Strom

Na stráni pod lesem stojí strom. Dub. Mohutný, silný a tak veliký, jako by tu stál odjakživa. Obešel jsem jej, neobjal. Jinak to ani nešlo. Kůra mi připomíná kůži starého zvířete. Je hrubá a reliéfní. Vrásní strom po celém obvodu kmene. Připomíná mi popraskané betonové pražce. Skálu pod Hamrštejnem. Vrásčitou tvář mé babičky.
Od poloviny kmene se rozprostřely větve, obrovské jako stehna a ruce cirkusové zápasnice. Rozepjaly se a vlají ve větru jako chapadla chobotnice. Místo přísavek je na nich velké listí. Nic na tom dubu není malé. Je silný a veliký jako hora. Je velký, převeliký. Stojí osamocen jako válečná loď v přístavu, rozsvícený maják na skále. Jako zdvižený prst hrozící do krajiny, či zdvižená pěst hrozící uhodit.
Má v sobě něco posvátného, tajemného, z čeho jde na mne strach. Kdyby upadla jen jedna větev z toho dubu a já pod ním stál… Raději nemyslet. Dub je už jen hrozba, přestal být stromem. Vypověděl nájemní smlouvu všem, malým i velkým ptákům, včelám i mravencům, hlodavcům i hadům. Odešly veverky, odletěly sovy. Slunce si netroufá skrz hradbu z neproniknutelných větví a hustého listí. Dub si žije vlastním životem ne nepodobný staré pevnosti z kamene a lidských kostí. Pod ním už zůstalo jen místo, kde soumrak je střídán černou nocí. Kde jinde ševel větru uspává znaveného chodce, tam on se ozývá hlasitou bouří. Tady dřevorubec jen krčí rameny a pilu raději opře o zem, než by ji zničil zakousnutím do ocele.
Takový je opravdu ten starý strom. Nic lidského v něm nezůstalo. Rostl vždy sám, ztratil pojem o čase. Věk si měří jen silou a burácením větru. Je nesmrtelný. Pravdou ale je, že žádný strom neroste do nebe. Může to být i z čistého nebe, jednou zahřmí a oblohu rozčísne blesk. Je možné, že stromu srazí korunu a rozetne jej v půli. Pak bude po dubu. Po strachu z něj. Po strachu usednout v jeho stínu. Usnout a snít a slyšet zpívat ptáky, šumění deště, vidět opět mravence a pilné včely v práci. Cítit tu omamnou a těžkou vůni poledního lesa, uvadlé trávy, slunce co hřeje a do tváří pálí…