Zkouška místního rozhlasu

Tři rány kloubu do mikrofonu a hlasité funění… Obé by postačilo, aby obyvatelé vísky na dohled od Ještědu věděli, že místní národní výbor je tu a přinejmenším bdí. Píše se rok 1952 a nepřátele republiky má i víska v podhůří. I proto místní svazáci postavili sloupy, přidělali na ně tlampače, zavedli k nim dráty a je tu místní rozhlas. A jak báječně funguje!

Ani ne za rok, co jej svazáci zprovoznili, hráli Suliku, oblíbenou píseň J. V. Stalina, byť mu byla platná, jako mrtvému zimník. Neuvěřitelné se stalo realitou. Pár týdnů na to, se hrálo na paměť Klementa Gottwalda. Už i proto musel být místní rozhlas ve stálé pohotovosti. Několikrát denně z tlampačů ozývalo: „Toto je zkouška místního rozhlasu“.

Tři rány kloubem do mikrofonu, hlasité funění spíkra, jindy tajemníka městského národního výboru, který rovněž zodpovídal za výběr hudby, kterou vysílání začínalo. Tak jsem se v létech dospívání seznámil se španělskými texty vokální skupiny Kučerovců a zamiloval si řeku Mississippi v podání Paula Robesona. Texty ruských častušek, moldavských vinařů, ukrajinských ženských sborů mě dodnes budí ze sna. Něco jako dnešní hudební doprovod na poutích a sportovních závodech.

Ani textové zprávy nezaostávaly za angažovanou hudební produkcí. „Ťuk, ťuk… Zítra v sobotu si vemte nářadí, jdeme na koupaliště!“ Koho by napadlo jít se koupat, měl by smůlu. „Ťuk, ťuk… Psi se očkují pozítří od 17 hodin. Vajíčka odevzdejte v obchodě, ples hasičů bude za každého počasí, slintavka je u nás na ústupu…“

Sametová revoluce odvedla místním rozhlasům posluchače k jiným aktivitám a většina měst si našla jiné cesty k voličům. Chraplavý hlas tajemníka, zajíkavý hlas sekretářky už nebudil posměšky a přirovnávání hlášení k nádražnímu rozhlasu už nebylo nutné.

Co zbylo z hrdého počinu svazáků v mé vesnici? Jen zápis v místní kronice a obrázek, jak staví sloup a přidělávají na něj tlampač. Je to málo, nebo příliš? Dnes to vidím jinak. Brigády občany spojily. Udělali jsme i kus práce. Jak jsme na ně tehdy nadávali, dnes vzpomínáme. Místní rozhlas už dávno vzal za své. Kdo si vzpomene na Suliku, na moldavské lidové, častušky?

Co se nám dříve zdálo špatné, na to si zavzpomínáme v dobrém. A tak to asi bude se vším, co nás v životě potká. Mrzutosti i pozdější pocit zadostiučinění. Ona ani ta Sulika nemůže za to, že si ji tak moc oblíbil J. V. Stalin.