Válečné útrapy severočeského pohraničí počátkem 19. Století neměly konce. Napoleonské války dokonale změnily obraz Evropy. Kroniky a vzpomínky prostých lidí, hovoří nejen o svedených bitvách na našem území, ale i o hrůzách, které zažili drobní chalupníci, lidé z měst a vesnic našeho kraje od Hrádku nad Nisou přes Chrastavu, Frýdlant v Čechách, okolí Jablonce nad Nisou přes Semily, Turnov až k České Lípě a v Jablonném. Dlouho tu všude s hrůzou vzpomínali na procházející vojska a k nejhorším vzpomínkám patřily ty na francouzské husary a ruské kozáky.
Ať to byla Chrastava nebo Frýdlant v Čechách, nečekalo je nic dobrého. Průchod městem nebo, nedej bože, delší ložírování po domech a chalupách znamenalo jediné. Obávat se toho nejhoršího. Víte, co taková vojska požadovala a co muselo být splněno? V prvé řadě výpalné ve výši tisíců zlatých – jinak město shořelo. Ve mlýnech se mlela pšenice na bílou mouku dnem i nocí, peklo se jen bílé pečivo. Denně se muselo navařit tisíce porcí masa a chleba pro vojáky, to vše, samozřejmě, bez úhrady. To byli francouzští myslivci, suroví, divocí, nevázaní a schopní vraždit při nejmenším odporu. Ze šatníků, spíží, ze sklepů a půd sebrali, co unesli.
A ruští kozáci? To byli, panečku, ochránci! „Tupí, nad pomyšlení hltaví a chtiví, vyslídili všechno, co nebylo zrovna ukryto pod zemi. Žádný zámek, závory a sklepy nebyly dost silné a jisté.“ Tolik autentický záznam z jedné místní kroniky. Všude se vlámali a všecko si přivlastnili, i kolébky, postýlky a povijany brali.
Vojska na táborových ohních spálila všechno dřevo, ploty i rozebrané roubené stodoly. Snad nejhorší to bylo v malých osadách a na samotách v podhůří našich pohraničních hor Jablonecka, Frýdlantska a Chrastavska. Tam všude týrali a loupili. Na samotách, ve mlýnech a v myslivnách. Francouzi jedli nejraději drůbeží maso, takže po jejich odchodu nebylo široko daleko po drůbeži ani památky. To samé se ale týkalo prasat, krav či koní. Rusové byli velcí jedlíci, kterým chutnalo všechno, Francouzi zase milovali kočky a za dobře upečenou byli ochotni zaplatit i slušnou cenu.
Po pravd je nutno říct, že po všech těch nevítaných návštěvách něco i zbylo. Ztracené podkovy, peníze, malé ikonky, modlitební knížky, drobné obrázky většinou žen a dětí, knoflíky z uniforem, polámané zbraně, nikdy neproplacené stvrzenky za odebrané potraviny.
Pohlédneme.li na to z té lepší stránky, každá večeře v té době bývala romantická – při svíčkách…
Žádné komentáře:
Okomentovat