Komáři v Podještědí

Co o komárech víme? Že se občas žení a schází jim víno. I bez alkoholu jsou krvelační a patří k predátorům v Jurském parku, závisláci hnusní, komáři podještědský!

Když vás komár kousne do levého ušního boltce, přestáváte být multikulturní a pokud o vás maminka říkávala: „Neublížil by ani mouše, takový to je dobrák!“ přestává to platit a jste s nimi na válečné stezce.

Není to, jako když dva lidští duelanti vedou souboj do první kapky krve. Pak nepřátelství končí jako když utne a jde se na pivo. S komáry to je jiná liga. Kousne vás cizopasný gauner z řádu blanokřídlých, zákeřných ostřelovačů a bác! Tu máš čerte kropáč! Zakousli se a sají a sají. Zabzučí a místo toho, aby došli k závěru, že tady končí legrace a zábava i posezení, oni kousnou a baští. Mimo svět hygieny a poznání sají a sají, až přesáhnou jisté multikulturní meze.

Janě štípanec oteče a paže zbachratí. I ona, přítelkyně deště a všeho, co zavání krásou přírody, se promění v predátora této havěti. Napadení vrací silou nebývalou a komára nešetří. Pak se přítelkyně už jen zabývá strategií, jak komáří útok navždy odvrátit. Dá se to říci i tak, že stačí málo, aby se z poklidné ženy stal stratég odvety, velký Clausewitz. Ano, na komáry jako na medvědy. S rozvahou a všichni společnými silami.

Před lety jsme vystupovali kdesi v Rusku na odpočívadle z autobusu a hle! Domorodci se k nám vrhají a tisknou nám do rukou březové větvičky. Nejprve podléháte dojmu, že jste na Havaji, kde vám domorodá spoře oděná děvčata nutí kolem krku věnce z vonných bylin. Ale tohle nebyla děvčata plná úsměvů a vilných gest. To nám domorodci věnovali metlu na komáry, která, byť byla primitivní, zabírala.

V jednoduchosti je krása, ale doma si raději koupím něco proti komárům na elektriku nebo hejno žab. Prý je baští, jako mouchy. Koupím cokoli, co je zničí. Nedám se všanc nějakému komářímu fundamentalistovi. Nikdy! I já musím vyhlásit džihád, svatou válku proti infikovaným klíšťatům, komárům, hovadům, poletuchám i plazivcům. Vy po mně sosákem, já po vás atomovkou. A až do posledního muže a náboje, do posledního gramu obohaceného uranu..

 Zatím jen plácám komáry plácačkou, ale i to slaví úspěchy. Tak, či onak, komár je problém,který nechci zlehčovat, ale že jsem na válečné stezce, to si pište! Sháním to červené na rty. Poslouží mi jako válečné barvy a zakryjí komáří kousance...

Upozornění na nové knihy severočeského autora Egona Wienera

Během jednoho měsíce se čtenářům půvabných příběhů a fejetonů Egona Wienera dostane do rukou nadmíru hezká kniha „Od Lužických hor k Lužické Nise – Hrádek nad Nisou“.

Úspěšný liberecký autor píšící své krátké prózy, si získal čtenáře zhruba deseti knížkami fejetonů ze života jeho generace žijící v Sudetech po roce 1945 až po současnost. Autorova snaha neobelhat a co nejvěrněji si vzpomenout, vede čtenáře k poznání, že to, co se čte je autentická podrobná mapa, originální záznam, fotografie doby, která je téměř současná.

Příběhy chlapce, které si autor zapamatoval, jsou zpracovány tak, že se sami ptáme, zda byl náš život taky tak pestrý, jako autorův. Barevná mozaika šťastných chvil, dnů v městečku, které je dnes na mapě České republiky nepřehlédnutelné. Hrádek nad Nisou – skutečná brána Trojmezí plná krásných překvapení. Kniha o Hrádku a jeho okolí vás jistě překvapí nejen svými texty, ale i množstvím autentických starých dobových pohlednic.

 Knížku „Od Lužických hor k Lužické Nise – Hrádek nad Nisou“ dostanete ke koupi v centru brány Trojzemí na náměstí v Hrádku nad Nisou a nebo si ji můžete objednat e-mailem na adrese egon.wiener@gmail.com od poloviny září 2014.

Koupaliště

Někdy se dá koupat i na Baltu. Je možné tam potkat hrdinu seriálů, ledního medvěda Knuta? Kdo ví. Koupání doma v Liberci, v Jablonci či v České Lípě je bez rizika. Velcí predátoři jsou spíš za humny a vaši pohodu z teplé vody mohou zhatit pouze paraziti mrňaví nebo úředníci magistrátu.

Svůj půvab mají koupaliště lesní, nahá či polonahá a ta, kam dojet autem – námaha žádná. Lesní koupaliště zastoupená tím libereckým jsou zčásti začarovaná, jako předvolební boj. Jsou nastartována, žel je tolik jiných příběhů, že lesní je až na konci. Uvidíme, říkal slepý a za břicho se smíchem popadal. Budeme se koupat a venku za okny mráz zalézal za nehty.

Víte, já jsem z Machnína. Tam byl také jeden skvost mezi koupališti, asi jako mezi libereckými hotely Imperial. Rovnou pod vodárnou. Nebylo v okolí čistší vody, než co do koupaliště vtékala rovnou z artézského vrtu pod vodárnou. A vidíte. Kde je dnes krásné machnínské koupaliště? Spíš v obci najdeme onu záhadnou Halířovu tvrz, otevřený obchod s potravinami, než čím se obec dříve chlubila – koupaliště uprostřed polí a luk.

Lidé si už zvykli, že je kolem nás čím dál míň hezkých věcí, co byly malé, intimní a vyhovující těm, co vyvinuli trochu té nebývalé námahy k jejich získání. Dnes je nahradila megacentra všeho vedle sebe, servis všeho pod jednou střechou. Mladí to asi vítají, protože to „šetří čas“, ale hlavně už nic jiného neznají.

Hrůza jde ale z toho, že se jim to vcelku líbí. Vůbec nevědí, co to je jít po městě, zajít sem, tam, popovídat si s lidmi před i za pultem. Nakupovat lidsky, ne strojově, mechanicky. Najít si své koupaliště, svou individuální cestu za „teplou vodou“. Cestovat s tisícihlavým davem a na pokyn jednotně cválat do vody, za nákupy, za zábavou, za vším... Dá se tomu přizpůsobit snadno Davové šílenství je hrozné: Kdo neskáče není... Jeden by se z toho opupínkoval. Vždyť to není normální! Co nedokázal minulý režim, zmákli kapitalisté za dvacet let. Udělali z nás masové požírače a davové účastníky všeho šestkrát, s tombolou, dva v ceně jednoho.

 Koupaliště, brouzdaliště? Zapomeňte! Jsou důležitější věci. V Liberci odpoledne kolabuje doprava. Lidé čekají na změnu, na sponzora – na zázrak. Jsou věci, které bezzubá koalice nevyřeší, byť se snaží. Vyhrát nad vším musí jedna strana, jedno hnutí, které splní to, co si dá do programu. Pak nateče teplá voda i do lesního koupaliště i do přehrady. Tak nashle na koupališti!

Vlakem do pohádky

Co lidi jezdí rádo vlakem! Zdá se, že je to návykové a dědí se jako chalupa v Zábrdí, nebo dům na náměstí ve Frýdlantu, nebo v Chrastavě. Jsou tací, co vlakem cestují napříč kontinenty, kolem zeměkoule, s knížkou J. Verna, nebo jen tak z prostoru do prostoru se síťovkou v ruce. Vlakem, co supí jako já a zadýchá se, co vezl mě z jednoho kopce na druhý.

Motoráček, velká, silná, hlučná mašina, která dřív vjela do tunelu zoufale houkala jak zběsilá. Brzdila, protože takový tunel před Frýdlantem není žádná trampolína a pokaždé v něm „haprovalo“ něco, co muselo už příště být opraveno. Ve vagonech byla v tu ránu tma tmoucí a kluci lechtali spolužačky a ty se smály a smály a hlasitě výskaly. A tak se jelo potmě dlouhým tunelem skoro až do Raspenavy. Dospělí se jen tiše smáli a rádi by se k mladým přidali.

Bylo nám všem míň než dvacet, a víc jak patnáct. Když tudy jezdil do Frýdlantu Franz Kafka, nebylo mu o moc víc. Asi těžko cestou osahával mladé slečny a dělal, že to ne on, ale pán naproti, co si četl frýdlantský deník. Samosebou byl psán německy. Kafka se učil ,,česky“ aby až jednou bude chodit s Jesenskou, ji uměl aspoň česky pozdravit. Což popravdě ani nemusel, protože ona, jako všechna tehdejší hezká pražská vzdělaná děvčata uměla německy jako česky.

Trumpetka pana konduktéra, vlaječka, mávnutí, trhnutí sebou, celou soupravou a kola, co zahrabala na kolejích, jako kůň, než skočí. Sykot páry mi připadal, jako odfukující býk v aréně, který hrabe nohama, než to monstrózní tělo zaútočí. Vlakem do Brna, do Ostravy. Nic však není hezčí, než drážní cesta z Liberce do Černous, via Franco – Frýdlant v Čechách, Višňová tam, v zapomenutém kraji v Záhvozdí, kde se řeka Smědá rozlévá, hraje si a dovádí.

A co náš Franc Kafka, syn starého Kafky ze starého města Prahy? Ve Frýdlantu, byť to bylo v Čechách, se mluvilo německy jako tehdy v Praze. Čechů tu bylo pár a to se mělo brzo změnit. Vše záviselo na tom, jak skončí Velká válka. Němci si byli jistí sami sebou už sedm století, co jsem přišli. Byli tu jako doma a hlavně měli kapitál. Zdejší dělníci byli pracovití a navíc komunisté a sociální demokrati. Potom přišel jeden kaprál s vředy na žaludku a nenávistí k židům. Naši sudetští Němci si to špatně vyhodnotili a dali mu všechno. Své dcery i syny. Byla to ta nejhorší možná volba, za kterou zaplatili.

Mnozí se ptali: Sudety a bez Němců? Co bude, až potom někdo bude chtít od Neumannů, Liebigů látku na šaty, sklo na stůl mezi stříbrné příbory, lustr ministrovi...? A hle, šlo to. Ti noví vše zvládali na jedničku. Tak, jako kočka umí příst, tak u Ginzkeye v Maffersdorfu zvládli koberce noví, do města přišlí z Moravy.

A tak to bylo i jinde u tratí. Továrny pracovaly a vlaky nestačily odvážet hotové výrobky. Výjimkou nebyla nádraží ucpaná nákladními vlaky – pohádka pro ty, co milovali lokomotivy. Dnes to už opravdu zní jako pohádka. Továrny po roce 1989 osiřely, zboží se už desítky let přepravuje nákladními auty a lokomotivy krášlí soukromé sbírky. To je realita – pohádky jsou už jenom pro děti.

Nechat se chytit na švestkách

Bylo léto a my kluci jsme spávali co nejdál od rodičů, všude tam, kde nás co nejmíň kontrolovali. Ve stanech, boudách, verandách. Jen co jsme ulehli a předstírali spánek zase jsme vstávali, abychom se v partě dvou - tří statečných vypravili v noci za dobrodružstvím. To spočívalo v tom, že jsme za světla blikající ploché, dnes už se nevyrábějící baterky, vyrazili do setmělých ulic, do zahrad našich sousedů i těch vzdálených, koupajících se ve tmě.

Proklínajíc domácí hlídače – psy, upláceli jsme je naší večeří, hrozbami i sliby, co jim provedeme, nebo ve dne přineseme. I tak nás někdy načapali. Nešlo to nevylézt na sousedskou hrušku, letní jabloň, švestku, třešni, višni, mirabelku. A tak poznaní i nepoznaní jsme pelášili nocí pod košilí, co se schovalo, domů do stanů, altánů, verand. Tam jsme se zavrtali do spacáků a čekali, kdo si pro nás přijde. Rodiče, poškozený soused – sadař, policie. Nepřišel nikdy nikdo. Nikdo nás nikdy za ten pych neuhodil, neudal na národním výboře, nestěžoval si rodičům, nebo ve škole.

Nic jsme neudělali a trochu toho ovoce? Vždyť i na naší zahradě někdo v noci byl, nic nerozbil, jen pár hrušek zmizelo, nějaké švestky, letní jablka. Táta jen mávl rukou, a řekl: „To byly dědi od sousedů, nebyli jsme lepší…“ O to víc mě tehdy překvapila máma, když při obědě řekla tátovi, zda ví, že ten a ten, co bydlí pod námi byl chycen na hruškách, nebo to bylo na švestkách? Já už dnes nevím. Zápasil jsem, hluboce ponížen, s krupicovou kaší zvanou též pohádkou mládí. Já ji bytostně nesnášel, neboť jsem si z nějakého zvráceného důvodu pamatoval, jak mě jí v dobách nejútlejšího mládí krmí lžičkou, a jak jsem se bránil, byla kaše ve všem. Ve vlasech, na tvářích, na košilce, za ušima. Ne, ne, už nikdy řekl jsem si a vydržel to do současného věku.

Víc mě zajímalo, proč a kdo chytí souseda při činu: „Proč a kdo ho chytil na hruškách / švestkách? Dal se chytit, nebyl sám?“ A maminka mi se smíchem řekla, že nešlo o ovoce, ale že dotyčný měl políčeno na něco jiného… Došlo mi to hned a dál jsem se nevyptával. Když je někomu deset, už není žádný trouba a ptát se? Pak bych se často sám uvedl do pokušení pochlubit se loveckými – nočnímu úspěchy vlastní party… 

Až mnohem později mi maminka vysvětlila, co to znamená být chycen na ovoci v cizích zahradách. A co soused musel všechno zapřít – říci o svém pychu, co natropil a jak se bude příště chovat, aby to, co dělal už nikdy, nikdy neopakoval. Do podrobností jsme nešli i tak mě máma pěkně vyděsila. Co všechno by mohlo přijít, pokud bych nepřestal a dal se při tom chytit!

Ale i tak. Vše, co roste sousedovi za plotem je lepší než, co máme doma, ať si říká, kdo chce, co chce, já přece vidím. Vidím i sousedovic slečny – dvojčata, jak se cpou hruškami – švestkami.

O lese trochu jinak

Každý máme někde svůj les už hodně dlouho, dá se říct od malička. Pro mne to byl studený les od Ještěda ke straně půlnoční a teplý les od Ještěda dolů k Turnovu a Jičínu, k Českému Dubu a dál k Máchovu jezeru. Pak tu byl ještě kousek lesa, takový ten intimní, kam jsem si na kole odskočil posedět na skále s nohama v rašeliništi, zády v mraveništi, s muškami a tím vším hmyzem, co les lesem dělá. Ten, co mě pohladil, je na straně půlnoční, v bedřichovském lese, kousek od cesty z Machnína do Chrastavy.

Naše lesy kolem měst a obcí těžko se srovnávají. Dnes už neplatí, že jsou plné harampádí hned zkraje. Lidé ze sudetských vesnic dříve krámy po Němcích odváželi na skládky na kraj nejbližšího lesa. Neznám les, který si tímto martyriem neprošel. Bylo možné tam najít celé vybavení kuchyní i se sporákem. Hrnce, staré peřiny, péra z gauče, obrazy a sošky, vybavení dílny, tašky ze střechy. Skleničky s kompoty, uhynulá domácí zvířata, lampy, torza jízdních kol, moli prožrané staré šaty, rukavice, kalhoty, boty, staré paraple.... Doslova poklady žel, v lese něco, co sem nepatří. Kopečky, nebo jámy plné smetí to, co už v lese dnes, zaplať pánbůh nepotkáte.

Sednout si v lese na kámen, zavřít oči a poslouchat. Les stále něco říká. Kdyby mlčel a vy byste nic neslyšeli, pak už tu není. Umřel - není živý. To jsem nikdy nezažil. U nás to není možné, jinde snad ano. To když lesem kráčí predátor - tygr, šelma. Pak nikdo ani nedýchá, aby na sebe neupozornil. Náš les je dnes spíše oborou, kde člověk pěstuje semínka, sází les, přikrmuje zvířata a redukuje počty divokých prasat a jelenů, co přemnožení páchají škody výpady z lesa ven do polí a do zahrad v našem okolí.

Přesto, že les dnes vypadá, že je jen prodloužení zahrady za domem, dovede být občas i krutý a potrápí. Jiný je les vysoko nad Harcovem k Jablonci a dál za Frýdlant Čechách k polské hranici. Tam nabývá podoby pralesa. Úzké strže, koryta horských potoků a řek, pomníky ukryté v lese a legendy o slavných. Odlišný je les plný písku na nádobí, pískovcových skal, tůní a rákosí, mělké vody zvoucí ke koupání. Les v kraji jezer, hub, malin a ostružin, ještěrek, borovic, čápů, dnes i ovcí kolem Ralska a Mírové, Kuřivod až k Mnichově Hradišti.

Les je všude přítomný a krásný, ale k jeho poznání někomu stále stačí, řekne-li šoférovi: Zastav, mě se chce... Vyběhne z auta a po chvíli řekne: Uf, mě se ulevilo. A dodá, že ten les je samá plechovka, ale může tu být i krásně, ale ty komáři – raději jeď. Škoda.

 Les je pořád zdarma. Žádná kartička VZP, les léčí, i zdravého, oči, duši i tělo. A proto není důvod zůstávat doma, oblékněte se zodpovědně a hurá do lesa, za krásou přírody.

Usměvavý prapodivný svět roku 2014

Právě jsem se dočetl na internetu, že se ti dva dohodli. Nejvyšší z Ruska, nejvyšší (žena) z Německa. Ještě donedávna naši největší nepřátelé – Němci a Rusové. Ještě nedávno, v jiném časovém odstupu, největší přátelé. Po okupaci vždy následovala doba kompenzací, pragmatismu a vzájemného využívání. Téměř všichni profitovali, až jim to přerušila „revoluce“ studentů, herců, politických vězňů, kteří rozhodovali o sféře zájmů osvobozených států.

Rusové a Němci. Bez nich to v Evropě nikdy nepůjde kupředu. Dnes mají v čele inteligentní mozky, které jsou zodpovědné vůči vlastní zemi i mírovému procesu v Evropě. Dohodli se a to znamená vítězství i pro Českou republiku. Ukrajina zůstává tam, kam geograficky patří. Rusko nezklamala a Němci pochopili svou roli velmi správně. Zajistili – garantuji mír. Kde je Evropská unie a její význam nevím a raději bych se a neměl ptát….

Pokud dohoda vejde v platnost, pak přestaneme jednostranně podporovat režim na Ukrajině, Rusko bude přátelštější k Ukrajině. Nejde o žádný Mnichov, o žádné vyhnání Čechů ze Sudet, ani o norimberské zákony, ale o uspořádání Evropy v současné době, kdy hrozba balkanizace ohrožuje snad každou zemi s národnostními menšinami. Kéž by se našlo takové řešení na blízkém východě, s Palestinci. Pokud se najde garant míru, jako se nyní našel pro Ukrajinu, pak se i tam lidé dohodnou. Rozhodně to nemůže být OSN, ovládané islámskými státy, ani EU, ekonomicky závislá na zdroji svých příjmů od arabských států.

Úžasný vklad do míru na Ukrajině, který přichází z Německa a Ruska je vyvážený a je přijatelný pro všechny oblasti v Evropě. Západní Evropa a USA si snad brzo konečně uvědomí rozdělení světa. Svět bez hranic má své hranice, a sféra zájmu velmocí tu byla, je a bude. Snad proto se skoro 70 let ve střední Evropě neválčilo. Jestli tomu tak bude i v příštích 70 letech záleží na tom, zda svět ovlivní takoví vůdci jako pan Putin, a paní Merkelová. Zda bude odstavena od vlivu v Palestině teroristická organizace Hamas, zda povedou lid Izraele do jednání o míru lidé jako pan Netanjahu. To by mohla být záruka míru i na Středním Východě.

 První krok k míru na Ukrajině je učiněn. K překvapení zúčastněných i pozorovatelů, přišel z Ruska a Německa. Neodmítejme ho. Je to pravděpodobně nejlepší řešením, asi jako garantování demilitarizace států a mírové dohody mezi zeměmi na Středním Východě garantované spojenci… Toť vše ze dne 1.8.2014.