pondělí 10. prosince 2012

Můj les mezi Jizerkami a Lužickými horami




Bedřichovský les. Poznal jsem ho ještě v první polovině minulého století. Na jeho úpatí stál tehdy větší dům, rekreační podnik pražáků, kteří nám místním, tím myslím bedřichovákům a machnínským, ukrajovali z borůvkového koláče a smaženice z hub, které tu rostly.
Les to byl úžasný, trochu jiný, než ten, co roste v Jizerkách, nebo na úbočích Ještědu. Ten bedřichovský  les má dnes opravenou empírovou kapličkou z počátku 19. století, která v padesátých letech minulého věku byla ještě k světu.
Tenhle lesní porost mezi Chrastavou, Krásnou Studánkou, Bedřichovkou a Stráží nad Nisou je takový zvláštní. Ani pes, ani kočka. Je zelený, modrý, plný vody, sem tam močál, plný těch prvorepublikových  staveb bunkrů, cest a cestiček. A muničáku liberecké posádky. Bůh ví, co tam ti vojáci - profesionálové dnes mají.
I dnes je to ale les docela báječný, kam je možno dojít se nadechnout borovicovo-smrkového vzduchu, nebo projet ho autem skrz na skrz až do Chrastavy kolem střelnice na hliněné holuby, kde vám v hájovně před vánoci prodají vánoční stromeček. Co já jich tam za mlada kupoval. 
Bedřichovský les má bezva atmosféru příměstského lesoparku,  kde sice potkáte spoustu známých tváří, ale jsou zde i krásná lesní zvířata. Jen se musíte chovat tiše a ne hulákat jako ti, co se v lese chovají jako doma. S tím jsem neměl nikdy potíž. Kolo jsem opřel o první smrček a hurá do lesa. Je výhoda vědět, kam s jistotou zamířit, co Vás kde čeká. Kde je mech, kde mravenci, kde ostrá vysoká tráva, kde jsou ty kulaté  bílé kameny, kde zpívají ptáci.  Kde stojí pojízdné včelíny, kde jsou krmelce, a kde rostou zaručeně houby. Kam si můžete v létě lehnout na deku, a kde vás jistojistě zaručeně nic víc než komáři nepokouše a nezadáví, nebo kde v zimě leží tolik sněhu jako na Jizerce, a kde je nejhlubší tůňka. Kde jistě uvidíte srnky, na obloze predátory, kde je plno žab, kam chodí laně pít....
Víte, můj les to není, nic jsem tu nepodědil, a přesto si tu připadám jako by mi patřil světa lán. Snad, že tu slunce praží skrze stromy, a já si čím dál častěji sednu na pařízek a čekám, až se mi bude dýchat líp ... Ty pomíjivé chvilky, kdy je les slyšet skrze trylky mušek, včel, vosiček a všech těch, co kolem létají je, jako byste seděli v koncertní síni a poslouchali Mozarta. Jako by Vám četl pan Pelar  píseň písní, Bach hrál na varhany, nebo Chagall maloval svět plný trýzní a vy tu seděli a poslouchali a dívali se jako zařezaní.
To vše jsem tady, v lese na Bedřichovce zažil. I jedno z prvních milování. Můj les je stále lesem krásným, kam se vracím, lesem ranního úsvitu i světem, kde slunce když zapadá, můžete na něm nechat oči...

Žádné komentáře: