Syndrom bílého
pláště, stockholmský syndrom, vůně sušené kůry stromů po chemické úpravě kdysi
dávno v Hrádku nad Nisou, charakteristický pach nemocnic a školních budov, vůně
koberců a exotického ovoce, močoviny v barvírnách textilu, pach LDN, kostela a
vůně připraveného oběda v restauracích, květinového záhonu, spalovaného
benzínu a dalších tisíců vůní a pachů, které nás za celá léta poznamenaly, na
které nezapomeneme, a které si sebou neseme, dá se říct až do hrobu. Vánoční
svátky byly svátky vůní, světla a mystiky, která vždy měla blízko
k čadění, zaklínání a modlení. Líbá vůně, vůně obětin, jídla a tradic se
vryjí do paměti i těm nejmenším.
Co třeba voňavky
v lahvičkách? Exotické těžké vůně, pižmo, dráždivé a uhrančivé. Mastě a
mastičky, vše, co se dalo použít ve snaze změnit cokoli, třeba i chutě polívky,
masa, vína, zmrzliny. Všechno to tolik ceněné drahé zámořské koření není o
ničem jiném, než jak si pochutnat na jinak chuťově nevýrazném jídle.
Vůně, dá-li se to
tak říct o čpavku, chemické močoviny v 60. letech minulého století mě
pokaždé ohromila. Byla v mých učňovských letech příslibem let příštích, plných
pachu a ochromujících vůní. V letech povinné dvouleté vojenské služby to byl pach
nemytých lidských těl, lysolu ve vodě na mytí nekonečných chodeb a schodů
kasárenských budov.
Jako chlapce mě
dostala borovice, co voní jinak než smrky. Rybník vonící jinak a zrovna tak
zvláštně, jako tůně v lese, kde voda stojí a chodí k ní pít zvěř. Ta má rovněž
svou specifickou vůni. To známe od malička z návštěv zoologických zahrad. Podobně
si nesplete vůni stromů z dovolené v Itálii. Keře vavřínů. Ty moje rostly
v Taškentu, kdysi dávno a já nezapomněl.
Rovněž zápach
školních chodeb, a to nejen záchodků. Páchly jako ty veřejné. Nejhorší, které
jsem zažil, byly v Rusku v Oděse. Děs a běs. Byl jsem i na jatkách a taky česal
chmel. Ten voní rovněž omamně. A stačí jenom projít kolem chemičky a pláčete. To
jít kolem bývalé továrny na cukrovinky Lipo Liberec, bylo mít ústa plná
antiperlí a naší první žvýkačky značky Pedro, tuhé jako sedlo, jinde vyráběné
pro jízdní kolo.
Bože, jak voní jahody, mandarinky, vanilka! Jak
voní dobře připravené jídlo - svíčková, bramboráky, obalovaný květák, mou vlastní
rukou na Vánoce připravovaný bramborový salát, pasta šusta, krájená cibule,
párek s hořčicí. Jsem omámen tisíci vůní, pachem tlejícího listí,
kompostem, kyselinou máselnou. co je v siláži. Seno, co voní jak ty
nejdražší voňavky.
Co je asi to
nejhorší? To jsou pachy násilí, strachu, bolesti, zrady a psychického týrání, pach
šikany a střelného prachu, pach rasové nesnášenlivosti, nenávisti a závisti,
teroru, únosu vraždy a války. Je cítit v potu lidí, z úst, nohou i ohanbí,
z každého pórů rasistova těla. Svět je jedna velká laboratoř voňavek a mýdla.
Jsme v tom všichni až po bradu, po uši. Syndrom vůně či strachu už nám splývá.
Voní a páchne tak celý svět od moří a oceánů, od Šumavy k Tatrám, kam se
podíváš. Zachovejme klid. Jiné to nebude, svět se nepřestane točit, vonět i
smrdět zároveň.
Tak vzhůru k oblakům,
odkud je svět viděn jako modrá planeta zelených pahorků. Doufejme, že tomu tak
nebude jinak a zůstane přitom. Věřím v sílu rozumu.
Žádné komentáře:
Okomentovat