Nekonečná touha vyhrát

Za socialismu tu byla Sportka, Mates, Sazka. Nic víc, nic míň. V porovnání s dneškem amatérská liga v kuličkách vzadu za školou. Srovnání? Před třiceti lety sázeli všichni a celý národ sledoval v neděli dopoledne, jak to v té televizi vytáhnou a kdo bude losovat.
V Liberci bylo v té době 12 pošt a 2 sazkové sběrny tělovýchovných jednot – Slovanu a Lokomotivy. Zde se odehrávaly ony příběhy náhlého syndromu zbohatnutí za socialismu, kdy jsme všichni měli zhruba stejně, kromě veksláků, řezníků a hospodskejch. Takže se sázelo. Ve sběrně libereckého Slovanu (adekvátně jabloneckého či turnovského) bylo podáno každý týden čest tisíc tiketů, s průměrnou výší vkladu 18 korun. To se týkalo jen sportky, k tomu je nutno přičíst tisíce dalších tiketů sazky a matesa.
Stát, jako hlavní zřizovatel (a hlavní výherce), měl vypracovány regule proti nadměrnému zbohatnutí výherce. Ale i přesto to zkoušeli všichni. Fantastické rozpisy zaručující výhru nebo alespoň vrácení vkladu. Překouknutí a vystřízlivění, když někdo uhádl 3 čísla, „chytil“ čtvrtou a ta „sypala“ jen 35 korun. Ale pozor! Na tiketu bylo i číslo, které bylo taženo jako sedmé – prémiové a to vyhrávalo pouze ve spojení s druhým pořadím. No a malér byl na světě, pokud někdo slavil předčasně. Fórkem rovněž bylo, že vyplatit výhru mohla pouze kancelář (pošta) pouze tam, kde byl tiket podán. S tím bývaly trable, ale s logikou si nikdo z hlavounů tehdy hlavu nedělal, hlavně, když národ sázel.
Leckdo se snažil tiket upravit a doufal, že za okénkem přehlédnou nevyplněný druhý díl tiketu a podobně. Losovaly se nejen peníze, ale i nedostatková osobní auta. V šedesátých letech i jeden šťastlivec z Liberce vyhrál. Nemohl dospat, tiket si vzal sebou i k holení do koupelny a pak – pak tiket nedopatřením spláchnul do záchoda. Marně volal do Technických služeb, nikdo mu nepomohl. Na jízdu v autě mohl zapomenout a vozit se mohl tak leda ve výtahu v paneláku.
Ano, sázení je a byla hra bezbřehého snažení něco získat. Hra nikdy nekončící a stále přítomná. Vychází z lidské podstaty, že sázející udělá hodně pro to, aby byl bohatý, neslušně bohatý, moc, moc bohatý....

Z dějin Liberecka – B. Němcová

V roce 2010 můžeme vzpomenout dvou téměř kulatých výročí spojených s velkou osobností naší literatury – Boženou Němcovou. Narodila se před 190 lety a před 160 lety žila téměř rok na severu Čech, v Liberci.
Zvídavá, přemýšlivá a krásná Barunka, z nám tak známé povinné školní četby, se jako třicetiletá, čtyři dny po svých narozeninách 8. února 1850, stěhuje se svým manželem Josefem Němcem, úředníkem finanční stráže, do Liberce, kam byl služebně přeložen.
Němcová byla grafomanka. Psala stále a pořád, jako o život. Z rozsáhlé korespondence s desítkami přátel se dovídáme leccos, i to, jak přijeli do města pod Ještědem povozem s třemi dětmi: Karlem, Jaroslavem a Dorou. Nejstarší syn studoval v Praze. Byla třeskutá zima a Němcovi bydleli v bytě, kde byla zima. Nevíme přesně, kde to bylo, ale o něco později se přestěhovali do útulnějšího bytu v Liberci 5. V jednom z listů svým přátelům Němcová píše, že se z pokoje dívali na lipové stromořadí na Lipovém náměstí (dnešní náměstí Českých bratří), z jiného okna měli výhled na Ještěd a do zámecké zahrady libereckých Clam-Gallasů. (S největší pravděpodobností Němcovi bydleli v dnešní budově fary Církve Československé husitské).
Faktem zůstává, že Němcová se na Liberecku necítila nejlíp. Ten rok 1850 musel být mimořádně chladný. Němcová s dětmi v některých dnech ani neopouštěla byt. Často hleděla k zakalenému Ještědu, který jako by odrážel její duševní rozpoložení. Překvapilo ji, že v německém městě slyší češtinu, kterou hovořili drobní řemeslníci a dělníci z fabrik. V Liberci také Němcové připadalo draho, (copak by asi říkala cenám dnešním) a to si ještě z manželova platu mohla dovolit platit hodiny klavíru. Na klavír se učily všechny děti. V Liberci to bylo u Antona Proksche, bratra známého slepého učitele Josefa, který učil i Bedřicha Smetanu.
Co Němcovou v Podještědí nejvíce zklamalo? Čeští lidé. Neměli všichni úplně čisté svědomí (stále se tu pilně pašovalo ze Saska a zpět) a manžel Němcové byl přece finanční komisař. Němcová tak z Liberce psala svým přátelům, že všude jinde je lid bodřejší, hovornější a původnější. V dopisu Karlu Jaromíru Erbenovi píše, že byla i v Žitavě, kde se sešla s potomkem českých exulantů Karlem Morávkem, který má obrovskou českou knihovnu.
Co víme dál o životě Němcové v Liberci? Že názor, který si udělala na začátku studeného libereckého pobytu, opravila po teplejším létu. Mezi lidi moc nechodila, společenského života se neúčastnila. Spřátelila se pouze s manželkou vrchního komisaře, pana Dusbaby, který byl nadřízeným jejího muže. Němcová v Liberci vyjma spousty dopisů ani nic nenapsala.
Není známo, kdy se Němcovi z Liberce odstěhovali. Vypadá to, že odjeli zřejmě ke konci listopadu či začátkem prosince roku 1850. Do konce života jí zbývalo necelých dvanáct let. Zemřela v Praze 21.1.1862 a je pochována na Vyšehradě, vedle VIP osobností naší země. Nezapomínáme na ni ani my, čtenáři jejích příběhů.

O nás

Je jim osmnáct a víc. Právě maturují. Potkáváme je, i kdybychom nechtěli. Doma. Na ulicích. V obchodech. Jsou drzí, neomalení a sebejistí. Tam, kde my pochybujeme, oni neváhají. My nevíme koho volit, oni nás chtějí poučit. A přesvědčit. Čím jsme se na nich provinili? Ničím. Dostali všechno, i to, co jsme si sami nedopřáli. Jsou jiní, než jsme byli my. Ano, jsou jiní, nepodobní svým rodičům.
Svět se změnil tak moc, že si generace mezi sebou přestávají rozumět. Používají i jiný jazyk, gesta, chování. Svět je úžasně rychlý. Kdysi stačil jeden Marco Polo, Elstner, Kořenský i Hanzelka a bylo léta co číst a o čem mluvit. Dnes cestuje každý kamkoli a kdykoli, každý všechno ví a všemu rozumí. Tempo, které roztočilo svět, neuznává hodnoty, náboženství, opovrhuje tím, čemu jsme věřili. Uplynulo padesát let a na kolektivismus se hledí jako na hnutí adamitů. A přitom ti samí lidé, my, jsme ještě stále tady, ještě jsme neumřeli. Nechceme nic a nikam se vracet. Mrzí nás, jak naše děti „opovrhují“ našimi ideály, našimi sny, naším mládím a hodnotami.
Snad bylo tehdy víc té lásky, chuti žít. Věřili jsme i nenáviděli, chtěli i to, co nám bylo upřeno a přesto dnes vzpomínáme a nemůžeme jinak. Zapomněli jsme na to zlé, nechceme, aby se vrátilo. Přesto to byly naše školní lavice, naše mléko, školní prázdniny a řeka, ve které jsme se koupali. Tehdy jsme poznali i matku našich dětí a z lásky počali ty, kteří nás dnes neberou. Posílali jsme je do školky, školy i na dva roky na vojnu, nadávali a remcali. Přesto dnes nechceme vylít vaničku i s nimi. Nejsme tak zapšklí, jak si oni o nás myslí. To jenom občas něco zabolí.
Příroda se nedá ošálit. Tak, jako tehdy, těhotenství trvá tak dlouho, jak musí, to ostatní radši někdy ani nemluvit. Rádi vám vaše děti ohlídáme, občas někdo, pokud na to má, i vaše dluhy uhradí. Jenom si ale stále myslím, že nejsme jenom hromada starého železa, co koroduje na skládce kdesi na vsi. Dejte nám šanci. Trochu nás opět poslouchejte. Svět není jenom o hlídání a o hledání. Je stále, co nalézat, obdivovat a nač vzpomínat. Není a nikdy nebude krabička, kam se vloží kus masa, flákota, zatočí klikou a vypadne karbanátek s návodem, jak změnit svět jediným pohybem. Hledejme opět společnou řeč, mít čas jeden na druhého, poslouchat a ne se neslyšet. Je nejvyšší čas si opět sednout, napít se pomalu vroucího čaje a dát řeč. Snad není pozdě. Určitě ne!!!

Aktuálně u nás doma

Taky nevíte, co na sebe? Ani jaro, ani teplo. Pokud by doma netopili, byla by nám zima i pod peřinou. Nevěšme hlavy, počasí se umoudří a sluníčko nás opět ohřeje. Všeho do času. Však ještě přijde čas a budeme se ptát, co na sebe si navlíknout, abychom byli „in“. No, prostě, slušně a moderně se oblíknout. A pokud je mi známo, s tím byla a bude vždycky potíž. Nedávno jsem „přistihl“ jednoho starého kronikáře, jak si zoufá, protože nenašel „nit suchou“ na současné módě (před více jak sto lety).

S módou to bylo v Čechách vždycky tak nějak všelijak. Nemaje v dějinách takového reformátora, jako svého času Rusové cara Petra I., zápasili Češi s módou už od 13. století statečně a marně. Car to tehdy udělal jednoduše. Vydal manifest a zakázal dlouhé vousy a kdo neposlechl, ten už si záhy neměl co osahávat. Naši, do 13. století, aspoň v to doufám, chodili v halenách, zástěrách a přehozech volných. Dá se říci i zdravých a pohodlných. Při kolonizaci Čech přicházeli na náš český dvorek, do měst i vsí lidé cizí, z daleka a jinak oblečení. Panáček má nohavice tak úzké, že lehce uvěřím kronikáři, že „někdy i dva sluhové nemohli pána do nich nasaditi“. A střevíce? Jak může v nich panáček chodit? Bývaly špice bot zvednuty i přes loket a pokud byl dotyčný rytířem, i benátské rukavice navlík.

A ženy? Ach, ženy! Už Chelčický se nechtěl smířit s otevírající se halenou skromnou, halící „krev a mléko“ našich zemí. Za „chomúty“ a množství sukna, jež zapříčinilo, že „sotva vlekou se v něm“. Co prý všelijakých šmuků mají, šaty cedulemi krumplované, lemované, doplněné obojky, šňůrkami – no, fuj! Řekněte sami, nebylo to moc rychlé. A k tomu drahocenný závoj – šlojíř a „kasanka hedvábná“ (to nevím, o čem mluví, snad suknice). Ani pak, ji lituje Helča, nemůže toho unést a pachole (nebohé) ji musí posluhovati i na ulici. Suma sumárum je prý děvče, dáma, ustrojena jako nějaký kejklíř.

Kronikáři to odsuzují a tvrdí, že se to dotklo obyčejných lidí ze vsí, dvorů a vesnických chalup. Tam prý ti, co ostali u staré módy lomili ručkama a hořce litovali, do jakých pekel lidé až došli. Nevšimli si, že i obličejíček si děvčata upravovala různými přírodními šminkami. Což už ani kronikáři neřešili. Píše se tehdy:“všichni upřímní, poctiví, věrní a vynikající Čechové zuby, nechty (!)právem nechtěli novému kroji, jenž jim byl solí v očích“. Byl to především náš známý ze školy, pan Štítný, jenž horlil na ta nová roucha, na „zápony, prsteny, facúny, pentle, lilíky ve vlasech a jiné lepoty“.

Co mi to jen připomíná z mého mládí před padesáti lety? Jako by i slovník a reálie vůbec nebyly cizí rodičovským kázáním. A nemyslete si, vážení, že v tom byl Chelčický, Štítný a moji rodiče sami. On se k nim řadil i Jan Hus. Fakt, ani on neměl rád „nešvarné novotiny, které kazí nejen tělo, ale zvláště ducha českého“. Ve stejné tónině si s předcházejícími notoval biskup Rokycana, Smil Flaška a další. A, jak to bylo tehdy v módě, jejich slova zněla ano-ano, ne-ne. Slovy navýsost hanlivými (sprostými), ostrými, trpkými, někdy až obhroublými bičovali odění cizozemská na tělech Čechů. Dosáhli i toho, že bylo vydáno církevní nařízení, že ti, kteří „pyšně se šňoří“ nemají být připuštěni ke svatému přijímání, což byl ve středověku opravdu problém.

Strojit se po cizácku bylo vázáno dalšími sankcemi (napříč politickým spektrem) jako až jak moc budou trpět na onom světě, pokud se budou přidržovati těchto novot. Tak tomu bylo až do století 16., kdy do Čech zas přišla jiná móda.

Aby se móda nezměnila tři sta let, toho se zřejmě nedočkáme. Současný trend odívání mladé generace je již povznesen nad dobrozdání či schvalování rodiči či kohokoli staršího. Dnešní móda a pohled na ni je dán nadnárodními řetězci a prodej uniformované módy od Londýna po Moskvu. Móda už dávno ztratila punc výjimečnosti a stala se součástí běžného prodeje oblečení a je jedno, zda nakupujete v Liberci nebo v Jablonci.

Vstupem Česka do EU, zrušením hranic mezi zeměmi padly i poslední zábrany oblékat se podle evropské módy. O by tomu asi řekl Chelčický popřípadě Smil Flaška?

Skal a stepí divočinou aneb Napříč od Lužických do Jizerských hor

Hladový a roztrhán stojí před obchodním centrem u košíků a čeká, až ve zdířce na pětikoruny a desetikoruny některá z uvedených mincí zůstane. To je realita posledních nebo prvních hladových v Čechách. To, co se odehrává v komunitách bezdomovců, stojí za sociologickou studii. Tvář soudobého kapitalismu čeká (nedej bože) mnohé další pretendenty současné konzumní společnosti. Společnosti, kde si každý raději půjčí, než aby si odepřel při nejdražším úvěru v Evropě.

Ano, je to tak. Z části se nám zvyšují počty těch, co z kontejnerů vybírají odpadky a konzumují je dílem vlastního přičinění, dílem společnosti, která s tím nic nedělá. Kdo z těch, co baží po místech zastupitelů a v předvolebním klání naslibovali všechno, chce řešit takovou chudobu? I tu extrémní, kdy bezdomovci čekají i na odpadky, aby měli co jíst. Nikdo. Jsou potřebnější? Nemocné děti, mladí, důchodci, postižení… Určitě ano, dejme jim, co potřebují, ale jsou tu stále ti, co smrdí, protože se týdny a měsíce nemyjí, nepřevlékají, jsou nemocní a nemají peníze nebo doklady. Opruzují, překáží, somrují, jsou hašteřiví, sprostí, agresivní. Jsou svobodní a chtiví. Mají zkažené zuby, mastné vlasy, neuznávají autority, roznášejí nakažlivé choroby, jsou nevyzpytatelní a kradou. Umírají, ale přicházejí stále noví.

Ten problém je internacionální. Přestali uznávat zákony, desatero, ztratili vazby na děti. Rodiny, partnery, bývalé zaměstnavatele. Kde zůstaly zásady solidarity? Zabouchli jsme jim branku do zahrady, spustili závory, zpoplatnili vše, na co by mohli dosáhnout. Jsou odporní a jejich život je jen souhra náhod, pokusů o přežití. Jsou ostudou města, jeho sociálních sítí, blízké radnic, která pořádá rauty, staví kašny a opravuje vnější fasády. Podporujeme sportovce, cestovatele, investujeme do propagace, posíláme reprezentanty do spřátelených měst.

Je třeba nových azylových míst, sprch, postelí, zdravotních prohlídek těchto lidí, poukázek na obědy. Zvát je na besedy do škol, aby naše děti měly možnost slyšet na vlastní uši, co tyhle lidi přivedlo ke kontejnerům a k odpadnímu teplu u větracích šachet obchodních center.

Velká voda, velká louže

A jak z louže ven? V našem regionu se voda zvedá minimálně. Potíž tu je se Smědou a Jizerou na dolním toku. Problémy v rozsahu záplav na Moravě tu nejsou tak hrozné, časté a devastující. Voda opadla a je po dešti. A co teď? Najít viníka, viníky. Kdo zavlekl do Alp mor? Není tu fyzických osob, které osočit ve středověku znamenalo chystat suché dřevo na vatru s živou čarodějnicí, s Židem, cikánem, duševně nemocným. Voda opadla a tak slyšíme, že vykoupit pozemky na stavbu čehokoli, co vodu zastaví, je v Čechách i na Moravě téměř nemožné. Vždy se najde jeden, dva, tři Češi či bodří Moravané, co chtějí víc, víc, víc, desetkrát víc. Proč by prodali lacino? Všichni si mastí kapsu, proč by oni měli být výjimkou? Neprodám. Nic nedám, ať se děcka třeba utopí.

Za všechno můžou komunisti, kteří nás takhle špatně vychovali. Neustoupí, non pasaran! Nikomu nic zadarmo nedarují. Hrabou všichni, proč by se měli lišit od těch, co kradou celá léta a prochází jim to a jsou váženými občany města, republiky, jsou to opět kandidující celebrity.

Neprodá bába pozemky u Ostravy na dálnici. Stojí si a bude stát na svém. To samé u Hradce, v Praze. Dost bylo dálnic, nač stavět protipovodňové hráze? Nevíte, jak generace před námi stavěly ty skvělé stavby? Asi se nikoho neptaly. Mosty, hrady, zámky, chrámy, akvadukty, elektrárny, přehrady. Stojí tu už věky, chlubíme se jimi a vodíme k nim turisty. Mnoho demokracie škodí a mnozí už z ní zhloupli. Faktem zůstává, že se nám každého brouka zachránit nepodaří. Nebo se za takovým kacířstvím opět schovávají lačné ruce sahající po penězích? I to je u nás v Čechách možné.

Leckteří z nás jsou nenasytní a jejich motivy nebudou jen čistě nekomerční. Bojují proti všemu. Profesionální, permanentní bojovníci nalézající rychlá, snadná, jednobarevná řešení každého problému. Všechna zla vám v jedné větě pojmenují a řešení mají radikální. Vystěhovat, zavřít, zabít. Kdo neskáče, není Čech. Pryč s Američany, Židy, bolševiky, černými i žlutými. Potřebujeme silného vůdce…

Jak to souvisí s povodněmi? Mohou za ně z padesáti procent rudí, z padesáti procent kapitalisti. Globální oteplování, sobectví našich občanů, kteří na svém pozemku stavbu poldrů nepovolí, pozemky neprodají. Desítky dalších a zástupných problémů. Proč stavět v záplavové oblasti? Ale to si postižení sotva připustí. Od čeho jsou pojišťovny, vojáci, stát, hasiči? Každý platí daně. Slyším to stále, ale jsou tu jiné priority. Proč stále dávat peníze tam, kde je stejně vezme voda? To se ptá stále víc a víc lidí. Mají pravdu. A řekněme to nahlas před volbami. Počkejme si.

Strom

Na stráni pod lesem stojí strom. Dub. Mohutný, silný a tak veliký, jako by tu stál odjakživa. Obešel jsem jej, neobjal. Jinak to ani nešlo. Kůra mi připomíná kůži starého zvířete. Je hrubá a reliéfní. Vrásní strom po celém obvodu kmene. Připomíná mi popraskané betonové pražce. Skálu pod Hamrštejnem. Vrásčitou tvář mé babičky.
Od poloviny kmene se rozprostřely větve, obrovské jako stehna a ruce cirkusové zápasnice. Rozepjaly se a vlají ve větru jako chapadla chobotnice. Místo přísavek je na nich velké listí. Nic na tom dubu není malé. Je silný a veliký jako hora. Je velký, převeliký. Stojí osamocen jako válečná loď v přístavu, rozsvícený maják na skále. Jako zdvižený prst hrozící do krajiny, či zdvižená pěst hrozící uhodit.
Má v sobě něco posvátného, tajemného, z čeho jde na mne strach. Kdyby upadla jen jedna větev z toho dubu a já pod ním stál… Raději nemyslet. Dub je už jen hrozba, přestal být stromem. Vypověděl nájemní smlouvu všem, malým i velkým ptákům, včelám i mravencům, hlodavcům i hadům. Odešly veverky, odletěly sovy. Slunce si netroufá skrz hradbu z neproniknutelných větví a hustého listí. Dub si žije vlastním životem ne nepodobný staré pevnosti z kamene a lidských kostí. Pod ním už zůstalo jen místo, kde soumrak je střídán černou nocí. Kde jinde ševel větru uspává znaveného chodce, tam on se ozývá hlasitou bouří. Tady dřevorubec jen krčí rameny a pilu raději opře o zem, než by ji zničil zakousnutím do ocele.
Takový je opravdu ten starý strom. Nic lidského v něm nezůstalo. Rostl vždy sám, ztratil pojem o čase. Věk si měří jen silou a burácením větru. Je nesmrtelný. Pravdou ale je, že žádný strom neroste do nebe. Může to být i z čistého nebe, jednou zahřmí a oblohu rozčísne blesk. Je možné, že stromu srazí korunu a rozetne jej v půli. Pak bude po dubu. Po strachu z něj. Po strachu usednout v jeho stínu. Usnout a snít a slyšet zpívat ptáky, šumění deště, vidět opět mravence a pilné včely v práci. Cítit tu omamnou a těžkou vůni poledního lesa, uvadlé trávy, slunce co hřeje a do tváří pálí…