Šála,
rukavice a čepice. To jenom Vašek Horňák si na hlavu
čepici nevzal, ani když mrzlo.
Nešlo
ani tak o mráz, ale ono to v Sudetech fouká. Foukala to za
Rakouska, za První republiky, za války i po ní. Z hor a na
horách fouká a mráz je mrazivější. Ve špatných botách mi
jako malému klukovi omrzly prsty u nohou, později špičky uší a
tváře. Lidí možná zmrzlo dřív o něco víc, nebo to, co nás
mělo před mrazem chránit, chránilo míň… A tak šála,
rukavice a čepice jsou i dnes víc, než módní doplněk. Slouží
jako součást zimního oblečení. A to je dobře. Než nastydnout,
to se raději lépe, byť konzervativněji, postaru obléknout.
Šála
mého mládí kousala, čepice se vázala pod bradou, rukavice byly
rozlišovány podle počtu prstů. Nyní jde hlavně o kvalitu
materiálu, barvu, potisk a cenu. Čím zatraktivnit rukavice? Když
ještě byly z roku na rok LVT (Liberecké výstavní trhy), tak bylo
co obdivovat. Žel, vystavené kolekce většinou byly určeny na
export a na domácí trh šlo jen pár procent výroby. Když nebylo
na pultech obchodů, nestalo se, že by se doma nenašla zručná
babička, co si uměla poradit. A protože ještě nebylo
vietnamských obchodů s čínským, tureckým a jiným levným
zbožím, tak se doma šilo, pletlo, háčkovalo a opravovalo. Podle
módních německých časopisů se šilo a možná to ve finále
vypadalo líp, jak v originále.
Byla
to divná doba, a přesto na ni lidé vzpomínají a srovnávají ji
se současnou dobou přemíry všeho a nadbytku, který vede
k plýtvání… Ano, v minulé době bylo složitější
obléknout se podle módy. Dnes musí každý soudný člověk vidět
jiný extrém. Plýtvání s věcmi, které jinde někomu
schází. Vznikají tržiště s módou „světových módních
značek“ za lidové ceny…. Fenomén doby, bohužel mnohdy jen na
jedno použití. V Liberci jako v Hrádku, v Tanvaldu,
v Turnově, nebo v České Lípě. V každé barvě,
v každé velikosti.
Už to
prostě není od babiček, od mámy z lásky, z porozumění
a v souladu s našimi potřebami. Vše, co nyní děláme, je
komerce, byznys. Všudypřítomná doprovodná hudba vede kupující
ještě k větší závislosti na nakupování…. A tak si
postěžujme. Sice nám to nebude k ničemu, ale o to víc
překvapuje, že to vše víme a nic se neděje. Přetáhněme si
čepici nebo šálu přes oči, ač nemrzne. Nic špatného vlastně
nevidíme a neděláme, jen se vezeme na vlně pouťového toboganu
na špatné straně hranice.
Více,
či méně, pohrdáme touto společností jistot, úvěrů a
zaručených fondů. Doma ale holdujeme přejídání a konzumaci
televizních novel a zpěváků, kteří svými všeobjímajícími
pažemi neváhali v minulosti obejmout kdejaké politické prase s
rukama od krve z let padesátých. Dnes se muchlují s těmi, kteří
ze země „vyvedli“ miliony a miliardy. To pak rukavice, čepice a
šála nestačí na to, aby člověku neslezly nehty a nevypadaly
vlasy, jen když na to pomyslí.
Jak
jen jsme mohli dopustit, že se dnešní děti smějí, když uslyší
slova: „Práci čest! Čest práci!“ Kde zůstala zkušenost
našich dějin, zkušenost našich dědečků a babiček. Opravdu
jsme tak hloupí, že si musíme na tu plotnu s vařící vodou
sáhnout, popřípadě si tu vařící vodu vylít na pupík? Asi
ano. I s tím se dá žít...
Žádné komentáře:
Okomentovat