Čím vším se lidé živí.... Hned po
válce to bylo jiné. Svět byl v pohybu a skoro všichni se stěhovali. Jedni
dobrovolně, druzí nedobrovolně, museli. Co se týče mé rodiny, Hitler nás
naučil počítat - z matčiny strany, z
otcovy strany a v procentech. To vám povím, to byla rovnice, která tehdy za
války vedla mnohé do koncentračních táborů, na smrt.
Ti, co přežili už nebyli doma nikde,
ti, co to způsobili, táhli své vozíky s peřinami, hladovými dětmi a nic
nechápajícími stařenkami podél Baltického moře daleko od útrob
rozbombardovaného Německa, kde byli jako sudetští Němci z českého pohraničí
nevítání... A tak ti, co uměli mačkat
sklo, začali znovu na zelené louce, ti, co tkali látky, začali v Augsburgu
znovu, ti, co se živili hudbou, obchodníci, lékaři dojili v kibucu krávy,
okopávali mrkev a stromky pomerančovníků.
V Machníně, naproti zřícenině hradu
Hamrštejn na sluneční stráni, chytal zmiják do pytlíku zmije na prodej a na
požádání se s nimi pochlubil, dal se vyfotit. Muž, co nemluvil a neslyšel
prodával v obálce šest uměleckých pohlednic. Právě tolik, aby, když prodá,
neumřel hlady. To už byla doba, kterou si živě pamatuji.
Láska, co kopal v Machníně na
hřbitově hroby, stěžoval si nám, klukům s odřenými koleny, že mu to nevynáší.
Cestář Štěpánek a Hnízdil. První měl v kompetenci cestu z Machnína od Nisy
nahoru ke Chrastavě, druhý od výboru na Karlov k Ostašovu. Oba si k cestařině
vydělávali prodejem jablek z jabloní u cesty. Podrbelný, jeden z mála
analfabetů v obci, se živil stahováním králíků, sušením kožek, zabíjením
slepic, kůzlat, a tak podobně. Truhlář Matouš měl důchod 200 korun, a tak
léčil. Byl předsedou ,,Červeného kříže“ a byl tak starý, že prý to už byla jeho
doména za Rakouska, za první republiky, za Němců co obsadili naše Sudety (1938
– 1945) a později, po osvobození léčil i
ty, co dosídlili pohraničí po odsunu Němců. Každý mu za to léčení něčím platil. Peníze nebral a tak se
topil ve vejcích, a králíky a slepice zase rozdával jiným.
Ve vesnici byla i prosperující
truhlárna Simm a Wagner, jejímž národním správcem byl po válce tatínek. Tím se
i živil... Byl vyučený tkadlec, a tak
funkci „ředitele“ - pana správce v truhlárně - bral jako povýšení. Žel, nebylo tomu tak.
Když se vrátil z nápravného zařízení,
šel do chrastavského Totexu dělat elektrikáře, soustružníka, kotelníka, v
tomhle pořadí. Byl v té fabrice šťastný. Když ve dvě zahoukalo, sedl na kolo a
těch 5 km domů poctivě odšlapal s čistou hlavou a šel na věž místního kostela
natahovat kostelní hodiny.
Pracovat se musí. Tehdy nošené
prvomájové heslo, kdo nepracuje. ať nejí, bylo bráno velmi často za základ
diskuzí, kam spěje naše společnost. V mém životě uplynulo 70 plodných let. Co
vím, vše se nějak zvrtlo. Platí, co neplatilo, co nikdy neplatilo, platí. Svět
je o něčem jiném, než bejvávalo. Dětem už nevyprávím pohádky, protože jim taky
nevěřím. A děti? Sotva komu uvěří. Od malička umí s počítačem, což se já už asi
nikdy pořádně nenaučím. Svět se změnil a to, čím se kdo živí, se asi nikdo nikdy
nedozví. Čím jednou jeden skutečně bude, no to odpoví někdo jiný. Kéž se najde
práce pro všechny.
Žádné komentáře:
Okomentovat