Drahé kamení

Hluboký mír a prosperita. Tak nějak by to řekl spěchaje z Vikárky ctihodný měšťan pražský, pan Brouček. Byl s ostatními po odpolednách svědkem nákupní horečky. Z toho, co zřel, ještě teď mu zrak přechází a on jen nevěřícně kroutí hlavou. On, svědek Prahy plné husitů a bratří podobojí, bratra Žižky, Prokopa a dalších, byl tou dnešní Prahou ohromen. Zvou ji za pelech neřestí a nakažených blech, jídla, co se nesní, drahých látek a ještě dražších kožešin, bot špičatých a čepic rohatých, všelikerých spon a drahého kování, kamení z kterého oči přechází…

Nejezděme až do Prahy… V obchodním domu v centru metropole severních Čech v Liberci ohromuje počet a kvalita doprovodných pořadů. Co by kamenem od radnice dohodil desítky zajímavých stánků, konče prodejem opracovaného kamene. Ten, co mi vzal dech, a o kterém se mi dlouho v noci bude zdát, byl zelený a velký jako dlaň. Původem z daleké Sibiře, něco jako drahá, vzácná známka, květ orchideje, vzácné koření.

Krásný malachit s kresbou v zelené barvě motýlí, do které svítí slunce planety, co žhne ohněm a převrací kontinenty, v moři, kde voda vře a staví z perleti nadpozemské krásy schránky. Kámen barvy zelených očí mladé krásné nevěsty, moří korábů plných zelené kávy, černých tváří a voňavého hřebíčku. Tak, jako černý obsidián, ostrý jako nůž, co víc, než řeže, malachit je jako vzácná kůže, srst hranostaje, plášť, co halí postavu samotného krále.

Dotkl jsem se jej jen zlehka prstem a budu mít ten pocit stále. Vyrostla z něho věž, maják, knihovna, dlážděná cesta cest. Krystal vědění a krásy, práh pod dveřmi, co vedou do kosmu. Malachit je pro mne kříž i Davidova hvězda, cesta k Bohu, stůl i židle na zápraží domu. Svit měsíce i polední žár slunce, voda, co hasí žízeň, chléb namazaný máslem, který utiší hlad. I křídla, co nesou ptáky vysoko do oblak….

Postál jsem na té chodbě, kde dva lidé z mého města prodávají plné hrnce, ošatky a kýble plné broušeného kamení… A stále viděl jen ten jeden jediný kus. Zjevení – malachit. Hned vedle výstavy starých libereckých pohlednic, kovů různých tvarů, keramických těl, sušených plodů, salámů a voňavých jitrnic.

Je krásné žít pro chvíli strávenou mezi květy, co jednou, žel brzy, uvadnou. Svět lidí je světem plný překvapení. Člověk se stále jen učí. Často vidí svět jen skrze jednu optiku, konzumní. Když se pak na chvíli zastaví a zavře peněženku a přestane jen jíst, vystoupí mu na čele vrásky. Přemýšlí. V tu chvíli by měl vidět jiný svět. Svět z malachitu, motýlích křídel, lidí, čistých charakterů, přejících srdcí…

Kamení jsou všude hromady. Z kamene je i rosetská deska, která nás naučila číst hieroglyfy. Rozumět cizím slovům, člověk člověku. A tak vás prosím: Nesuďme jenom podle kabátu, ale i podle toho, jak komu bije srdce, kolik má tepů za minutu, zda kámen v jeho dlani hřeje, pálí a ohněm září, jak hvězdy na oltáři…. 

Pazourek

Ani nevím, kdo nás představil. Našel jsem ho, jak tak koukám do kaluží a kolem nich. Jsme každý jinak starší. To vzbuzovalo respekt i ve mně. Když to přeložím, bylo mi právě tolik, abych nevěřil nikomu. A teď jsem stál před závažným rozhodnutím. Držím v ruce kus, kousek odštípnutého ostrého prazvláštního kamene. Pazourek.

Prý sloužil k rozdělání ohně. Na to však bylo potřeba mít dva. Byl ostrý jako nůž a dal se s ním stáhnout ulovený králík. Viděl jsem to dělat s o něco málo větším nožíkem. Šlo to. A tak jsem tu stál a přemýšlel, jaký je mezi námi věkový rozdíl a přesto ten starší může sloužit mně, pětiletému.

Usmíval jsem se a byl to smích dobyvatele, který dobyl hrad a teď si nechal shromáždit přeživší posádku, aby jí oznámil, že jsou jeho osobními zajatci… Jsem Viking a jejich živá těla vyměním s Araby za hromadu stříbra v kursu, který platí na arabských tržnicích.

Držím v ruce pazourek. Kámen čirý, průsvitný až hnědočerný. Ostrý. Řeže mě do dlaně tím víc, čím víc zatlačím. Připadám si jako malé dítě, co si hraje s barevným kamením. Jako staré ženy sedící u kotle, jako staří muži, co si hřejí kosti na slunci.

Asi stárnu, možná dětinštím, když si hraji s kamením. Hrát si kamením… Už dávno nejsem tím, za koho mě mají. Jsem silný a číst umím. Psát do kamene potřebuje silnější ruce a na to mám otroky. V ruce mě pálí pazourek,. Jeho ostré hrany mě na dlani pořezaly a po dlani na prsty mi stéká krev. V té dlani obyčejně držím lžíci a jím z misky kaši s masem. Z dlaně, z jejich prstů střílím lukem…

Proč a čeho se bojíte vy, co vidíte naše tančící lodě na vodě? Lodě s vyřezávanou hlavou vysoce dopředu vystrčenou? Naše lodi plují cestou k domovu a břehům plným kamení. Teď, když jsem našel pazourek, mě jistě čeká plno štěstí – zajatci a za ně hora stříbra. Spousta stříbra, kterou zaplatím tesařům za větší loď. Za loď, která popluje za štěstím...

Šála a rukavice

Šála, rukavice a čepice. To jenom Vašek Horňák si na hlavu čepici nevzal, ani když mrzlo.

Nešlo ani tak o mráz, ale ono to v Sudetech fouká. Foukala to za Rakouska, za První republiky, za války i po ní. Z hor a na horách fouká a mráz je mrazivější. Ve špatných botách mi jako malému klukovi omrzly prsty u nohou, později špičky uší a tváře. Lidí možná zmrzlo dřív o něco víc, nebo to, co nás mělo před mrazem chránit, chránilo míň… A tak šála, rukavice a čepice jsou i dnes víc, než módní doplněk. Slouží jako součást zimního oblečení. A to je dobře. Než nastydnout, to se raději lépe, byť konzervativněji, postaru obléknout.

Šála mého mládí kousala, čepice se vázala pod bradou, rukavice byly rozlišovány podle počtu prstů. Nyní jde hlavně o kvalitu materiálu, barvu, potisk a cenu. Čím zatraktivnit rukavice? Když ještě byly z roku na rok LVT (Liberecké výstavní trhy), tak bylo co obdivovat. Žel, vystavené kolekce většinou byly určeny na export a na domácí trh šlo jen pár procent výroby. Když nebylo na pultech obchodů, nestalo se, že by se doma nenašla zručná babička, co si uměla poradit. A protože ještě nebylo vietnamských obchodů s čínským, tureckým a jiným levným zbožím, tak se doma šilo, pletlo, háčkovalo a opravovalo. Podle módních německých časopisů se šilo a možná to ve finále vypadalo líp, jak v originále.

Byla to divná doba, a přesto na ni lidé vzpomínají a srovnávají ji se současnou dobou přemíry všeho a nadbytku, který vede k plýtvání… Ano, v minulé době bylo složitější obléknout se podle módy. Dnes musí každý soudný člověk vidět jiný extrém. Plýtvání s věcmi, které jinde někomu schází. Vznikají tržiště s módou „světových módních značek“ za lidové ceny…. Fenomén doby, bohužel mnohdy jen na jedno použití. V Liberci jako v Hrádku, v Tanvaldu, v Turnově, nebo v České Lípě. V každé barvě, v každé velikosti.

Už to prostě není od babiček, od mámy z lásky, z porozumění a v souladu s našimi potřebami. Vše, co nyní děláme, je komerce, byznys. Všudypřítomná doprovodná hudba vede kupující ještě k větší závislosti na nakupování…. A tak si postěžujme. Sice nám to nebude k ničemu, ale o to víc překvapuje, že to vše víme a nic se neděje. Přetáhněme si čepici nebo šálu přes oči, ač nemrzne. Nic špatného vlastně nevidíme a neděláme, jen se vezeme na vlně pouťového toboganu na špatné straně hranice.

Více, či méně, pohrdáme touto společností jistot, úvěrů a zaručených fondů. Doma ale holdujeme přejídání a konzumaci televizních novel a zpěváků, kteří svými všeobjímajícími pažemi neváhali v minulosti obejmout kdejaké politické prase s rukama od krve z let padesátých. Dnes se muchlují s těmi, kteří ze země „vyvedli“ miliony a miliardy. To pak rukavice, čepice a šála nestačí na to, aby člověku neslezly nehty a nevypadaly vlasy, jen když na to pomyslí.

Jak jen jsme mohli dopustit, že se dnešní děti smějí, když uslyší slova: „Práci čest! Čest práci!“ Kde zůstala zkušenost našich dějin, zkušenost našich dědečků a babiček. Opravdu jsme tak hloupí, že si musíme na tu plotnu s vařící vodou sáhnout, popřípadě si tu vařící vodu vylít na pupík? Asi ano. I s tím se dá žít...

Klobouk se dobře nosí a i na hlavě průměrného Čecha drží

Ano, jistě, co by pokrývka hlavy. Potkával jsem pány s pokrývkou hlavy od útlého mládí. Nemusí to být přeci ten klasický klobouk. Co já jen viděl prapodivných!

Začneme se „šábes deklem“, což je přeci taky klobouk, ne-li klobouk mezi klobouky. Jít do templu bez klobouku na hlavě?! Mohl ho nahradit kapesník se čtyřmi uzly po straně. Tak, to bychom měli asi ten první.

Další byl můj, bílý z obyčejné pleny, z bavlny, aby mi sluníčko nesvítilo do očí. Pak maminčin. Ta měla klobouček i se závojíčkem přes oči. Dál v pořadí byl vedoucí, co prodával klobouky na Sokolovském náměstí v Liberci. Sám je i nosil. A proč si jej pamatuji tak intenzivně? Protože neměl ruku, ale kůží potaženou protézu a tohle mi přece nemohlo ujít!

Další klobouk patřil tátovi. Jeden pro denní nošení a jeden na svátky. Táta měl prostě hlavu na klobouky. Já, ač jsem je celý život zkoušel, vypadal jsem v každém jako osel, desperád, vyvrhel.

Co vím, tak nejvíc klobouk slušel herci Kopeckému a to v rolích, kdy hrál postavu nepříliš lichotivou, spíš zrádnou, potměšilou… Snad to bylo i státní politikou. Já se pamatuji, že klobouk nosil z prezidentů jen odborář prezident Zápotocký a prezident Antonín Novotný.

Kloboučnictví bylo vlastně skvělé řemeslo využívající kdekterý materiál. Mně fascinovalo, že i chlupy králíků, co jsme měli doma v králíkárně. Klobouk patřil k literárním hrdinům - León Clifton, pak ten, co v májovkách chytal motýly. Branald své vandrovníky vandrující přes Rakousko nechal pracovat v jedné takové obskurní hradní dílně, kde nosná práce byla o kloboučcích z Vídně.

Klobouky patřily vždy k módě z Paříže. Klobouk s velkou přímořskou lodí, klobouk s mrtvou pernatou zvěří, klobouk se záclonou. Klobouk nosili švédští i císařští. Švédové, když si v roce 1648 v Praze nakradli, měřili svou úspěšnost – klobouky. Tedy, kolik se do nich vešlo. V podobných kloboucích se vozila ve středověku i pošta. Klobouk musel čelit i ráně kopím a bez něj by nebyla ani vojenská helma. Klobouk byl také čarovný, když se po dýnku prstem zatočilo, vzduchem létaly z nepřítele třísky.

Klobouk byl a bude součástí elegantního muže. Vezměte si myslivce. Ten má k zelenému plášti klobouk, který zdobí pérko sojčí, odznaky a štětka kančí. Klobouk poslouží i těm, co už nic, než ten klobouk nemají. To si pak sednou na schody před kostel a žebrají. Dávají věřící, nevěřící i kolemjdoucí. Do klobouku lidé dávají i na pouti, klobouk nosí cirkusoví klauni, burzovní makléři, herci typu Jamese Bonda, velkých průmyslníků 19. a 20. století. Z klobouku se dá i pít, daří se tam v něm vším i vší té havěti, co se drží ve švech a v zákoutích.

Klobouk je i součástí hlavy páně inspektora, klobouk nosil kdekdo z galerky. Klobouk patří do závětří, do ulic, kde fouká, patří k diplomatům a ke kouzelníkům. Můj tatínek v něm prodával v zelenině květák, mrkev i cibuli. Rozkošný klobouček nosí zemědělci pěstující rýži, čaj i brokolici. Klobouček je prostě slušivá pokrývka každé hlavy...

Plakáty – vzpomínání na šedesátá léta dvacátého století

V Liberci, dole v Pražské ulici hned nad drogistou Hoffmanem, vpravo v uličce, co bydlel malíř Volšička, byla půjčovna filmů, ke kterým jste si mohli vybrat plakáty. Psala se šedesátá léta 20. století a já si čím dál tím víc myslím, že to byla nejkrásnější léta po skončení obou světových válek. Byl jsem vojínem dvouleté základní služby a dosluhoval v Dolních kasárnách naproti Severočeskému muzeu. Kasárna byla v Liberci ještě jedna, ale my dole jsme byli dozajista lepšími.

Zpět do Pražské ulice. Půjčovna, kde jste si mohli nabrat celou náruč barevných plakátů, z nichž polské a české byly naprosto špičkové a přitom zadarmo. Dnes to zní jako pohádka, ale my jsme si těmito unikáty vylepili svazáckou klubovnu a všechna dostupná místa v kasárnách. Nezbylo nic, než plochy polepené nádhernými plakáty světových i našich filmů. Prostě a jednoduše, vypadalo to tam, jako v Karlových Varech, nebo Cann, v době filmového festivalu.

Při vzpomínce, jak nás v tom všichni podporovali si uvědomuji, že pohled na různé věci léty mění. Je to o lidech. Mrzouti a pacienti se spolehlivě poznali už předem. Tak jako dneska, i tehdy stáli v cestě čemukoli. Co všechno se za těch 40-50 let ve společnosti změnilo. Jen lidská slabost, lidské chyby, zbabělost, lenost a závist přetrvaly.

Rodí se noví byrokrati, důležití, a nepostradatelní. Svět umí telefonovat a komunikovat na všechny možné způsoby, odhalí tajemství a podá informaci o všem, co se kde děje, během sekundy. Lidé jsou čím dál, tím víc vzdělaní. A pak se setkáte se závistivcem, udavačem, co vás vrátí mnoho desítek let zpátky.

Stále se musím vracet k těm filmovým plakátům. Na jejich cestě k vylepení je mohl kdekdo zastavit a najít milion důvodů, proč ne, a odůvodnit to spoustou argumentů. A takových momentů najdete i vy jistě dost. Stále se opakují a vrací nás někam hluboko do středověku, kde každý konflikt znamenal hned válku, hladomor a utrpení obyčejných lidí. Těch universit a vyšších škol, co jen kolem nás každý má a jak málo se jej dotklo, že by se měl stát lepším člověkem... Je machr, úžasný vědec, jezdí do Alp lyžovat, ale stále mu něco schází. Být člověkem, třeba mužem z plakátu. Neumí nic jiného, než nemít rád lidi na úkor sebe samého.

Nevydat víc, než přijímat. Nebýt klukem z plakátu, nebo Sandokanem, doktorem Galénem, Angelikou není nic víc, než dávat, nehledět na čas, na problémy a vzájemně si pomáhat.

Je mi líto všech promarněných iluzí a snah něco zlepšit. Těch, kteří neměli to štěstí a čas zrealizovat něco, co by nám svět zkrášlilo a zas o něco víc polidštilo opici. A proto vám všem, komu se daří ,chci říci: Pomozte slabším a otevřete svá srdce těm, kteří jsou na tom hůř, než vy. Ať jsou plakáty všude tam, kam patří a ať nikdo nikomu už nikdy nehází klacky pod nohy.

Psáno o Vánocích roku 2013 v Liberci.

Pes a jeho veliký den

Babička měla hospodu. Hospodský, aby byl úspěšný, musí umět všechno. Dobře nakoupit, ještě lépe prodat. Být psychologem, rozumět všemu, co mu kdo navypráví, umět to s domácími zvířaty, neboť nejsou jen pijatiky, ale i hlídání budovy, mňoukání kočky a hlavně péče o trubky a vaření, vaření. A jak říkám, tohle vše bylo v rukou jedné správné ženské, mojí babičky a klapalo to jedna báseň. Zaskřípalo to jen jednou, na vánoce asi před šedesáti lety.

Ten shon a frmol znáte. Hospoda je malá fabrika, a když se k vám chystá na večeři sto strávníků, to jsou pak nervy. Babička pokaždé v takových případech říkala: ,,Přežila jsem dva mužský, tak přežiju i ten bramborový salát pro sto lidí.“ A o bramborový salát vskutku šlo. Na něm si nechávala obzvlášť záležet. Bez kousku salámu voněl, jako ten nejdražší, ale šlo prý o koření, teplé brambory, spoustu mrkve, vajíček natvrdo, majonézu s okurkami, jablka, cibuli, hořčici, lák z okurek, no a něco, co babička tajila, a co dělalo z babiččina salátu vyhledávanou pochoutku, nejlepší na sever od Ještědu. No a vidíte. Právě bramborový salát babičku téměř sklátil do hrobu.

Vše mělo svůj rituál. I ten salát musel za hospodu na schody na dvě-tři hodiny uzrát. I tenkrát, když se to stalo, zrál ve velkém zaklopeném hrnci a voněl a voněl. Babička udílela poslední rozkazy, personál se šel převléknout, jen Brit, stárnoucí německý ovčácký pes, se postavil před babičku a čekal na to, co má dělat on. Babičku to sice zarazilo, ale hned si vzpomněla: „Brite, běž a hlídej salát ať ho nikdo neodnese.“ Pes si lehl na schody tak, aby na salát viděl, zívl a usnul jako pařez. Do večeře zbývalo dost hodin a dvacet si šla dát i babička.

Pak už hosté zasedali za krásně upravené stoly, když ten, co babičku zastupoval zavelel: „Přineste ze zahrady salát a noste na stůl. Řízky jsou akorát!“ Trvalo to dlouho, a nikdo se ze zahrady nevracel. Brit každého posla uvítal přátelským olíznutím, dal jednomu každému zvlášť najevo radost ze shledání a tím to skončilo. Jeho úkol byl jasný - ohlídat hrnec. Snaha kohokoli s hrncem manipulovat, byla mimo příkaz babičky o tom, co má dělat. A nakonec jeho úvaha došla až k tomu, že hlídal i tu narůstající skupinu nervózních lidí, která chtěla hrnec s bramborovým salátem odnést. A tak na schodech vychládal salát a personál postupně žhnul do ruda.

Brit to vzal naprosto vážně. Vrčel a ukazoval svůj báječný, kompletní chrup. Ohrnoval pysky a vrčel. Vrčel víc a jinak než jindy. Neplatilo na něho nic. Čekal až si pro salát přijde babička a pochválí ho. Že si pro salát chodí i jemu známí lidé, připadalo Britovi jako zajímavá hra, a nechápal, proč jsou tak nervózní a chtějí babiččin hrnec, který má on, Brit, hlídat. Zrušit takový rozkaz může zase jen babička. Došlo to konečně personálu. Rozespalá babička se dostavila na zahradu, kde ji všichni vítali s opravdovým nadšením a nejvíc samotný Brit. Nakonec i on dostal velkou porci salátu. Vždyť si ji taky zasloužil.

Dietní chyba

Psal se rok 1960. Kárku se zbytky od oběda táhli dva chlapi, suší chlapíci, sourozenci Oppenheimerovi. Válka skončila před patnácti lety. Ač doktor Mengele dělal víc, než za co jej platili, tady se výzkum jaksi pokazil a dvojčata přežila. Kdo by taky každý den odpoledne co odpoledne odvážel zbytky z mariánsko-lázeňského domu pro seniory za město, do výkrmny prasat?

To léto jsem jim kárku pomáhal tlačit. Ne, že by na to nestačili, oba byli z úžasných rodin, těch nejváženějších a nejštědřejších. Navíc pomáhali těm nejchudším. Pak přišla válka a zlo si přišlo i pro ně. Mengele potřeboval dvojčata, jednovaječná. Ta, co přežila, si nepamatovala nic. O čem jsme si povídali? Už nevím. Mě bylo deset a směl jsem pomáhat odvážet zbytky od oběda dvojčatům Oppenheimerovým. Pro mně to byla čest, jako stolovat, jíst se samotným Karlem IV., Otcem vlasti. Jejich dědeček byl nositel Nobelovy ceny, otec rektor university.

Oni přežili a mluvili se mnou krásnou češtinou, kterou se naučili až v domově pro seniory s názvem Krym v Mariánských Lázních. Co osudů se potkávalo, co životů tu vyhaslo, co lidí s osudy velkých géniů se tu léčilo, uzdravovalo.... Ti moji velcí chlapci, jak se jim tu říkalo, se uzdravit už nemohli, jejich diagnóza se ztratila. Jeden den došlo v kuchyni k dietní chybě a vozík nám ztěžkl tak, že jsme jej neutáhli ani ve třech. Přišel k nám Američan a chtěl vědět, proč tihle dva páni s černýma očima s vyhaslými a mdlými hlasy, co jim trvá než vám odpovědí, dělají v tak exkluzivních lázních jako jsou Mariánky.

A tak jsem mu jejich jménem, když nám pomohl vozík tlačit, řekl o Mengelem a o jeho zvláštní péči, kterou věnoval jednovaječným dvojčatům v době Druhé světové války. Ten Američan nebyl úplně hloupý a začal se nám omlouvat. Jim, mě, mému tátovi, dědečkovi, babičkám a sestřenicím. Odehnal nás od vozíku a táhl jej až na kopec sám. Nahoře, na kopci si rozepnul košili, že nám dá nějaké bankovky. Nic jsme si nevzali. Chlapci – páni Oppenheimerové se dívali do slunce, a já se styděl říci si mu, že bych si je vzal, ale to by mě děda vydědil. A tak jsem mlčel a řekl tomu Američanovi, že chceme jenom mír, mír a zase mír. Dal jsem mu odznáček se Sputnikem a podal mu ruku jako muž. Jen ti dva synové Oppenheimerovi se dívali jako dva nezúčastnění pozorovatelé voleb někde v Grónsku, nebo v Jižním Pacifiku. Američan mi podal ruku, těm dvěma se poklonil, něco amerikánsky zašeptal, dal si pravou ruku na srdce, otočil se a pádil zpět do města.

„To byla dietní chyba,“ shodli se oba sourozenci. „Vozík byl příliš těžký. Bez toho pána v tom zajímavém saku jsme vozík sami neutáhli. Ještě, že tě máme, a že umíš tak dobře amerikánsky.“ řekli mi. Já se bránil. Bylo mi deset, a ještě jsem nevěděl, co je to ta „dietní chyba“....