Dietní chyba

Psal se rok 1960. Kárku se zbytky od oběda táhli dva chlapi, suší chlapíci, sourozenci Oppenheimerovi. Válka skončila před patnácti lety. Ač doktor Mengele dělal víc, než za co jej platili, tady se výzkum jaksi pokazil a dvojčata přežila. Kdo by taky každý den odpoledne co odpoledne odvážel zbytky z mariánsko-lázeňského domu pro seniory za město, do výkrmny prasat?

To léto jsem jim kárku pomáhal tlačit. Ne, že by na to nestačili, oba byli z úžasných rodin, těch nejváženějších a nejštědřejších. Navíc pomáhali těm nejchudším. Pak přišla válka a zlo si přišlo i pro ně. Mengele potřeboval dvojčata, jednovaječná. Ta, co přežila, si nepamatovala nic. O čem jsme si povídali? Už nevím. Mě bylo deset a směl jsem pomáhat odvážet zbytky od oběda dvojčatům Oppenheimerovým. Pro mně to byla čest, jako stolovat, jíst se samotným Karlem IV., Otcem vlasti. Jejich dědeček byl nositel Nobelovy ceny, otec rektor university.

Oni přežili a mluvili se mnou krásnou češtinou, kterou se naučili až v domově pro seniory s názvem Krym v Mariánských Lázních. Co osudů se potkávalo, co životů tu vyhaslo, co lidí s osudy velkých géniů se tu léčilo, uzdravovalo.... Ti moji velcí chlapci, jak se jim tu říkalo, se uzdravit už nemohli, jejich diagnóza se ztratila. Jeden den došlo v kuchyni k dietní chybě a vozík nám ztěžkl tak, že jsme jej neutáhli ani ve třech. Přišel k nám Američan a chtěl vědět, proč tihle dva páni s černýma očima s vyhaslými a mdlými hlasy, co jim trvá než vám odpovědí, dělají v tak exkluzivních lázních jako jsou Mariánky.

A tak jsem mu jejich jménem, když nám pomohl vozík tlačit, řekl o Mengelem a o jeho zvláštní péči, kterou věnoval jednovaječným dvojčatům v době Druhé světové války. Ten Američan nebyl úplně hloupý a začal se nám omlouvat. Jim, mě, mému tátovi, dědečkovi, babičkám a sestřenicím. Odehnal nás od vozíku a táhl jej až na kopec sám. Nahoře, na kopci si rozepnul košili, že nám dá nějaké bankovky. Nic jsme si nevzali. Chlapci – páni Oppenheimerové se dívali do slunce, a já se styděl říci si mu, že bych si je vzal, ale to by mě děda vydědil. A tak jsem mlčel a řekl tomu Američanovi, že chceme jenom mír, mír a zase mír. Dal jsem mu odznáček se Sputnikem a podal mu ruku jako muž. Jen ti dva synové Oppenheimerovi se dívali jako dva nezúčastnění pozorovatelé voleb někde v Grónsku, nebo v Jižním Pacifiku. Američan mi podal ruku, těm dvěma se poklonil, něco amerikánsky zašeptal, dal si pravou ruku na srdce, otočil se a pádil zpět do města.

„To byla dietní chyba,“ shodli se oba sourozenci. „Vozík byl příliš těžký. Bez toho pána v tom zajímavém saku jsme vozík sami neutáhli. Ještě, že tě máme, a že umíš tak dobře amerikánsky.“ řekli mi. Já se bránil. Bylo mi deset, a ještě jsem nevěděl, co je to ta „dietní chyba“....