Je jim osmnáct a víc. Právě maturují. Potkáváme je, i kdybychom nechtěli. Doma. Na ulicích. V obchodech. Jsou drzí, neomalení a sebejistí. Tam, kde my pochybujeme, oni neváhají. My nevíme koho volit, oni nás chtějí poučit. A přesvědčit. Čím jsme se na nich provinili? Ničím. Dostali všechno, i to, co jsme si sami nedopřáli. Jsou jiní, než jsme byli my. Ano, jsou jiní, nepodobní svým rodičům.
Svět se změnil tak moc, že si generace mezi sebou přestávají rozumět. Používají i jiný jazyk, gesta, chování. Svět je úžasně rychlý. Kdysi stačil jeden Marco Polo, Elstner, Kořenský i Hanzelka a bylo léta co číst a o čem mluvit. Dnes cestuje každý kamkoli a kdykoli, každý všechno ví a všemu rozumí. Tempo, které roztočilo svět, neuznává hodnoty, náboženství, opovrhuje tím, čemu jsme věřili. Uplynulo padesát let a na kolektivismus se hledí jako na hnutí adamitů. A přitom ti samí lidé, my, jsme ještě stále tady, ještě jsme neumřeli. Nechceme nic a nikam se vracet. Mrzí nás, jak naše děti „opovrhují“ našimi ideály, našimi sny, naším mládím a hodnotami.
Snad bylo tehdy víc té lásky, chuti žít. Věřili jsme i nenáviděli, chtěli i to, co nám bylo upřeno a přesto dnes vzpomínáme a nemůžeme jinak. Zapomněli jsme na to zlé, nechceme, aby se vrátilo. Přesto to byly naše školní lavice, naše mléko, školní prázdniny a řeka, ve které jsme se koupali. Tehdy jsme poznali i matku našich dětí a z lásky počali ty, kteří nás dnes neberou. Posílali jsme je do školky, školy i na dva roky na vojnu, nadávali a remcali. Přesto dnes nechceme vylít vaničku i s nimi. Nejsme tak zapšklí, jak si oni o nás myslí. To jenom občas něco zabolí.
Příroda se nedá ošálit. Tak, jako tehdy, těhotenství trvá tak dlouho, jak musí, to ostatní radši někdy ani nemluvit. Rádi vám vaše děti ohlídáme, občas někdo, pokud na to má, i vaše dluhy uhradí. Jenom si ale stále myslím, že nejsme jenom hromada starého železa, co koroduje na skládce kdesi na vsi. Dejte nám šanci. Trochu nás opět poslouchejte. Svět není jenom o hlídání a o hledání. Je stále, co nalézat, obdivovat a nač vzpomínat. Není a nikdy nebude krabička, kam se vloží kus masa, flákota, zatočí klikou a vypadne karbanátek s návodem, jak změnit svět jediným pohybem. Hledejme opět společnou řeč, mít čas jeden na druhého, poslouchat a ne se neslyšet. Je nejvyšší čas si opět sednout, napít se pomalu vroucího čaje a dát řeč. Snad není pozdě. Určitě ne!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat