V první
polovině 18. století byly stavěny ve větším rozsahu první,
takzvané císařské silnice - hodně široké, pevné a silné
cesty a to nejen pro dálkovou přepravu zboží a osob, ale i ze
strategických důvodů. Dá se říci, že z obdobných důvodů
stavěl své autostrády a dálnice i Adolf Hitler v Německu a
Musolini v Itálii v první polovině 20. století.
Dát
práci nezaměstnaným státní zakázkou bylo i vydláždění
silnice z Liberce do Frýdlantu v Čechách za první
republiky. Žel, státní zakázku dostala česká firma a ta
preferovala při vyhledávání spolehlivých zaměstnanců Čechy
před Němci. To nepřispělo k porozumění mezi sudetskými
Čechy a sudetskými Němci. Obdobně si počínaly české stavební
firmy při stavbách vojenských zakázek – bunkrů (řopíků) v
našem nejbližším okolí.
Silnice,
jejich průchodnost, kvalita, kudy a kam vedly, se stalo strategickou
otázkou nejen kdysi, ale především v minulém století,
v mezičase dvou světových konfliktů. S opravovanými
silnicemi se i obnovovaly staré formanské hospody.
Byly to
ony zájezdní hostince, hospody, které nám jsou podvědomé
z dávné minulosti. Tam, kde stojí, se mohou pochlubit i
hrůzostrašnými příběhy, legendami, často v rozporu se
skutečným historickým příběhem. Zalesněná území našich
Sudet, odlehlá místa křižovatek, cest končících na druhé
straně státních hranic - tam všude se něco dělo, kradlo,
pašovalo, vraždilo, spřádalo, jak vyzrát jeden na druhého. Co
provést nepěkného Čechům, ti pak přemýšleli, jak přechytračit
své sousedy Němce.
Nebyla
to zrovna hezká doba. Henlein sliboval, a když neuspěl,
terorizoval své sousedy. Sudetská župa už stála na moderních
silnicích a dálnice z Berlína do Prahy přes Liberec už
dostávala konkrétní podobu. Konec druhé světové války
znamenal, že se moderní autostrády nedočkáme. Svět kolem nás
zaznamenal jiné priority.
Fenoménem
oprav od Turnova po Chrastavu se stala polská firma Budimex.
Zanikaly ale cesty a cestičky. Jedna taková vedla z Machnína
kolem školky a hradu Hamrštejna do Andělské hory. Byla využívána
dělníky pracující v místní uhelně (uhelné) elektrárně.
Ale i ta kdysi skončila. Veselo bylo na cestách většinou z soboty
na neděli. To se utrácela výplata a pilo na zdraví všech
přítomných, současných i budoucích generacích.
Pokud to
provoz na ulicích dovoloval, a před nedávnými lety ano, stávaly
se vozovky v noční dobu „pěveckými“ soutěžemi jak
manželských párů, tak jednotlivců. Nebylo zpěváckých
Superstar, ale mnozí zpěváci se dostali do vědomí svých
střízlivých sousedů jako ti, nad kterými všichni svatí drží
ochranou ruku, neboť ty opilé, jak zákon káže, nic na cestě
domů z hospody prostředkem vozovky nepřejede.
Kdeže
jsou patníky z opravdové žuly podél vozovky? Dnes je
nahrazuje všudepřítomný plast. Stromořadí, hluboké,
odvodňující příkopy, pumpy uprostřed měst nejlépe na náměstí,
cestáři s odpovědností za daný, zcela konkrétní
kilometr….
To by
matka všech císařských silnic z Vídně do Prahy, Drážďan,
Terstu, do Bavor, císařovna Marie Terezie nevěřícně hleděla na
provoz, dálnice, křižovatky, nadjezdy, kruhové objezdy! Na
benzínové pumpy, restaurace, parkoviště, služby pro motoristy.
Na „hada“ – nekonečný pruh světel automobilů.
Nákladní
doprava vytlačila z kolejí přepravu zboží do kamionů, a ty
ničí i ty nejdokonalejší cesty. Buď sláva osvícené panovnici,
která schválila velkorysé silniční plány 18. století, a dala
tak základ moderní dopravě, kterou využíváme dodnes, aniž si
to plně uvědomujeme.
Žádné komentáře:
Okomentovat