Nebylo to asi jiné v Kokoníně, v Nové vsi,
v Mníšku nebo na Uralu. Když foukalo, tak bylo pokaždé lepší zůstat doma.
To jste měli zaručeno, že se nepotkáte s věcmi, které, ač nemají schopnost
levitovat, čili létat, létají.
Při povodních jsem viděl plout po Nise psí boudu, ve vzduchu
za silného větru jsem viděl kolem mne proletět psí obojek, erotický časopis,
sluneční brýle a jednou Na Dolech, při koupání v Hrádku nad Nisou, se Vám
udělal takový větrný kornout, že vítr bral, jako při forbesu, vše, kromě lidí,
psů a kočárků s dětmi…
Jo, když foukalo u nás v Machníně v padesátých
letech minulého století, tak jsme se opravdu programově všichni bez rozdílu
báli. V tu dobu ředitel místní školy Jiránek s oblibou hlásával do
místního rozhlasu. Jeho zapáleným slovům předcházel tlampačový mix
budovatelských písní. Trio Ježková, Brych, Jiránek hlásalo a zvalo především
nás mladé na brigády, ostatní na očkování psů, králíků, na besedy o cukrovce,
slintavce, mandelince, imperialismu, lásce ke knize, sovětském filmu, a tak
podobně.
Vítr. Vzpomínáte na vítr? Proto se přece nosily rádiovky
s anténkou a běžně se cpala dětem do uší vata, neboť se mělo za to, že je
to buď prevence, nebo už léčba ušního zánětu.
Jo, vítr, ten se toleroval jen aby uschlo mokré prádlo,
případně čerstvě nahozené zdivo. Však taky ano. Mám v paměti, jak místní
machnínský rozhlas ústy ředitele Jiránka, ohlašoval ,,světu“ opět jistou
atmosférickou bouři, pro kterou odpadá odpolední vyúčtování v místní
škol,e neboť síla větru může žactvo drobného vzrůstu rozfoukat do širokého
okolí. A to mělo být, jen co já si pamatuji, alespoň dvakrát. Vlastně to jinak
ani nešlo. Škola stála dost nešikovně na
kopci a zahrávat si s přírodními zákony nemohl ani člen výboru vesnického
sovětu. A tak jsme zavírali okna, přikrývali pařníky se zeleninou a zavírali
králíkárny, jako před zloději.
Tohle vše nesla s sebou doba, čas her na schovávanou a
strachu z něčeho, co nás může ohrozit. Obava, že nám spíš než příroda
ublíží něco, nebo někdo, kdo chce zhatit výdobytky socialismu. Bylo to vše
absurdní, ale i druhá strana světa v té době uvažovalo podobně. Byl to čas
vzájemné nedůvěry, kdy i silné zafoukání větru vedlo k ostražitosti a
připravenosti obstát pokud budeme napadeni, třeba i silnými větry…
Dnes fouká, a místní rozhlas v Machníně už
dávno nehraje Suliku, natož aby vzápětí varoval: Zavřete slepice, malé děti a
do školy ať nejdou ani ty starší! Fouká….
Žádné komentáře:
Okomentovat