i obecném, později
v papíru – bankovkách, za které je možno dostat od roku
1762 skoro všechno. Máme jich i platebních karet, těch
moderních modifikací papíru, plné peněženky
Za vším
stála nám všem dobře známá velká dáma císařovna Marie
Terezie (1740-1780), která svůj
život vedle porodů arcivévodů a arcivévodkyň plně věnovala
správním reformám, centralizaci a válkám s Pruskem.
Tady je možno najít prapůvod toho, proč se stalo, že mince
z drahého kovu se „ztratily“ z oběhu a
světlo světa spatřil potištěný papír. Stálá finanční
tíseň dvora a výdaje na válku vedly k tomu, že se císařovna
rozhodla a správně. Jinak to byla právě ona, co naše předky
poslala do škol a udělala z nás prakticky to, co jsme dnes.
Lidé znalí věcí zábavných, potřebných i peněžních
transakcí.
Pamatuji,
jak se ve škole v čítankách psávalo, že Josef II., její
syn, při svých inspekčních návštěvách rozdával zlaťáky.
Bankovky paní matky neměly ještě pořád tu ,,správnou váhu“….
Zlatý Svatováclavský dukát se za první republiky dával do
peřinky právě narozeným dětem movitých rodičů… Žel moje
maminka, ani tatínek k nim nepatřili…
Pro
správnost musím popravdě přiznat, že v Praze se objevily
první bankovky v době francouzské okupace v roce 1741-2
nesoucí informaci „Hundert
Frank“. Existují prý ve světě snad někde dva kousky.
Raději se tedy věnujme bankovkám dneška. Ty jsou přístupnější.
I ony
dnes vlastně ustupují kartám z plastu, které se zasouvají,
nebo přikládají, a které za nás platí, netrhají peněženku a
tolik se neztrácejí. Peníze... Jak ty dovedou člověka změnit!
Stále jich je málo. Jakoby by nemohly tiskárny, kde se peníze
rodí, tisknout na tři směny. Prý nemohou - asi nemají papír…
A přitom máme krásné peníze i poštovní známky. I na umělce,
co je kreslí, je naše země bohatá, takže, jak je vidět schází,
opravdu jen ten papír…
Doma se
papírové peníze ztrácejí doslova. Stále mám před očima
maminku, jak je počítá a dává do sáčků od mouky, na které
píše: na boty, na jídlo, na kabát, na Vánoce... Vánoce byly
hlavně svátky dětí. Vánoce pro mě znamenalo dostat knížky.
Tehdy všechny hodné děti četly a tak jsem jednou, těch knížek
zaplacených ze sáčku „na Vánoce“, dostal 14.
Jak to
bude dál nechme hlavám moudřejším. Ať se trápí ony. Peníze
budou, ale my nebudem, říkávala moje maminka a měla pravdu. Už
tu není, důchod mi chodí pravidelně na adresu, ale já stále
myslím na ty knížky. Dodnes je vídám. Každou zabalenou zvlášť
pod stromečkem se svíčkami, které pořád svítí a svítí….
Žádné komentáře:
Okomentovat