Netrvá ta oprava tramvajové linky Liberec - Jablonec už moc dlouho?
Jinde se pracuje i v noci. V Česku to zvykem není. Ale že máme v těch výlukách tradice! Zavzpomínejme si: v neděli 1978 vyjela naposled tramvaj typu 6 MT na lince číslo 11 z Liberce do Jablonce. Začala jedna z velkých výluk, na které jsme si za 55 let od zahájení 1. ledna 1955, již téměř zvykli. Po této výluce už mezi oběma městy jezdily tehdy krásné T3.
Co tomu předcházelo? Tramvaj mezi Jablioncem a Libercem je jedna z mála věcí, kterou tu opravdu nemáme „po Němcích“. Plány na výstavbu se začaly připravovat hned po osvobození, v prvních poválečných letech 1946-1947. V roce 1948 stavbu zahájila tehdejší jablonecká dopravní společnost. Stavba probíhala v lesnatém terénu mezi Jabloncem a Prosečí. Úsek o délce 4,5km byl dokončen na podtim roku 1951 a během dalších dvou let koleje dosáhly do Vratislavic. Další směr nebyl jasný. Uvažovalo se o napojení přes Rochlice na libereckou linku č.2, nebo přes Novou Rudu do Liberce, což bylo později realizováno.
Vlastní provoz zahájila jablonecká provozovna dopravního podniku Liberec – Jablonec 16. listopadu 1953, nejdřívě z Jablonce do Proseče a na jaře roku 1954 do Vratislavic s tehdy úplně novými vozy 6MT. Tam tramvajové spojení na rok končilo. Stále nebylo ještě rozhodnuto kudy dál do Liberce.
Původní návrh byl vést trať Jabloneckou ulicí na Šaldovo náměstí a tam ji napojit na městskou dopravu. Rozhodla cena. Trasa kolem Textilany do Fügnerovy ulice stála méně a tak ji známe ze současnosti. Provoz na celé trase linky číslo 11 byl slavnostně zahájen 1. ledna 1955. Pravidelnou dopravu zajišťovalo šest souprav – tři jablonecké a tři liberecké. Ty jen do roku 1973, za svých prvních 18 let najezdily například deset milionů kilometrů, to je dvěstě padesátkrát kolem naší planety. V roce 1966 začala v dopravních špičkách vypomáhat linka číslo 5 jezdící po stejné trase, ale jen mezi Libercem a Vratislavicemi.
Po skončení všech oprav se lidem kolem tramvají uleví, a to jak těm, co za ně odpovídají, tak nám, kteří s nimi jezdíme. Provoz je vždy deklarován jako bezpečnější. Od prvního ledna 1970 byl převzat tehdejším libereckým dopravním podnikem. K velkým výlukám došlo hned počátkem 70. let a pokračovaly i v dalších letech až do dnes, kdy je prakticky rekonstruováno vše.
Přesto si dovolím tvrdit, že pozemek po zbourané Textilaně v Liberci by měl sloužit jako centrální uzel celé městské, meziměstské i celostátní dopravy v Liberci s celým komplexním servisem mimo centrální a dnes již nevyhovující terminál naproti libereckému Tescu. Situace s dopravou není koncepčně řešená i s přihlédnutím ke stavu příštích desetiletí v celé aglomeraci měst Liberce a Jablonce. Prohospodařit možnost spojit obě autobusová nádraží (ČSAD a MHD) do prostoru je chyba, kterou nám budoucí generace neodpustí zrovna tak, jako nevrátit tramvaje do městské dopravy v Jablonci nad Nisou.
pondělí 19. října 2009
Spolužáci
Nevím proč, ale jejich srazy se konají většinou na podzim. Moji spolužáci z 9.C třídy „Na Husovce“ v Liberci mě vždy zahanbí. Pozvou mě, a já nechodím. Mám k tomu různé důvody, pokaždé jsem si něco našel a důvod proč nejít, jsem si sám před sebou obhájil. Horší bylo přesvědčit o důvodech ostatní. Aspoň ty, kteří o to stáli. Až mnohem později jsem si řekl: Příště už musíš jít!
Když došla pozvánka, chystal jsem se k setkání se svou třídou po 45 letech. Pozvánku jsem někam založil, ale místo konání, datum i čas jsem si pamatoval. V den setkání jsem navštívil holiče, oblékl si novou kočili, ponožky, boty vyčistil... Protože jsem se na setkání upřimně těšil, vyrazil jsem o hodinu dřív.
Věděl jsem, že nepoznám všechny, ale že jich bude tolik? Seděl jsem zády k oknu a oni se trousili po jednom, po dvou... Sedali si kolem mne a já si připadal hloupě. Nepoznával jsem ani jednoho. Asi po dvaceti minutách to jedna z našich bývalých žab nevydržela a zeptala se přímo:“A ty jsi kdo?“ Jen jsem se ušklíbl, odpověděl a – žádný dojem, závan větru ba dokonce ani slabý vánek vzpomínek se nekonal.
„Tebe já neznám! Co tu děláš? Ty jsi s námi do třídy nechodil!“ Hlas jak hlásná trouba probudil ostatní. Ušklíbnul jsem se: „Já jsem tu na srazu 9. C z Husovky!“ Přál bych vám vidět, jak se všichni rozesmáli, řičeli nadšením a vejskali. Stál jsem tam a koukal jako vejr. Všichni byli ze Stráže a já s nimi opravdu nikdy nikam do žádné do třídy nechodil. Spletl jsem se o pouhý týden...
O týden později jsem jel na sraz autobusem a pečlivě si prohlížel, kdo se mnou nastupuje a kdo vystoupí. Byly to sice samé cizí ženy a voškliví chlapi, ale byli to ti moji, Husovka 1958-1962.
Když došla pozvánka, chystal jsem se k setkání se svou třídou po 45 letech. Pozvánku jsem někam založil, ale místo konání, datum i čas jsem si pamatoval. V den setkání jsem navštívil holiče, oblékl si novou kočili, ponožky, boty vyčistil... Protože jsem se na setkání upřimně těšil, vyrazil jsem o hodinu dřív.
Věděl jsem, že nepoznám všechny, ale že jich bude tolik? Seděl jsem zády k oknu a oni se trousili po jednom, po dvou... Sedali si kolem mne a já si připadal hloupě. Nepoznával jsem ani jednoho. Asi po dvaceti minutách to jedna z našich bývalých žab nevydržela a zeptala se přímo:“A ty jsi kdo?“ Jen jsem se ušklíbl, odpověděl a – žádný dojem, závan větru ba dokonce ani slabý vánek vzpomínek se nekonal.
„Tebe já neznám! Co tu děláš? Ty jsi s námi do třídy nechodil!“ Hlas jak hlásná trouba probudil ostatní. Ušklíbnul jsem se: „Já jsem tu na srazu 9. C z Husovky!“ Přál bych vám vidět, jak se všichni rozesmáli, řičeli nadšením a vejskali. Stál jsem tam a koukal jako vejr. Všichni byli ze Stráže a já s nimi opravdu nikdy nikam do žádné do třídy nechodil. Spletl jsem se o pouhý týden...
O týden později jsem jel na sraz autobusem a pečlivě si prohlížel, kdo se mnou nastupuje a kdo vystoupí. Byly to sice samé cizí ženy a voškliví chlapi, ale byli to ti moji, Husovka 1958-1962.
Slovo dělá muže
Proč bychom se snažili hledat něco tam, kde není. Není tu nic, co by mělo větší váhu, než co bylo zváženo a shledáno je lichým. Nebo naopak. Nedejme se zmást rétorikou: co není vysloveně zakázáno, není vyloučeno. Náš prezident to jednou nebude mít lehké, pokud půjde ve stopách prezidenta Francouzů, později císaře Napoleona III. Jisté příznaky svévole navozují atmosféru Francie padesátých let 19. století.
Už se „těším“, až mne bude konatktovat zástupce německého majitele rozpadlého prasečího chlívku, který stával tam, co dnes stojí náš nově opravený panelák (Oldřichova ulice). To si opravdu náš zvolený a odvolatelný prezident myslí, že budeme muset něco vracet člověku, který kdysi poplival své právní vazby k téhle republice? Pozval do republiky Německou armádu, republiku rozbil, poslal české Židy z pohraničí do plynu a Čechy z jejich majetku vyhnal? Těm, že tu ještě něco patří? Ani ti chudáci Židé a jejich pozůstalí nic po roce 1989 nedostali. Němci, rozhodnutím vítězných mocností a dekrety – zákony republiky zpětně nenabyli svých práv, kterých se lehkomyslně zbavili, když roztrhali své československé občanky.
Celý náš svět stojí a padá s důvěrou. Každý náš krok sebou nese rizika. Život je boj, ale to, co předvádí pan prezident mě zahanbuje a jeho ponižuje. Dovolávat se jistých doložek po letech, kdy mohl kdokoli kdykoli uplatnit cokoli, je jako cpát čtyřletému dítěti do kalhotek plenky. Vám, pane prezidente, vzkazuji: jste prezidentem téhle suverénní země, ne vlastník zahrádky za okny. Budete-li mít pocit, že jste víc, něco jako třeba César, Napoleon, Karel IV., car Ivan, Eskymo Welzl – náčelník všech severních Indiánů, je čas si odpočinout a připravit se na dlouhý pobyt za zavřenými okny.
Znám spoustu politiků, co na tom nejsou líp. Vy máte důvěru Parlamentu. Sice takovou, že není čím se chlubit, ale s tím se netrapte. Lidé jsou na tom mnohem hůř a někteří zas líp. Tak hlavu vzhůru a balte kufry. Andorra, San Marino, Falklandské ostrovy, tam všude na vás ještě čekají. Škoda, že už nejsou pionýři. Ti se uměli s delegacemi rozloučit. Tak prosím dejte svým voličům šanci. Máme své rádi a uzdravte se brzy.
Už se „těším“, až mne bude konatktovat zástupce německého majitele rozpadlého prasečího chlívku, který stával tam, co dnes stojí náš nově opravený panelák (Oldřichova ulice). To si opravdu náš zvolený a odvolatelný prezident myslí, že budeme muset něco vracet člověku, který kdysi poplival své právní vazby k téhle republice? Pozval do republiky Německou armádu, republiku rozbil, poslal české Židy z pohraničí do plynu a Čechy z jejich majetku vyhnal? Těm, že tu ještě něco patří? Ani ti chudáci Židé a jejich pozůstalí nic po roce 1989 nedostali. Němci, rozhodnutím vítězných mocností a dekrety – zákony republiky zpětně nenabyli svých práv, kterých se lehkomyslně zbavili, když roztrhali své československé občanky.
Celý náš svět stojí a padá s důvěrou. Každý náš krok sebou nese rizika. Život je boj, ale to, co předvádí pan prezident mě zahanbuje a jeho ponižuje. Dovolávat se jistých doložek po letech, kdy mohl kdokoli kdykoli uplatnit cokoli, je jako cpát čtyřletému dítěti do kalhotek plenky. Vám, pane prezidente, vzkazuji: jste prezidentem téhle suverénní země, ne vlastník zahrádky za okny. Budete-li mít pocit, že jste víc, něco jako třeba César, Napoleon, Karel IV., car Ivan, Eskymo Welzl – náčelník všech severních Indiánů, je čas si odpočinout a připravit se na dlouhý pobyt za zavřenými okny.
Znám spoustu politiků, co na tom nejsou líp. Vy máte důvěru Parlamentu. Sice takovou, že není čím se chlubit, ale s tím se netrapte. Lidé jsou na tom mnohem hůř a někteří zas líp. Tak hlavu vzhůru a balte kufry. Andorra, San Marino, Falklandské ostrovy, tam všude na vás ještě čekají. Škoda, že už nejsou pionýři. Ti se uměli s delegacemi rozloučit. Tak prosím dejte svým voličům šanci. Máme své rádi a uzdravte se brzy.
Víc, než oko na punčoše
Nevím, jak je to u vás, ale u nás by to nemělo být jinak. Jdu Pražskou ulicí dolů od radnice. Voňavé housky, teplý chleba, marmeládové koláčky. Už z dálky vás jejich vůně vyzývá: pojď, kup si mě! Kupuji tři pletenky, nemístně flirtuji s pohledným děvčetem za pultem- Ve městě padají sněhové vločky a do toho prší. Počasí, na začátek října trochu neobvyklé.
Za mnou se tvoří minifronta tří žen, které do obchůdku s pečivem rovněž přilákala vůně čerstvého chleba. Nejsme sami. K evidentně zmatené prodavačce se přes pult naklání asi pětadvacetiletý muž a požaduje chleba. Nenakupuje, vysvětluje, že by rád chleba. Kousek. Že to tak jinde chodí...
Pomyslel jsem si: Jo, chlape zdatná, mladá a zdravá, uvěřím ti, pokud bys v tomhle marastu chodil bos. Podívám se mu na boty a on je vskutku neměl. Jen modré, děravé fusekle. To mě rozladilo, ale neodradilo. Oslovil jsem ho před obchodem: „Mladý muži, řešení vašeho problému vidím, a to včetně získání vhodné pracovní obuvi v tom, že vyhledáte ve městě technické služby a ty váš problém vyřeší přiřazením do party naléhavých počišťovacích prací, úklidu a asanací všeho druhu. Vyfasujete boty, pracovní úbor, nářadí a zapojíte se do procesu návratu mezi ty, co nosí boty, aby nenastydli a chleba si kupují“. Asi tak nějak jsem to formuloval.
Nemohu říci, zda jsem uspěl. Muž se na mne podíval a zeptal se mne, zda mu dám cigaretu. Ostatní asi přeslechl, nebo to už zkusil a zádrhel byl na straně technických služeb... Otočil se a v oněch už zmíněných děravých ponožkách pokračoval v cestě městem.
Nyní jsem na rozpacích. Opravdu, když tenhle zdravím kypící synek zajde na radnici a tam jej pošlou do dílen či kamsi do technických služeb, práce se tam pro něj nenajde? Nechce se mi věřit, že i sem krize pokročila. Pokud ano, pak je to fakt blbý a někdo nahoře, počínaje radnicí, by s tím měl něco rychle udělat, případně vyhláškou operativně informovat: tolika tolik lidí potřebujeme denně na konkrétní práce, za tolik a tolik...
Ale možná, že to je o něčem docela jiném. Naletěl jsem. Dotyčný je fakír, naboso chodí odmalička i po hřebících. O práci v technických službách nemá, neměl a nebude mít nikdy zájem, protože mu na parkovišti stojí ojetý mercedes. Kde je pravda a kde pochybení? Dejme si pozor. Trik s ochozenými ponožkami mi připadá celkem originální. Nebo to trik není? Rozhodně nás čekají ještě další překvapení.
Za mnou se tvoří minifronta tří žen, které do obchůdku s pečivem rovněž přilákala vůně čerstvého chleba. Nejsme sami. K evidentně zmatené prodavačce se přes pult naklání asi pětadvacetiletý muž a požaduje chleba. Nenakupuje, vysvětluje, že by rád chleba. Kousek. Že to tak jinde chodí...
Pomyslel jsem si: Jo, chlape zdatná, mladá a zdravá, uvěřím ti, pokud bys v tomhle marastu chodil bos. Podívám se mu na boty a on je vskutku neměl. Jen modré, děravé fusekle. To mě rozladilo, ale neodradilo. Oslovil jsem ho před obchodem: „Mladý muži, řešení vašeho problému vidím, a to včetně získání vhodné pracovní obuvi v tom, že vyhledáte ve městě technické služby a ty váš problém vyřeší přiřazením do party naléhavých počišťovacích prací, úklidu a asanací všeho druhu. Vyfasujete boty, pracovní úbor, nářadí a zapojíte se do procesu návratu mezi ty, co nosí boty, aby nenastydli a chleba si kupují“. Asi tak nějak jsem to formuloval.
Nemohu říci, zda jsem uspěl. Muž se na mne podíval a zeptal se mne, zda mu dám cigaretu. Ostatní asi přeslechl, nebo to už zkusil a zádrhel byl na straně technických služeb... Otočil se a v oněch už zmíněných děravých ponožkách pokračoval v cestě městem.
Nyní jsem na rozpacích. Opravdu, když tenhle zdravím kypící synek zajde na radnici a tam jej pošlou do dílen či kamsi do technických služeb, práce se tam pro něj nenajde? Nechce se mi věřit, že i sem krize pokročila. Pokud ano, pak je to fakt blbý a někdo nahoře, počínaje radnicí, by s tím měl něco rychle udělat, případně vyhláškou operativně informovat: tolika tolik lidí potřebujeme denně na konkrétní práce, za tolik a tolik...
Ale možná, že to je o něčem docela jiném. Naletěl jsem. Dotyčný je fakír, naboso chodí odmalička i po hřebících. O práci v technických službách nemá, neměl a nebude mít nikdy zájem, protože mu na parkovišti stojí ojetý mercedes. Kde je pravda a kde pochybení? Dejme si pozor. Trik s ochozenými ponožkami mi připadá celkem originální. Nebo to trik není? Rozhodně nás čekají ještě další překvapení.
Nestyďte se za chudobu, chudoba cti netratí
Chudých je na světě čím dál, tím víc, ale nemylme se, v Čechách jsou taky. Chudoba prý cti netratí, ale moji drazí, tratí. Tratí. Ono už přitom dávno neplatí: záplatovaný, ale čistý. Je tu totiž znatelný a jistý posun v hodnotách, jak třídit občany.
To spíš bude platit: chudý, nemocný, opuštěný a starý. Znáte horší kombinaci diagnostiky? Nezní našim uším lépe:bohatý, chytrý, zdravý, mladý a zaměstnaný? Žel, doba není nakloněna snění. Ne každému se daří, ale byli i tací, co po revoluci byli úspěšní a nyní jsou bohatí. Privatizovali, restituovali, dědili, spekulovali, někteří prodali svoje, jiní i cizí know-how... Někteří i prací dosáhli na slušné hodnoty, na nové domy, krásné bydlení.
Rád vídám spokojené mladé páry: on a ona, ona a ona, on a on v různé kombinaci. Pokud něco mladým párům schází, pak je to chuť pracovat ráno od šesti a za každého počasí. Ani my jsme kdysi neměli mimořádné platy, kór, když jsme začínali, ale není vše jen o penězích, i když bez nich taky nelze žít.
To spíš bude platit: chudý, nemocný, opuštěný a starý. Znáte horší kombinaci diagnostiky? Nezní našim uším lépe:bohatý, chytrý, zdravý, mladý a zaměstnaný? Žel, doba není nakloněna snění. Ne každému se daří, ale byli i tací, co po revoluci byli úspěšní a nyní jsou bohatí. Privatizovali, restituovali, dědili, spekulovali, někteří prodali svoje, jiní i cizí know-how... Někteří i prací dosáhli na slušné hodnoty, na nové domy, krásné bydlení.
Rád vídám spokojené mladé páry: on a ona, ona a ona, on a on v různé kombinaci. Pokud něco mladým párům schází, pak je to chuť pracovat ráno od šesti a za každého počasí. Ani my jsme kdysi neměli mimořádné platy, kór, když jsme začínali, ale není vše jen o penězích, i když bez nich taky nelze žít.
Sníh
Asi půjde jen o vodu. A nešvar přírody. O zakázku lobistů u našich politiků. Přání nás všech, aby padal o Vánocích, ale jak už je to v Čechách zvykem, každý z nás si dělá po svým. A pročež, pokud padá 14. října, jde o řízenou provokaci opozice, nebo už o zahájení volební kampaně.
A to by měla být odpověď na otázku dítěte, cože je to sníh? Po pravdě. Nesnáším tuhle vodu balenou do hvězdiček, ani do koulí sněhuláků či do kuliček házecích. Sníh, coby nutný podklad pod sáňky, lyže, snowboard... Sníh, coby křupající sklo pod botami, jehož jazyky olizují cesty. Sníh lámající větve, schovávající to málo, co zbývá ptákům a jiným z potravy na zmrzlé zemi. Sníh, který bortí střechy, umrzá a klouže a dává krajině nádech poezie, která jinak ze vsí už mizí. Sníh, který podle pana Lady hladí, ve skutečnosti taje za límcem a pod košilí studí. Chtěl bych na sněhu najít suchou nit a pochválit. Není co. 14. října sníh přišel neohlášen. Nezavolal, nenapsal, sms neposlal a e-mail nedošel. Doufám, že půjde o návštěvu tak na tři dny. Víc, to už bych se zlobil. Ale co já! Jsou i jiné profese: zemědělci, stavbaři, kopáči, plynaři, ti, co dělají v lese. Dohodli jsme se se sněhem. Končíme. Prozatím. Vracím Vám tohle nadělení, těžký balík s vodou. Žádný Narvik. Severní Čechy. Sníh už nepřijímám. Příště doručit tak kolem Vánoc a možná trochu na prázdniny, trochu na Ještěd a do Jizerek. Mimo cesty II. a III. třídy. Pocukrovat stromy. Něco ve stylu vánočních ozdob a posvátného jmelí. Tak má vypadat sníh!
A to by měla být odpověď na otázku dítěte, cože je to sníh? Po pravdě. Nesnáším tuhle vodu balenou do hvězdiček, ani do koulí sněhuláků či do kuliček házecích. Sníh, coby nutný podklad pod sáňky, lyže, snowboard... Sníh, coby křupající sklo pod botami, jehož jazyky olizují cesty. Sníh lámající větve, schovávající to málo, co zbývá ptákům a jiným z potravy na zmrzlé zemi. Sníh, který bortí střechy, umrzá a klouže a dává krajině nádech poezie, která jinak ze vsí už mizí. Sníh, který podle pana Lady hladí, ve skutečnosti taje za límcem a pod košilí studí. Chtěl bych na sněhu najít suchou nit a pochválit. Není co. 14. října sníh přišel neohlášen. Nezavolal, nenapsal, sms neposlal a e-mail nedošel. Doufám, že půjde o návštěvu tak na tři dny. Víc, to už bych se zlobil. Ale co já! Jsou i jiné profese: zemědělci, stavbaři, kopáči, plynaři, ti, co dělají v lese. Dohodli jsme se se sněhem. Končíme. Prozatím. Vracím Vám tohle nadělení, těžký balík s vodou. Žádný Narvik. Severní Čechy. Sníh už nepřijímám. Příště doručit tak kolem Vánoc a možná trochu na prázdniny, trochu na Ještěd a do Jizerek. Mimo cesty II. a III. třídy. Pocukrovat stromy. Něco ve stylu vánočních ozdob a posvátného jmelí. Tak má vypadat sníh!
Honzík se má
Honzík se má. Dozajista se dožije jednoho sta let. Tolik o něm a ostatních, co spatří svět po roce 2000 ve vyspělých státech světa referují média. Přeji to všem, nejen svému vnukovi. Přeji to malému Vietnamci, jehož rodiče svou pracovitostí ve mně budí úctu. Přeji to malému Romovi, jehož rodiče zatím nepoznali klady a zápory stálého pracovního poměru. Dětem arabských rodičů, žijících v naší zemi, kteří tu podnikají a kteří nad naše zákony staví své – náboženské, islámské. Přeji dosažení věku sta let všem dětem světa. Aby je rodiče nechali svobodně a radostně žít a nechtěli pro to své ještě něco lepšího. Víc peněz, víc slunce na úkor druhého. Aby se děti, až dorostou, dohodly o všem samy, co komu a čeho kolik schází, aby se naučily spolu hovořit.
Nebudou už je trápit nemoci. Budou si jen tak, do sta let žít. Není to málo. Ta cesta bude dlouhá a úžasná. Jen zapamatovat si jména všech lidiček, které cestou potkají. Jejich narozeniny, svátky, bar micve, prvních přijímání, co je a co není košer. Těch zaměstnání, koníčků a konfliktů mezi příbuznými! Vždy bude hrozit nějaké faux pas, když si zrovna nevzpomenou. Jen ty svátky, volné pátky, soboty neděle, modrá pondělí...
Mám trochu strach. Vědí, co je čeká? Angličtina od první třídy, arabština jen pro ty, co se s rodiči vrátí do světa zahalených tváří. Hromady bio potravin, kozí a ovčí sýry, výtečné zažívání. Tvořivé zaměstnání, které povede k rozvoji nejen jejich osobnosti, ale co víc, napomůže uživit i jejich zaměstnané, ke starobnímu důchodu se blížící rodiče...
Je toho moc, co na malé pretendenty dlouhověkosti čeká a snad bych ani nechtěl být v jejich povijanu. Co si o nás pomyslí, až dostanou rozum? Kam si nás zařadí? Nás, co jsme kdysi měli čas a chuť číst klasické knížky. Sem tam chodili pěšky, stáli fronty a na hranicích se prokazovali pasy. Vždyť ta naše doba taky už mizí. Čím oni pro změnu překvapí zase svoje děti? Dají jim taky podobný dárek, jako my jim dar dlouhověkosti? Jak s tím ony naloží? Žít dalších sto let? Možná víc? Budou to chtít? Co chudák naše země? Kam s našimi odpady?
Neptejte se mě, do kolika let bych tu s vámi já chtěl dneska žít. Co je to za hloupou otázku? Co nejdéle. Co nejdéle, třeba do sta let... A pak někomu věřte!
Nebudou už je trápit nemoci. Budou si jen tak, do sta let žít. Není to málo. Ta cesta bude dlouhá a úžasná. Jen zapamatovat si jména všech lidiček, které cestou potkají. Jejich narozeniny, svátky, bar micve, prvních přijímání, co je a co není košer. Těch zaměstnání, koníčků a konfliktů mezi příbuznými! Vždy bude hrozit nějaké faux pas, když si zrovna nevzpomenou. Jen ty svátky, volné pátky, soboty neděle, modrá pondělí...
Mám trochu strach. Vědí, co je čeká? Angličtina od první třídy, arabština jen pro ty, co se s rodiči vrátí do světa zahalených tváří. Hromady bio potravin, kozí a ovčí sýry, výtečné zažívání. Tvořivé zaměstnání, které povede k rozvoji nejen jejich osobnosti, ale co víc, napomůže uživit i jejich zaměstnané, ke starobnímu důchodu se blížící rodiče...
Je toho moc, co na malé pretendenty dlouhověkosti čeká a snad bych ani nechtěl být v jejich povijanu. Co si o nás pomyslí, až dostanou rozum? Kam si nás zařadí? Nás, co jsme kdysi měli čas a chuť číst klasické knížky. Sem tam chodili pěšky, stáli fronty a na hranicích se prokazovali pasy. Vždyť ta naše doba taky už mizí. Čím oni pro změnu překvapí zase svoje děti? Dají jim taky podobný dárek, jako my jim dar dlouhověkosti? Jak s tím ony naloží? Žít dalších sto let? Možná víc? Budou to chtít? Co chudák naše země? Kam s našimi odpady?
Neptejte se mě, do kolika let bych tu s vámi já chtěl dneska žít. Co je to za hloupou otázku? Co nejdéle. Co nejdéle, třeba do sta let... A pak někomu věřte!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)