sobota 4. ledna 2014

Plakáty – vzpomínání na šedesátá léta dvacátého století

V Liberci, dole v Pražské ulici hned nad drogistou Hoffmanem, vpravo v uličce, co bydlel malíř Volšička, byla půjčovna filmů, ke kterým jste si mohli vybrat plakáty. Psala se šedesátá léta 20. století a já si čím dál tím víc myslím, že to byla nejkrásnější léta po skončení obou světových válek. Byl jsem vojínem dvouleté základní služby a dosluhoval v Dolních kasárnách naproti Severočeskému muzeu. Kasárna byla v Liberci ještě jedna, ale my dole jsme byli dozajista lepšími.
Zpět do Pražské ulice. Půjčovna, kde jste si mohli nabrat celou náruč barevných plakátů, z nichž polské a české byly naprosto špičkové a přitom zadarmo. Dnes to zní jako pohádka, ale my jsme si těmito unikáty vylepili svazáckou klubovnu a všechna dostupná místa v kasárnách. Nezbylo nic, než plochy polepené nádhernými plakáty světových i našich filmů. Prostě a jednoduše, vypadalo to tam, jako v Karlových Varech, nebo Cann, v době filmového festivalu.
Při vzpomínce, jak nás v tom všichni podporovali si uvědomuji, že pohled na různé věci léty mění. Je to o lidech. Mrzouti a pacienti se spolehlivě poznali už předem. Tak jako dneska, i tehdy stáli v cestě čemukoli. Co všechno se za těch 40-50 let ve společnosti změnilo. Jen lidská slabost, lidské chyby, zbabělost, lenost a závist přetrvaly.
Rodí se noví byrokrati, důležití, a nepostradatelní. Svět umí telefonovat a komunikovat na všechny možné způsoby, odhalí tajemství a podá informaci o všem, co se kde děje, během sekundy. Lidé jsou čím dál, tím víc vzdělaní. A pak se setkáte se závistivcem, udavačem, co vás vrátí mnoho desítek let zpátky.
Stále se musím vracet k těm filmovým plakátům. Na jejich cestě k vylepení je mohl kdekdo zastavit a najít milion důvodů, proč ne, a odůvodnit to spoustou argumentů. A takových momentů najdete i vy jistě dost. Stále se opakují a vrací nás někam hluboko do středověku, kde každý konflikt znamenal hned válku, hladomor a utrpení obyčejných lidí. Těch universit a vyšších škol, co jen kolem nás každý má a jak málo se jej dotklo, že by se měl stát lepším člověkem... Je machr, úžasný vědec, jezdí do Alp lyžovat, ale stále mu něco schází. Být člověkem, třeba mužem z plakátu. Neumí nic jiného, než nemít rád lidi na úkor sebe samého.
Nevydat víc, než přijímat. Nebýt klukem z plakátu, nebo Sandokanem, doktorem Galénem, Angelikou není nic víc, než dávat, nehledět na čas, na problémy a vzájemně si pomáhat.
Je mi líto všech promarněných iluzí a snah něco zlepšit. Těch, kteří neměli to štěstí a čas zrealizovat něco, co by nám svět zkrášlilo a zas o něco víc polidštilo opici. A proto vám všem, komu se daří ,chci říci: Pomozte slabším a otevřete svá srdce těm, kteří jsou na tom hůř, než vy. Ať jsou plakáty všude tam, kam patří a ať nikdo nikomu už nikdy nehází klacky pod nohy.

Psáno o Vánocích roku 2013 v Liberci.

Žádné komentáře: