Bylo léto a my kluci jsme spávali co nejdál od rodičů, všude tam, kde nás co nejmíň kontrolovali. Ve stanech, boudách, verandách. Jen co jsme ulehli a předstírali spánek zase jsme vstávali, abychom se v partě dvou - tří statečných vypravili v noci za dobrodružstvím. To spočívalo v tom, že jsme za světla blikající ploché, dnes už se nevyrábějící baterky, vyrazili do setmělých ulic, do zahrad našich sousedů i těch vzdálených, koupajících se ve tmě.
Proklínajíc domácí hlídače – psy, upláceli jsme je naší večeří, hrozbami i sliby, co jim provedeme, nebo ve dne přineseme. I tak nás někdy načapali. Nešlo to nevylézt na sousedskou hrušku, letní jabloň, švestku, třešni, višni, mirabelku. A tak poznaní i nepoznaní jsme pelášili nocí pod košilí, co se schovalo, domů do stanů, altánů, verand. Tam jsme se zavrtali do spacáků a čekali, kdo si pro nás přijde. Rodiče, poškozený soused – sadař, policie. Nepřišel nikdy nikdo. Nikdo nás nikdy za ten pych neuhodil, neudal na národním výboře, nestěžoval si rodičům, nebo ve škole.
Nic jsme neudělali a trochu toho ovoce? Vždyť i na naší zahradě někdo v noci byl, nic nerozbil, jen pár hrušek zmizelo, nějaké švestky, letní jablka. Táta jen mávl rukou, a řekl: „To byly dědi od sousedů, nebyli jsme lepší…“ O to víc mě tehdy překvapila máma, když při obědě řekla tátovi, zda ví, že ten a ten, co bydlí pod námi byl chycen na hruškách, nebo to bylo na švestkách? Já už dnes nevím. Zápasil jsem, hluboce ponížen, s krupicovou kaší zvanou též pohádkou mládí. Já ji bytostně nesnášel, neboť jsem si z nějakého zvráceného důvodu pamatoval, jak mě jí v dobách nejútlejšího mládí krmí lžičkou, a jak jsem se bránil, byla kaše ve všem. Ve vlasech, na tvářích, na košilce, za ušima. Ne, ne, už nikdy řekl jsem si a vydržel to do současného věku.
Víc mě zajímalo, proč a kdo chytí souseda při činu: „Proč a kdo ho chytil na hruškách / švestkách? Dal se chytit, nebyl sám?“ A maminka mi se smíchem řekla, že nešlo o ovoce, ale že dotyčný měl políčeno na něco jiného… Došlo mi to hned a dál jsem se nevyptával. Když je někomu deset, už není žádný trouba a ptát se? Pak bych se často sám uvedl do pokušení pochlubit se loveckými – nočnímu úspěchy vlastní party…
Až mnohem později mi maminka vysvětlila, co to znamená být chycen na ovoci v cizích zahradách. A co soused musel všechno zapřít – říci o svém pychu, co natropil a jak se bude příště chovat, aby to, co dělal už nikdy, nikdy neopakoval. Do podrobností jsme nešli i tak mě máma pěkně vyděsila. Co všechno by mohlo přijít, pokud bych nepřestal a dal se při tom chytit!
Ale i tak. Vše, co roste sousedovi za plotem je lepší než, co máme doma, ať si říká, kdo chce, co chce, já přece vidím. Vidím i sousedovic slečny – dvojčata, jak se cpou hruškami – švestkami.
Žádné komentáře:
Okomentovat