Když v Machníně foukalo

Nebylo to asi jiné v Kokoníně, v Nové vsi, v Mníšku nebo na Uralu. Když foukalo, tak bylo pokaždé lepší zůstat doma. To jste měli zaručeno, že se nepotkáte s věcmi, které, ač nemají schopnost levitovat, čili létat, létají.

Při povodních jsem viděl plout po Nise psí boudu, ve vzduchu za silného větru jsem viděl kolem mne proletět psí obojek, erotický časopis, sluneční brýle a jednou Na Dolech, při koupání v Hrádku nad Nisou, se Vám udělal takový větrný kornout, že vítr bral, jako při forbesu, vše, kromě lidí, psů a kočárků s dětmi…

Jo, když foukalo u nás v Machníně v padesátých letech minulého století, tak jsme se opravdu programově všichni bez rozdílu báli. V tu dobu ředitel místní školy Jiránek s oblibou hlásával do místního rozhlasu. Jeho zapáleným slovům předcházel tlampačový mix budovatelských písní. Trio Ježková, Brych, Jiránek hlásalo a zvalo především nás mladé na brigády, ostatní na očkování psů, králíků, na besedy o cukrovce, slintavce, mandelince, imperialismu, lásce ke knize, sovětském filmu, a tak podobně.

Vítr. Vzpomínáte na vítr? Proto se přece nosily rádiovky s anténkou a běžně se cpala dětem do uší vata, neboť se mělo za to, že je to buď prevence, nebo už léčba ušního zánětu.

Jo, vítr, ten se toleroval jen aby uschlo mokré prádlo, případně čerstvě nahozené zdivo. Však taky ano. Mám v paměti, jak místní machnínský rozhlas ústy ředitele Jiránka, ohlašoval ,,světu“ opět jistou atmosférickou bouři, pro kterou odpadá odpolední vyúčtování v místní škol,e neboť síla větru může žactvo drobného vzrůstu rozfoukat do širokého okolí. A to mělo být, jen co já si pamatuji, alespoň dvakrát. Vlastně to jinak ani  nešlo. Škola stála dost nešikovně na kopci a zahrávat si s přírodními zákony nemohl ani člen výboru vesnického sovětu. A tak jsme zavírali okna, přikrývali pařníky se zeleninou a zavírali králíkárny, jako před zloději.

Tohle vše nesla s sebou doba, čas her na schovávanou a strachu z něčeho, co nás může ohrozit. Obava, že nám spíš než příroda ublíží něco, nebo někdo, kdo chce zhatit výdobytky socialismu. Bylo to vše absurdní, ale i druhá strana světa v té době uvažovalo podobně. Byl to čas vzájemné nedůvěry, kdy i silné zafoukání větru vedlo k ostražitosti a připravenosti obstát pokud budeme napadeni, třeba i silnými větry…

Dnes fouká, a místní rozhlas v Machníně už dávno nehraje Suliku, natož aby vzápětí varoval: Zavřete slepice, malé děti a do školy ať nejdou ani ty starší! Fouká….      

Nová česko-německá kniha Egona Wienera „Pohledy a pohlednice – Ansichten und Ansichtskarten“

Nová česko-německá kniha Egona Wienera  „Pohledy a pohlednice – Ansichten und Ansichtskarten“

            V minulých dnech, díky ukázkové spolupráci Euroregionu Nisa, německého města Zittau a české obce Rádlo, spatřila světlo světa krásná, svěže napsaná knížka libereckého spisovatele Egona Wienera „Pohledy a pohlednice – Ansichten und Ansichtskarten“, výběr toho nejlepšího z předchozích knížek libereckého patriota a publicisty.

            Primátor Žitavy Arnd Voigt a Dr. Pavel Branda, místostarosta Rádla v předmluvě poukazují na autentičnost autorových textů, která vychází z autorovy znalosti života v Euroregionu Nisa. Autor čerpá ze vzpomínek svých i svých nejbližších, kteří celé generace žili na Liberecku.

            Samotná kniha je určena těm na obou stranách hranic, kteří se učí jazyk svých sousedů a bude sloužit i při besedách s občany zajímajících se o historii a současnost Euroregionu Nisa.

Kniha Egona Wienera je, stejně jako všechny jeho předchozí, ilustrována dobovými pohlednicemi. Text fejetonů, příběhů a úvah je brilantně přeložen a vytváří soubor plný laskavého humoru a vzájemného porozumění Čechů a Němců, přestože se nevyhýbá ani kontroverzním tématům. Egon Wiener tímto dílem odvedl kus záslužné literární práce  a vydavatelé počin, za který jim oprávněně patří poděkování.

Kniha je bezplatně k dispozici v Obecní knihovně v Rádle a dalších knihovnách Euroregionu Nisa a je ji možné stáhnout i do čtečky – vychází jako e-kniha.

Píši Ti, Babetto,

Píši Ti, Babetto,

motorečko mého mládí!

Koni, půl koni, jak chceš, oři, který mě i bez papíru vezl cestami v lese Bedřichovky na Novou Ves, do Chrastavy, přes Machnín ke Karlovu (to byl řev) kolem statku a po rovině do Ostašova a dolů za slévárnu cestou k viaduktu až k paneláku v Oldřichově ulici. Nejednou i několikrát týdně. Do Chrastavy přes Bílák, do Chotyně, a pak po rovině do Hrádku a do Loučné.

Zlatý moped, rok výroby 1973, Babetta – Považské strojírne (Klementa Gottwalda) neboť, ač mrtvý prezident, jeho jméno se stále skvělo v záhlaví průvodního dopisu. Ani ty, má milá Babettko, ses tomu ovzduší servilnosti nevyhnula….

Místo zrodu : Považská Bystrica – Slovensko. Tehdá se to tak nebralo. Jaképak Slovensko! Prostě ,,na Slovači“. Bylo to jedno, byli jsme přeci Čechoslováci a hotovo. Tam, na Slovači, se tyhle malé a podobné motorečky vyráběly už od roku 1947. Manet a kupodivu Roadster. V jednu chvíli jich byly na silnicích bez bílých pruhů uprostřed asfaltu na vozovce dva miliony… Technicky vzato, ono těch Babett bylo dost.

Píši Ti, milá Babetto, rychlá a svěží skoromotorko, že nejsrandovnější na Tobě bylo rozjetí. Elektriky kolem fůra, ale to rozšlápnutí, nebo jak to nazvat, přišlápnutí, bylo k popukání. Vidět, jak rychle šlapu, nebo později pozorovat strýčka Waltra dělat totéž, aby se pak skutečně plynule hnal, to vyvolávalo chvění bránice….

Jen díky Tobě jsem poznal plod i květ - být řidičem, neboť jsem si žádná oprávnění k jízdě motorovými vozidly neudělal a tudíž jsem co? Nejezdil, a přece si troufl a jel.

Píši Ti, že díky Tobě jsem slast svistu větru kolem uší rychlého kabrioletu nepoznal, ale Tebou uspokojen, zanechávám pro potomky stručnou vzpomínku. I já ten pocit z jízdy seznal, co řidič Babetty, a srovnal bych ji třeba s Porschem o něco málo pomalejší při rozjezdu.

Pročež vy všichni, bývalí Babetťáci, pozvedněte zrak a zasněte se. Babetta se vrací! Slováci se o něco snaží a my můžeme jen věřit a doufat že výsledný produkt bude srovnatelný s tím, co jsme tak dobře znali my, výkonní uživatelé modelu předchozího ze socialistické doby. Ukaž se nová dobo, nová a progresivní! Předveď se nová Babettinko..

Můj les mezi Jizerkami a Lužickými horami

Bedřichovský les. Poznal jsem ho ještě v první polovině minulého století. Na jeho úpatí stál tehdy větší dům, rekreační podnik pražáků, kteří nám místním, tím myslím bedřichovákům a machnínským, ukrajovali z borůvkového koláče a smaženice z hub, které tu rostly.

Les to byl úžasný, trochu jiný, než ten, co roste v Jizerkách, nebo na úbočích Ještědu. Ten bedřichovský  les má dnes opravenou empírovou kapličkou z počátku 19. století, která v padesátých letech minulého věku byla ještě k světu.

Tenhle lesní porost mezi Chrastavou, Krásnou Studánkou, Bedřichovkou a Stráží nad Nisou je takový zvláštní. Ani pes, ani kočka. Je zelený, modrý, plný vody, sem tam močál, plný těch prvorepublikových  staveb bunkrů, cest a cestiček. A muničáku liberecké posádky. Bůh ví, co tam ti vojáci - profesionálové dnes mají.

I dnes je to ale les docela báječný, kam je možno dojít se nadechnout borovicovo-smrkového vzduchu, nebo projet ho autem skrz na skrz až do Chrastavy kolem střelnice na hliněné holuby, kde vám v hájovně před vánoci prodají vánoční stromeček. Co já jich tam za mlada kupoval. 

Bedřichovský les má bezva atmosféru příměstského lesoparku,  kde sice potkáte spoustu známých tváří, ale jsou zde i krásná lesní zvířata. Jen se musíte chovat tiše a ne hulákat jako ti, co se v lese chovají jako doma. S tím jsem neměl nikdy potíž. Kolo jsem opřel o první smrček a hurá do lesa. Je výhoda vědět, kam s jistotou zamířit, co Vás kde čeká. Kde je mech, kde mravenci, kde ostrá vysoká tráva, kde jsou ty kulaté  bílé kameny, kde zpívají ptáci.  Kde stojí pojízdné včelíny, kde jsou krmelce, a kde rostou zaručeně houby. Kam si můžete v létě lehnout na deku, a kde vás jistojistě zaručeně nic víc než komáři nepokouše a nezadáví, nebo kde v zimě leží tolik sněhu jako na Jizerce, a kde je nejhlubší tůňka. Kde jistě uvidíte srnky, na obloze predátory, kde je plno žab, kam chodí laně pít....

Víte, můj les to není, nic jsem tu nepodědil, a přesto si tu připadám jako by mi patřil světa lán. Snad, že tu slunce praží skrze stromy, a já si čím dál častěji sednu na pařízek a čekám, až se mi bude dýchat líp ... Ty pomíjivé chvilky, kdy je les slyšet skrze trylky mušek, včel, vosiček a všech těch, co kolem létají je, jako byste seděli v koncertní síni a poslouchali Mozarta. Jako by Vám četl pan Pelar  píseň písní, Bach hrál na varhany, nebo Chagall maloval svět plný trýzní a vy tu seděli a poslouchali a dívali se jako zařezaní.

To vše jsem tady, v lese na Bedřichovce zažil. I jedno z prvních milování. Můj les je stále lesem krásným, kam se vracím, lesem ranního úsvitu i světem, kde slunce když zapadá, můžete na něm nechat oči...

Hrádecká kostra člověka z 27. července 1929

27. července 1929 se pan doktor Birken v Masarykově ulici č. 68 v Hrádku nad Nisou chytil za hlavu a jistě zanaříkal: ,,Tak se mi stavba mojí vilky pěkně prodlouží! Zatracení archeologové, ti se mi tady vyřádí,“ a měl pravdu. „A měl ji vždycky,“ říkávali nemocní.

V hloubce 1,60 m pod povrchem ulice byla nalezena téměř neporušená lidská kostra. Chyběla jenom přední část hlavy – obličejová partie, od horní čelisti k očnicím, části lopatek, pánve a žeber. Úplně chyběla pravá ruka a chodidla. Kostra zaujímala polohu skrčence. Kolem ní byly do tvaru rámu narovnány křemen, pískovec a břidlicový štěrk velikosti od tenisového míčku až po velikost míče na fotbal. U hlavy měla kostra čtyři pazourky. U kostry ležel jeden opracovaný kámen – řezadlo, snad nůž z křemene. To vše uloženo v třetihorním jílu.

Ve vzdálenosti asi 3 – 5 m byly kolem kostry nalezeny kusy dřeva. Na odkrytém, přilehlém svahu byly objeveny v zemině dva černé pruhy a dlažba z plochých kamenů pokrytých glazurou snad ze sazí. A všude kolem opracované pazourky a střepiny opracovaných kostí. Vše nasvědčuje, že je oprávněné se domnívat, že svah a návrší nad nalezenou kostrou bylo součástí prehistorického sídliště,  někdy z mladší doby kamenné.

Nakonec se nákladný a zdlouhavý archeologický výzkum nekonal a pan doktor Birken svou vilu postavil v předpokládaném termínu… O osmdesát let později se téměř stejně rychle postupovalo v okolí Příšovic na Turnovsku.

Hrádecká kostra se odstěhovala do tehdejšího místního musea, kde z ní do současné doby mnoho nezbylo. Ještě, že se tu pod dlažbou náměstí před lety našla novější, zachovalejší s lehčeji zapamatovatelnou legendou.

A ještě k těm prehistorickým nálezům. Žitavské muzeum vlastní kamennou sekyru, která se našla v Hrádku při kopání domu č.p. 134 v hloubce 4 m. Její zapůjčení současnému hrádeckému muzeu se stává, doufejme, předzvěstí hlubšího zájmu veřejnosti i politiků o dějiny naší oblasti. Vždyť právě zájem o ně by mohl vést k případnému znovuotevření archeologickému výzkumu v Hrádku nad Nisou nebo Grabštejnu, aby tak byla potvrzena domněnka, že právě Hrádecko a okolí patří k nejstarším místům trvalého osídlení na našem území.

O tom mě vždy přesvědčoval můj přítel a znalec nejen dějin Hrádecka, pan učitel Vladimír Říha, který mě svým vyprávěním inspiroval i k napsání těchto řádek.    

Píši Vám, bývalé kníže…

Milý pane Schwarzenbergu,

neznáme se a asi si nikdy ruku nepodáme. Mně se jen tají dech vzpomenu-li si, že Váš předek si tykal se Zikmundem, synem císaře Karla IV., Otce vlasti. Že zvítězil a slavně u pevnosti Rábu a na zadek dal mohamedánům v roce 1599, že kámošoval s Napoleonem a pak jej právem ztřískal v čele spojeneckých sil v Bitvě národů u Lipska.

Vy jste, pane Schwarzenbergu, dostál svému jménu a tradicím mé země, když jste odmítl naším jménem se připojit k porušení dohody mezi Palestinci a Izraelci a pošpinit tak tradice Vašeho jména a mé vlasti. Ne, sdělené Vašimi ústy teroristům z Hamásu a z druhého břehu řeky Jordánu, je návratem Česka k tradicím humanismu První republiky, kdy otloukánek sousedů - ČSR poskytla nový domov uprchlíkům před pronásledováním ….

Co chtějí současní sousedé Izraele? Palestinci neuznávají ani samotnou existenci tohoto státu. Až budou veřejně a všichni z Gazy uznávat právo na život svého souseda, ať si staví ve své zemi třeba pyramidy, za naše peníze posílané z centrály Evropské Unie. Zatím si za ně jen kupují zbraně, rakety které střílejí na občany Izraele.

Píši Vám, pane ministře našeho vztahu k zahraničí, udělal jste svým rozhodnutím hodně radosti slušným lidem, kteří už zapomněli a nechtějí vzpomínat na to, jak jsme v minulosti ,,milovali“ palestinské sebevrahy a nositele Nobelovy ceny míru Arafata ,,blahé“ paměti.

Nejsme na ta léta hrdi, a proto si o to víc vážím toho, a nejsem sám, jak se Vaším jménem zachovala česká diplomacie. Jsem rád, že jsme i my, náš stát, po letech prohlédli a vidíme svět v opravdových barvách, kdy lež zůstává lží, slabostí pak dohoda podepsaná s těmi, co nedrží svá slova. A toho jsou mistři právě militantní islamisté. Jen se podívejme do Sýrie. Týden, co týden tam Arabové ve jménu svého boha podepisují dohody, které zneplatní jakmile se naskytne možnost slabšího partnera podrazit. I to je Islámské právo šaría.

Proto Vám píši, bývalý v Čechách kníže a vévodo krumlovský, protože jste se zachoval jako chlap a nenechal tu malou zemi uprostřed oceánu Arabů na pospas islamistickým slibům, kterým uvěřit je problém, protože jedním dechem hlásají vyhnání Izraelců do moře, druhým chtějí mír.

Píši Vám, pane Schwarzenbergu, i proto, že podle mého byste si měl do svého erbu přidat velikánskou hvězdičku.

Domácí hospodáříčci z Nové Vsi na Jablonecku

Zrovna tak bych mohl napsat to samé o Nové Vsi u Chrastavy, nebo o kterékoli vsi u nás doma v Čechách. Pro tentokrát zůstaňme u té Jablonecké.

V domácích hospodáříčcích viděli naši předkové duše svých dávno zemřelých předků. Téměř každý dům měl zde mít takového ochránce. Byla to zejména užovka, mlok, nebo ještěrka. Měli svá hnízda pod podlahou, nebo na zápraží. Také ve světnicích, zpravidla někde v rohu pod kamny, nebo pod pecí. A co je zvláštní, nikdo z domácích nezpochybnil jejich práva na tohle prazvláštní bydlení. Když se ukázalo takové zvířátko v místnosti, napomínal otec své děti: ,,Nevšímejte si jich a neubližujte jim!“.

Domácí hospodáříčkové přejali úlohu svérázných duchů rodin. Dodnes je možno spatřit nejen u nás na severu Čech množství domů, které jsou ozdobeny na štítech rozličnými zvířecími hlavami kohoutími nebo koňskými. Mají chránit naše domovy před bleskem. Sem patří i uctívání vlaštovek a čápů, kteří nám mají přinést štěstí. Bohužel sem přináležel i zvyk z počátku minulého století z Pojizeří – chytání živých ptáků, veverek a jejich napínání na štíty domů…

Největší důvěře a ochraně našich domů se těšil had, zejména užovka. A to pravděpodobně pro svůj ,,tichý chod“, tvar těla a pohyblivost, což se prostému lidu zdálo být nejlepší schránkou lidské duše. Právě proto je tolik příběhů o užovce se zlatou korunou strážců pokladů. Jeden jsem kdesi zaslechl.

Na Jablonecku ve Smržovském katastru žilo kdysi mnoho hadů. V jednom domě byli nejen v předsíni a na zápraží, ale i ve slamnících v postelích, všude, po celém domě. Dříve než domácí ulehli, museli slamníky vyklepat, aby hady odtud vyhnali. Byl to prý naprosto nevídaný děj, ten klouzavý pohyb a šelest, když hledali jiný úkryt v sednici. Jednou se stalo, že užovka v úprku zalezla mezi trámoví na půdě a nemohla ani vpřed, ani vzad. A domácí? Ten ji opatrně vyprostil a vypustil mezi ostatní, aby jej snad, nedej bože, neopustilo štěstí.

Tak tomu bylo snad ve všech domcích našeho podhorského kraje. Všude tam, kde žili dobří lidé v souladu s krásnou přírodou, lesy s čistou vodou, omamným vzduchem plným křikem ptactva a bzukotem pilných včel.

Proto pozorně naslouchejme vyprávění z nedávných časů o době, kdy s námi žili v pohodě zvířecí domácí hospodáříčci….