Určitě mi nebylo
víc než 10 let. Prázdniny u babičky, bratranec, sousedovic kluci, stromy,
uličky plné trnů a růží… Všichni si mě pamatují. Jezdím sem každým rokem spát
jinde než doma v posteli, nemýt si každý den nohy, krk, čistit si zuby.
Tady mě nikdo nehoní. Tady smím pít žlutou a červenou limonádu a pořád mít
červený jazyk od lízátka. To vše se u babičky smí.
Můj den je vlastně
stále stejné odpočívání. Dnes tomu říkáte relax. Televizi zde ještě neměli.
Trocha trávy, mlíčí pro králíky, dojít do krámu, do bandasky nalévané mléko, do
síťovky rohlíky. A všeho tady bylo plno. Třešně jako švestky, švestky jablka,
jablka jako malé melouny. Pili jsme ještě teplá syrová vajíčka, dívali se, jak
babička zabíjí slepice, svléká králíka z kůže. Jindy zas děda topil v řece
nadbytečná koťata. Život šel tak nějak bez předpisu, bez uzavírek, vyhlášek a
kontrol. Byl jsem ještě malý a dospělí si před námi dávali pozor na ústa.
Nežili život vedoucí k nenávisti.
O to jsem přišel.
O život bez revolucí a násilí. Babička ani rádio neposlouchala. Chránila naše
uši, hlavy plné ideálů a dětských radostí. Tomu říkám prázdniny! Bez politiky.
U babičky na
vesnici, v městečku nedaleko od Prahy. Ve městě pod Ještědem, v mém městě,
bylo vše jiné. Vlastně pořád německé, s německými nápisy na každém domě, kde už
10 let žili spokojeně Češi. Maminka byla Češka trošku z Prahy, trošku od
Berouna. S tátou chodila za války a ten ji přivedl sem k nám. Já ji měl
moc rád, a když jsem jednou viděl v tom městečku o prázdninách u babičky za okny
ve výloze mechanický kráječ na knedlíky, nezaváhal jsem. Kolik tehdy stál už nevím, plácnu - za 30 K. Nezvládl jsem to a spěchal na
poštu. Tam jsem se svěřil úředníci v okénku, proč chci volat maminku teď
hned: „Bleskem?“ Nic z moderní techniky jsem neodmítal, a tak jsem s maminkou
mluvil hned. A mělo to být mluvení pěkně drahé.
Ano, maminka dosud
v kuchyni neměla kráječ a měla o něj nepokrytě zájem. Leč ptala se i ona,
kdo to zaplatí? Řekl jsem to i dámě mě za okýnkem: „Kráječ nebo telefon?“ Asi
jsem udělal dojem. Platbu za volání bleskem jsem platit nemusel, kráječ na
knedlíky ano. A bylo, jak se dnes říká, vymalováno.
Tomu říkám
prázdniny! Pořád jsem se ohlížel, a nikdy nezapomněl na babičku, městečko Pod
Skalkou, na bratrance, kamarády, jablka jako melouny, třešně jako palec, syrová
vajíčka, na žlutou a červenou limošku… Řekněte, mohly být krásnější prázdniny? Nemusíte
nic říkat, měli jste podobné…
Žádné komentáře:
Okomentovat