Revolver revue u nás doma, v Kocourkově

Tak jsme opět dostali do schránek nový reklamní leták. Tenhle nic neprodává, nic nenabízí, ale byl doručen do pravých rukou neboť jsem pravý Liberečák. Listy má trochu hrubší, ale o to lechtivější čtení nabízí.

Hned v úvodu ztotožňuje neposlušné novináře s nezaměstnanými neplatiči VZP a uživateli omamných drog. Fantastické přirovnání, téměř obskurní! Dále přirovnává „Soukeňák“ k plácku, kde se v létě shromažďují podivné individuality s puncem minulého režimu. Koho tím autor myslel? To zapomněl veřejnosti sdělit, ale zní to tak nějak „odborně“… Ten punc by jistě čtenáře zajímal. Pokud měl na mysli šesticípou hvězdu, pak máme autora další perly tohoto zdarma letáku.

Zveřejněním antisemitského pamfletu dokázala redakce skutečnou „profesionalitu“. Ulehčila autorovi práci s jeho roznášením a rozesíláním. Zvýrazněná grafická úprava pak zajistila, že je nepřehlédnutelný a své fandy si najde. Redakce svou hloupostí dokázala, že Kocourkovští se jeví jako naprostí žabaři a autor anonymu jí jistě nezapomněl poděkovat za distribuci zdarma. Teď je jen na Policii ČR aby konala, dotyčného vyhledala a dala mu možnost obhájit své názory u soudu.

Redaktory by pak měl někdo poučit o etice a mravnosti, pokud „po zralé úvaze“ docházejí k podobným rozhodnutím o nepodepsaných příspěvcích. Něco jiného je prodávat kedlubny, něco jiného je psát do novin hlouposti. Pokud nemohu odolat nutkání, pak bývá dobrým zvykem dát slovo i tomu, na koho anonym útočí a nečekat až do příštího čísla. Někdo by to mohl pokládat i za úmyslnou denunciaci, alespoň do voleb…

Co se umění týče, pak o sochách ve městě bych raději pomlčel nebo se zeptal kolemjdoucích. Někdy mi připadá, že mocní v tomhle městě žijí v jiné dimenzi a mluví jiným jazykem. Možná, že ani nejsou z tohoto města, protože jinak by snad nemohli chtít třeba tržnici před Dunajem, kde ani nikdy nebývala.

V pořadí druhý náborový leták se od prvního moc neliší: mrkev za 12, cibule za 16, zelí a kedlubny po 20. Po zralé úvaze – nekup to!

Něco za cibuli, něco za křen

Česká cibule, kilo za 15,- Kč nebo i za 19,- Kč, podle toho, komu jaký leták dojde. Nabídka banánů z Kostariky. Taky za 19-,Kč. Pánský hrubosrstý sestřih jednoduchý: 85,-Kč (+ bůra spropitného, co dá každý) - za sedm minut užvaněné práce… A tak bych mohl pokračovat. Měřit a porovnávat. Jsou jisté ekonomické vazby, které působí překvapivě, obchodní strategie, kterým nerozumím. Proč jsou státní zakázky horentně předražovány, proč jsou naše silnice nejdražší na světě? Proč nikdo nesplácí dluhy z předraženého a rozkradeného světového lyžování z roku 2009 v Liberci? Proč si Liberečáci stále myslí, že ODS a Syner jsou v Liberci onou žábou na prameni prosperity města? Po přečtení a ztrávení „pravicového zastupitele“, žádný div.

Všechno bude mít svůj bludný kořen v té cibuli, co stojí stejně jako banán z Kostariky. Pokud si ji pokrájíte nadrobno, popláčete si, ale vaše slzy , stejně jako krachy firem, nikoho neobměkčí. Takový je už duch této doby. Nikomu se nechce z hrušky dolů, když plody jsou tak sladké!

Ano, i v tom bude ten malý bílý psík zakopaný. Touha po zlatě, moci a bohatství, po dlouhém šťastném živobytí. Vždyť i takhle uvažoval pekařův císař z české veselohry z poloviny 20. století. Ale držme se doma, při zdi. V Liberci, Jablonci a jeho okolí. Klientelismus, „kamárádčovství“, vysezené pozice na vlivných úřadech... Ano, to je to podhoubí, ze kterého vyrůstá a sílí ona „neznámá“ korupce, která prý na severu Čech není. Nic není snazšího, než ze všeho, co se komu v životě nepovedlo, vinit komunisty, židy, Vietnamce či Rómy. Jak je vidno, funguje to. V Liberci, Jablonci i v Turnově js stále dost „chudých“ lidí, kteří vědí koho vyhubit, aby se všichni měli dobře. Není jich až zase tak málo, abychom mor dvacátého století přecházeli mlčky. Je to špatně a přijdou i radikální kroky změny, pokud budou bohatí bohatnout a chudí chudnout čím dál tím víc.

Kapitalismus 21. století skončí revolucí či islamizací. Sociální solidarita přihlížející k potřebám starších lidí, je jedinou jistotou smíru mezi bohatými a chudými, když bába s dědkem na vesnici kvůli tomu musí volit komunisty, levici. Pokud nás takto budou chápat naše děti, stojíme žel každý na jiné straně barikády. Opravdu tohle chce česká, jablonecká, liberecká, českolipská pravice? Určitě ne.

Něco z dějin Jablonecka a Liberecka

Válečné útrapy severočeského pohraničí počátkem 19. Století neměly konce. Napoleonské války dokonale změnily obraz Evropy. Kroniky a vzpomínky prostých lidí, hovoří nejen o svedených bitvách na našem území, ale i o hrůzách, které zažili drobní chalupníci, lidé z měst a vesnic našeho kraje od Hrádku nad Nisou přes Chrastavu, Frýdlant v Čechách, okolí Jablonce nad Nisou přes Semily, Turnov až k České Lípě a v Jablonném. Dlouho tu všude s hrůzou vzpomínali na procházející vojska a k nejhorším vzpomínkám patřily ty na francouzské husary a ruské kozáky.

Ať to byla Chrastava nebo Frýdlant v Čechách, nečekalo je nic dobrého. Průchod městem nebo, nedej bože, delší ložírování po domech a chalupách znamenalo jediné. Obávat se toho nejhoršího. Víte, co taková vojska požadovala a co muselo být splněno? V prvé řadě výpalné ve výši tisíců zlatých – jinak město shořelo. Ve mlýnech se mlela pšenice na bílou mouku dnem i nocí, peklo se jen bílé pečivo. Denně se muselo navařit tisíce porcí masa a chleba pro vojáky, to vše, samozřejmě, bez úhrady. To byli francouzští myslivci, suroví, divocí, nevázaní a schopní vraždit při nejmenším odporu. Ze šatníků, spíží, ze sklepů a půd sebrali, co unesli.

A ruští kozáci? To byli, panečku, ochránci! „Tupí, nad pomyšlení hltaví a chtiví, vyslídili všechno, co nebylo zrovna ukryto pod zemi. Žádný zámek, závory a sklepy nebyly dost silné a jisté.“ Tolik autentický záznam z jedné místní kroniky. Všude se vlámali a všecko si přivlastnili, i kolébky, postýlky a povijany brali.

Vojska na táborových ohních spálila všechno dřevo, ploty i rozebrané roubené stodoly. Snad nejhorší to bylo v malých osadách a na samotách v podhůří našich pohraničních hor Jablonecka, Frýdlantska a Chrastavska. Tam všude týrali a loupili. Na samotách, ve mlýnech a v myslivnách. Francouzi jedli nejraději drůbeží maso, takže po jejich odchodu nebylo široko daleko po drůbeži ani památky. To samé se ale týkalo prasat, krav či koní. Rusové byli velcí jedlíci, kterým chutnalo všechno, Francouzi zase milovali kočky a za dobře upečenou byli ochotni zaplatit i slušnou cenu.

Po pravd je nutno říct, že po všech těch nevítaných návštěvách něco i zbylo. Ztracené podkovy, peníze, malé ikonky, modlitební knížky, drobné obrázky většinou žen a dětí, knoflíky z uniforem, polámané zbraně, nikdy neproplacené stvrzenky za odebrané potraviny.

Pohlédneme.li na to z té lepší stránky, každá večeře v té době bývala romantická – při svíčkách…

Chrastava, to nebyl jen Totex

Jeden ze sedmi závodů, kdysi tak známé Textilany byl v Chrastavě. Letos to je už 182 let od jeho založení a v Chrastavě patřil k nejstarším továrnám. Jako přádelna pod firmou E.E. Schneidera ze Žitavy, existovala od roku 1828 až do roku 1851, kdy byla zničena požárem. Při neopatrném zacházení s otevřeným ohněm se vzňala právě dovezená indická bavlna. Továrna byla záhy obnovena a vcelku dobře prosperovala. Na počátku 20. století měla její nová přádelna kapacitu 20.000 vřeten.

V letech 1911 až 1918 byly dílny vybaveny moderním strojním zařízením, kde pohon strojů obstarávaly transmise od parního kotle. Příze z Chrastavy měla dobrou kvalitu a prodávala se dobře nejen v Evropě, ale i v zánoří. Až do konce Druhé světové války továrna vyráběla. Nedobrovolně tu pracovaly ukrajinské ženy, ubytované v dřevěných barácích v blízkosti továrny, obdobně jako internované ženy židovského původu zaměstnané v Totexu při výrobě zbraní.

Chrastavská Textilana měla v první polovině 20. století několik majitelů. Ten, pod jehož jménem byla známa nejdéle byl továrník Altschul, později továrník Melchior. Konec Druhé světové války zastihl továrnu v relativně dobrém stavu. Ještě v květnu 1945 byla obnovena výroba a v roce 1946 mohla být využita opět její plná kapacita.

Během dalších let došlo k několika reorganizacím v řízení závodu i ke změně výrobního programu. Pokud se během války zpracovávala převážně buničina, pak v pozdějších letech se přešlo na bavlněné příze. Nakonec, po přičlenění chrastavského závodu k podniku vlnařského typu, došlo na zpracování viskózy. V letech 1958-64 byl závod součástí n. p. Česané příze a po té až do počátku 90. let n. p. Textilana.

Od roku 1961 se stává součástí závodu také provozovna v Andělské Hoře a právě zde došlo k největší změně v celé bohaté historii závodu. V roce 1975 se stala první bezvřetenovou přádelnou ve vlnařském průmyslu. V souvislosti s její výstavbou byly pro nové pracovníky zbudovány rodinné domky typu OKAL v Chrastavě. Celkem jich bylo postaveno 35. Tím byla řešena i naléhavá potřeba stabilizace pracovních sil.

Závod chrastavské Textilany i v následujících letech prošel celou řadou rekonstrukcí a tak ještě dlouhá léta patřil k nejúspěšnějším v oboru.

Návštěvou u nás doma

Nevím, jak často zavítali čeští králové návštěvou do Liberce, Jablonce či na Turnovsko, ale moc často to nebývalo. Jablonec a Liberec navštívil císař rakouský a král český Josef II. roku 1766. Co mi v paměti ze školy utkvělo bylo, že v Liberci na zámku onoho památného dne 1. července dopoledne vyslechl víc jak sto prosebníků, převzal spis od hrádeckých sousedů a přes Jablonec putoval dál do Vrchlabí a do Slezska. Jak se mu v Liberci na zámku spalo nevím, ale než si šel lehnout, uspořádal slušnou hostinu pro významné liberecké občany.

Král necestoval po své zemi jen tak, z plezíru. Uvědomil si, že stát, který řídí jako spoluvladař se svou mamá (císařovnou Marií Terezií) postrádá „sociální solidaritu“, kterážto kategorie sociální politiky ani dnes pravicovým politikům naší země nic neříká. Podnikal cesty po Čechách, aby přispěl k nápravě škod a pomohl trpícím chudým a nemajetným. Osvícený to čin mocnáře, byť byl světlou výjimkou, alespoň z části řešil slepotu a zatvrzelost šlechty, která své poddané vysávala do morku kostí. Až na výjimky, pochopitelně.

Mezi takové patřil, žel jako bílá vrána do hejna černých slepic, hrabě Emanuel Filibert, majitel Turnova. Ten nechal například ve městě otevřít roku 1768 třetí lékárnu v kraji (po Liberci a České Lípě). Pomohl k prosperitě řemesel tím, že vrátil městu právo vařit pivo, otevřel masné krámy a povolal do města odborníky z Itálie nejen k obnově broušení drahého kamení, ale i k povznesení marketingu k odbytu zboží za hranicemi města.

Stát, po všech těch válečných útrapách 18. století v okolí Liberce a Turnova chtěl razantně řešit státní dluh svých financí. V život uvedené fictitium v podobě vývozního cla v letech 1756-58 fakticky ochromilo „platební schopnost“ turnovských brusičů, obchodníků a všech těch „kamenářů“, kteří na „komposicích“ původně pracovali. Turnovské zboží nově zatížené daněmi začalo ztrácet na konkurenceschopnosti.

Vraťme se k návštěvě Josefa II. v našem regionu. 14. října roku 1771 se Turnov dočkal návštěvy v dějinách města těžko srovnatelné. Dobové zprávy líčí, jak po ránu kolem desáté hodiny vjel do města za ohromného účastenství turnovských i sousedů z okolních vsí. Město bylo slavnostně vyzdobeno. Kočár zastavil na náměstí, císař vystoupil a ukázal se obecnému lidu.Poté turnovský purkmistr Jan Anton podal císaři petici, kterou Josef II. milostivě přijal.

Josef II., jako spoluvladař, postupně dosáhl požadovaných změn. To postupně znamenalo i několik let a přineslo i k nám do kraje selské bouře a jejich kruté potlačení. Napomohlo ale k urychlenému řešení sociální situace, ke zrušení roboty na panském, osobního poddanství a zmenšení dávek. Přesto, že náprava křivd a těžký život našich pradědečků a prababiček se návštěvou Josefa II. nezměnil ze dne na den, zůstává v paměti národa panovníkova snaha o řešení chudoby jako velká čin velkého českého krále.