Když se tak dívám na reklamu v televizi,
která nabízí na čem a pod čím spát, nestačím se divit. Postel jako taková se
nezměnila, ale to ostatní! Nechce se mi věřit, jak moc. Kdo měl pružinu,
ocelová péra a na nich tři matrace, to bylo za mého mládí moderní zdravé spaní,
úsvit něčeho, co záhy mělo přijít. Většina však spala tak, jako moje babička,
na slámou vycpaném „štrůzoku“ na prknech položených mezi čelem a dolní částí
postele. Pokud vy starší zavzpomínáte, tak taková ložnice voněla tak trochu jako
stáj, seno na půdě, ve stodole, ráj…
Z dětství si s sebou do
dospělosti neseme řadu vzpomínek. Ty spojené s vůní bývají často spjaté
právě se slámou ve slamnících v postelích, na kterých se běžně ještě před
desítkami let spalo. Matrace plněné africkými travinami, žíněmi a bůhví, čí
ještě, přesto to stále nebylo ono. Babička jen jednou okusila slast proleželé
matrace a do smrti zůstala věrná slámě.
Popravdě jsem během dvou let plnění
povinností vojáka základní služby okusil i slast nafukovací matrace. Ta v roce
1966 v Milovicích nahradila slámu ve slamnících. To už nebyla voňavá sláma
z postelí u babičky, ale hora slámy „velká jako kráva“, vlhká, kompaktní,
ale ještě vhodná do našich vojenských postelí. Slamníky musely mít formu
krabice na doutníky, a tak jejich tvary byly vyztuženy železnými pruty. Sám už
skoro nevěřím, že jsme tohle všechno dělali, abychom splnili požadavky těch, co
byli vojáky už druhým rokem – mazáky. Slamníky musely být jeden jako druhý.
Když jsme vyfasovali nafukovací matrace, moc jsme si nepolepšili. Špunty
často samy od sebe vypadávaly a my spali na tvrdém. Horší bylo, když do nich „kamarád“
nechtěně udělal vidličkou dírky. Snad i proto mohu zodpovědně říci, že nás
vojenská služba zocelila a připravila do života, na jeho lepší i stinné
stránky. Nevěřím, že by se něco podobného mohlo vrátit do našich ložnic.
Tahle vyprávění jsou spíš pro ty, co to pamatují. Mladí v nich vidí
spíš trampoty třicetileté války, zveličené problémy, které se nestaly. Spaní na
matracích tak, jak je známe dnes je už o něčem, o čem se nám, ani našim rodičům
nezdálo. Peřiny, duchny plné husího peří, polštáře jakbysmet. Pokaždé to byl
zápas o rovnoměrné rozložení náplně. Ony ani naše pozdější prošívané deky
nebyly to nejlepší přikrývání.
Svět se opět doslova převrátil a dnes spíme pod něčím úplně jiným. Staré
pamatují snad jenom chalupy, kam jezdíme na víkendy. Skrývají vzácné poklady
našeho bývalého spaní – slamníky a matrace. Romantika a snad vzpomínky na mládí
nás nutí je nevyhodit. Jednou k tomu jistě dojde a pak už budou jenom
muzea přesvědčovat návštěvníky, co všechno sloužilo ke spaní. Ať tedy slouží nové,
netlačí a hřeje.
Nevíte o nějaké dlouhé slámě vhodné do slamníku? Musí vonět… Dobrou noc!
Žádné komentáře:
Okomentovat