Taky nevíte, co na sebe? Ani jaro, ani teplo. Pokud by doma netopili, byla by nám zima i pod peřinou. Nevěšme hlavy, počasí se umoudří a sluníčko nás opět ohřeje. Všeho do času. Však ještě přijde čas a budeme se ptát, co na sebe si navlíknout, abychom byli „in“. No, prostě, slušně a moderně se oblíknout. A pokud je mi známo, s tím byla a bude vždycky potíž. Nedávno jsem „přistihl“ jednoho starého kronikáře, jak si zoufá, protože nenašel „nit suchou“ na současné módě (před více jak sto lety).
S módou to bylo v Čechách vždycky tak nějak všelijak. Nemaje v dějinách takového reformátora, jako svého času Rusové cara Petra I., zápasili Češi s módou už od 13. století statečně a marně. Car to tehdy udělal jednoduše. Vydal manifest a zakázal dlouhé vousy a kdo neposlechl, ten už si záhy neměl co osahávat. Naši, do 13. století, aspoň v to doufám, chodili v halenách, zástěrách a přehozech volných. Dá se říci i zdravých a pohodlných. Při kolonizaci Čech přicházeli na náš český dvorek, do měst i vsí lidé cizí, z daleka a jinak oblečení. Panáček má nohavice tak úzké, že lehce uvěřím kronikáři, že „někdy i dva sluhové nemohli pána do nich nasaditi“. A střevíce? Jak může v nich panáček chodit? Bývaly špice bot zvednuty i přes loket a pokud byl dotyčný rytířem, i benátské rukavice navlík.
A ženy? Ach, ženy! Už Chelčický se nechtěl smířit s otevírající se halenou skromnou, halící „krev a mléko“ našich zemí. Za „chomúty“ a množství sukna, jež zapříčinilo, že „sotva vlekou se v něm“. Co prý všelijakých šmuků mají, šaty cedulemi krumplované, lemované, doplněné obojky, šňůrkami – no, fuj! Řekněte sami, nebylo to moc rychlé. A k tomu drahocenný závoj – šlojíř a „kasanka hedvábná“ (to nevím, o čem mluví, snad suknice). Ani pak, ji lituje Helča, nemůže toho unést a pachole (nebohé) ji musí posluhovati i na ulici. Suma sumárum je prý děvče, dáma, ustrojena jako nějaký kejklíř.
Kronikáři to odsuzují a tvrdí, že se to dotklo obyčejných lidí ze vsí, dvorů a vesnických chalup. Tam prý ti, co ostali u staré módy lomili ručkama a hořce litovali, do jakých pekel lidé až došli. Nevšimli si, že i obličejíček si děvčata upravovala různými přírodními šminkami. Což už ani kronikáři neřešili. Píše se tehdy:“všichni upřímní, poctiví, věrní a vynikající Čechové zuby, nechty (!)právem nechtěli novému kroji, jenž jim byl solí v očích“. Byl to především náš známý ze školy, pan Štítný, jenž horlil na ta nová roucha, na „zápony, prsteny, facúny, pentle, lilíky ve vlasech a jiné lepoty“.
Co mi to jen připomíná z mého mládí před padesáti lety? Jako by i slovník a reálie vůbec nebyly cizí rodičovským kázáním. A nemyslete si, vážení, že v tom byl Chelčický, Štítný a moji rodiče sami. On se k nim řadil i Jan Hus. Fakt, ani on neměl rád „nešvarné novotiny, které kazí nejen tělo, ale zvláště ducha českého“. Ve stejné tónině si s předcházejícími notoval biskup Rokycana, Smil Flaška a další. A, jak to bylo tehdy v módě, jejich slova zněla ano-ano, ne-ne. Slovy navýsost hanlivými (sprostými), ostrými, trpkými, někdy až obhroublými bičovali odění cizozemská na tělech Čechů. Dosáhli i toho, že bylo vydáno církevní nařízení, že ti, kteří „pyšně se šňoří“ nemají být připuštěni ke svatému přijímání, což byl ve středověku opravdu problém.
Strojit se po cizácku bylo vázáno dalšími sankcemi (napříč politickým spektrem) jako až jak moc budou trpět na onom světě, pokud se budou přidržovati těchto novot. Tak tomu bylo až do století 16., kdy do Čech zas přišla jiná móda.
Aby se móda nezměnila tři sta let, toho se zřejmě nedočkáme. Současný trend odívání mladé generace je již povznesen nad dobrozdání či schvalování rodiči či kohokoli staršího. Dnešní móda a pohled na ni je dán nadnárodními řetězci a prodej uniformované módy od Londýna po Moskvu. Móda už dávno ztratila punc výjimečnosti a stala se součástí běžného prodeje oblečení a je jedno, zda nakupujete v Liberci nebo v Jablonci.
Vstupem Česka do EU, zrušením hranic mezi zeměmi padly i poslední zábrany oblékat se podle evropské módy. O by tomu asi řekl Chelčický popřípadě Smil Flaška?
Žádné komentáře:
Okomentovat