Letošní zima
byla opravdová. Podobala se zimě našeho mládí. Nebyla to zima našich dědečků a
babiček, kteří pamatovali zimu kocoura Mikeše, Ladových zabijaček, ponocných,
Alšových betlémů a sněhu, že z něj vykukoval jen komín jejich staré chalupy.
V únoru 1956
byly takové mrazy, že k tomu všemu nepohodlí, co bílý sníh měnící se v šedý
kámen přináší, mi omrzly prsty u nohou. Nepomohly ani nové boty pionýrky. Nebyl
jsem sám, kdo nebyl připraven. Spolužákům mrzly uši, tváře, nosy… A přitom, co
to bylo proti tomu, co museli snášet v zimě naši předchůdci, kteří chodívali
bosi v létě v zimě.
Liberečtí
radní zadavatelé nové školní budovy U Soudu mysleli na čůrající chlapečky
stojící na chladných dlaždičkách a čůrající proti dehtem natřené zdi. To musela
být zkušenost! Takovou už moje generace nepoznala, ale jen ty vzpomínky našich
dědečků chodících po celý rok bosky, na vesnicích stále ještě ve dřevácích.
Slušivé klapající dřevěné boty, o které se péče vracela s vrzáním a klapající
ozvěnou.
Jó, boty.
Pokud byly, pak byly, že bys je dneska nezaplatil. Šité na míru, z opravdové
kůže, měkké, teplé, anatomické, na celý život, aby poté, jako součást dědictví,
přešly na dalšího majitele a i jemu pak sloužily do roztrhání těla.
O Vánocích v
počátku padesátých let mi bylo deset let. Co všechno jsem si přál pod
stromeček! Ze slušnosti jsem se zeptal tatínka, co si v mém věku přál on.
„Boty, pevné boty!“ Jak moc jsem se tehdy divil a nevěřil… Až o mnoho let
později jsem slyšel podobnou otázku a opět nebylo uvěřeno, když jsem odpověděl:
„Knížky!“
Dlouho,
dlouho nebyla zima jako ta letošní 2016-2017. Sněhu napadlo, že ve městě pod
sněhem nebylo vidět chodníky. O to větší byla radost těch, co jezdí na lyže. A
lyže, to jsou i kvalitní boty. Těžko se dá srovnat, co jsme si obouvali my,
před šedesáti lety. Dnes je to přehlídka módy, účelovosti, ceny, která je často
astronomická.
Letos bylo,
kam si jít zalyžovat, kde se na sněhu vyřádit. Nohy v teple, nemoc v pekle! Jak
moc se změnil svět, ale to podstatné se vrací. Sníh, zima, klučičí a holčičí
přání taky. Už to nejsou jen boty, přání mého táty a ostatních, aby nemuseli
chodit i v zimě do školy bosi. Mé přání, náruč knih, abych nemusel o Vánocích
nic jiného jen číst a číst.
Svět se
vrací a jeho zákonitosti jsou opět tam, kde mají být. Mocná příroda vrací úder
a zima od léta se dá už opět rozeznat, jaro a podzim taky. Naše děti a jejich
děti se v ní učí vidět, co viděly generace před nimi. Že voda není jen to
studený na vaření čaje, že sníh patří k radostem dětí a ke starostem dospělých.
A boty? Co jich je všude na pultech obchodů, co jich mám doma a jak všude
překážejí. Co nových a nových dětských knížek stále vychází. Vyhrají boj s
„tanky“ a budou se opět číst? Nic, ani počítačové hry knížky přece neporazí,
tak jako boty. Bílý sníh a knížky jsou součástí správné zimy, která se vrací
tam, kam patří. Do měst i vesnic. Po sobě jdoucí čtvrtletí – zima, jaro, léto, podzim
– a na každé správné obutí.
Žádné komentáře:
Okomentovat