Egonovy pohledy

čtvrtek 30. března 2017

Pokaždé, kdykoli je svět krásný, nezavírej před ním oči




            Čekárna u lékaře, neznámé místo, pondělí, pozdní odpoledne a nic nenasvědčuje tomu, že  tomu bude jinak. Hlavu si podpírám pod bradou o duralovou hůl, která je mi dnes už běžnou pomůckou při chůzi ulicemi mého města. Stárnu, jako vy všichni ostatní, pomalu usínám.

            V polospánku vnímám dalšího pacienta. Místa je kolem dost, čekárna se pomalu vyprazdňuje. Až nyní se podívám pořádně kolem sebe. Vedle usedla mladá, všemi svody ženy obdarovaná mladá maminka s kočárkem. Vnímám její roztržené, umně vyvedené díry na kalhotách,  vytahaný svetr, velké korále, jako výzvu světu, potažmo i mně: „Obdivujte mě!“, což potichu činím. Oči se mi posouvají do kočárku. Odtamtud se na mě dívají dva neuvěřitelně černé korálky. Hlavička jak z dětské reklamy na sunar, kudrnaté černé vlásky. Probudil jsem se.

            Sedím a uvažuji. Jsou mladí a mladí. Co na té mamince je? Poslouchám, jak telefonuje: „Ne, dnes už nemá čas, ne, s tím nehne ani borovice na cestě.“ Má překrásné zuby, hlas se jí láme v půli slova a něco šeptá, červená se.... Holčička v kočárku zvedá ručičky a něco chce. Maminka jí podává láhev a ona pije: „Ne, ne!“ kříčí a ukazuje na mne. Hlasitě a zřetelně na svůj věk všem sděluje“ Táta! Táta!“, a směje se. Mladá krásná slečna dává všem už podesáté na vědomí, že to je táta, táta a ukazuje na mě.

            Rozpačitě se usmívám a přemýšlím, jak z toho... Napadá mě úžasná myšlenka. Zvedám se a jdu si sednout na druhou stranu čekárny. Holčička je mým chováním nesmírně dotčena. Leží sice v hlubokém kočárku na zádech, ale i z tohoto místa lze někomu udělat ze života, no řekněme peklíčko. Ručičkama, nožičkama ve vzduchu a ohromujícím čistým hláskem dává najevo, že toho říct ještě moc říct neumí, ale tátu jí nikdo brát nebude“: „Tááta! Táááta!“

            Sedím u dveří do ordinace a mezi mnou a „dcerkou“ je nejméně 10 dalších pacientů, kteří se usmívají, „dceři“ mávají a na mne se dívají tak, že už vědí na čí straně budou, až se bude kauza projednávat  u soudu, až dojde tvrdý na tvrdý... Maminka dotelefonovala a zkoumavě se na mě podívala. Hodně zkoumavě. Až jsem se zpotil. Svět kolem dostal barvy podzimního listí, zvuk hlasů mořského příboje, kde se mi vlny a slaná voda tlačí do očí...

            Vysvobodila mě sestřička: „Pojďte dál, jste na řadě.“ Ano, byl jsem na řadě. Napsali mi prášky na cukrovku a řekli, ať to nepřeháním s konzumací potravin. Bylo mi právě sedmdesát. Rád bych holčičce pošeptal: Ne táta, ale děda, co se rád pochlubí. Udělala mi radost. Skoro jsem odhodil hůlku. Venku na chodníku jsem se otočil. Svět zůstal stát. Nikdo nic neslyšel, jen starý pán se opíral holí o chodník.

Komentáře: 0:

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka