Něco málo o aranžérech a fotografech

Liberečtí fotografové a později aranžéři, to byla elita. Tím chci říci, že něco uměli a byli jedničkami. Neumřeli, řada z nich dosud žije. Jejich nástupců je ale pomálu, respektive nemají moc šancí se ukázat.

Pokud se vrátíme do doby poválečné, tak nic moc. Nebylo co aranžovat a fotografovat pracovní úsilí a stavby mládeže se záhy okoukalo a na akty bylo příliš brzo. Jo, léta šedesátá, ta už byla o něčem jiném. Jako by tu vyrostly generace nových, jiných fotografů, osmělujících se fotit torza zničených opuštěných domků po Němcích, krásná děvčata pro podniky zahraničního obchodu na kobercích, látkách, na autech, při ranní toaletě, na přehradě...

Ale hlavně – bylo tu LVT a Jablonecké výstavy bižuterie. Export pracoval jako nikdy před tím ani potom. Byly tu světové výstavy, turistika, ale hlavně – po rozdělení krajů v roce 1960 zůstaly v Liberci, jako zázrakem, některé krajské podniky maloobchodu jako textil, nábytek, obuv, drobné zboží a s nimi jejich aranžovny a fotografové. Liberecká kina a jejich perfektní malované velkoplošné markýzy, krajské výrobní a spotřební družstevnictví mělo rovněž sídlo v Liberci.

V poválečných letech vzniklo z drobných fotoateliérů soukromých fotografů družstvo „Fotografia“, které mělo své zastoupení po celém městě i okrese. Skolexport, Textilana, Bytex a další velké firmy, měly svá propagační oddělení postavena na vynikajících aranžérech a fotografech. Pro Skloexport pracovala i taková legenda jako Taras Kuščynskyj. Liberec měl štěstí, že dal prostor jak profesionálním, tak i fotografům amatérským. V klubech, jako Fomaklub v blízkých Hejnicích a Jablonci nad Nisou. Jména jako Postupa, Bartoš, nebo Pikous jsou všem dobře známá.

Své vynikající fotografy i aranžéry měly i veřejné instituce – Severočeské muzeum, ZOO, botanická zahrada, galerie, liberecké noviny a časopisy. Fenomén a možnost, něco se v práci naučit, představovaly LVT. V období jejich vrcholné slávy byly výlohy metropole severu vskutku jedinečné. Ve srovnání s výlohami dnes, je to stav, který, jak doufám, není trvalý. Při nahrazení elektronikou jsou sice výlohy a poutače „přitažlivé“, ale kouzlo umu a krásy poezie lidské práce tu schází. Škoda.

Fotograf, jako malíř, novinář, aranžér, když uměl, předal světu poselství, byť byl často limitován politikou. Ta v současnosti není hlavním „omezovačem“, tím jsou peníze – finanční prostředky. Přesto, že fotografové a aranžéři museli plnit politická zadání, uměl si každý najít cestu k divákovi, k tomu, který ve výloze neviděl jen gumáky, hromady rýže a cukru.

 Současných příležitostí není dost a dosud nevyrostli osobnosti, aby se v nových podmínkách prosadili. Přirozeně až na výjimky. Aby tu nebyly jen výjimky, je potřeba něco dělat. Soutěže, přehlídky nejlepších, učit mladé fotografy, jak se organizovat a získávat zkušenosti, aby se o nich vědělo, aby aranžér a fotograf nebylo jen řemeslo, ale opět se stalo kumštem, tak jak jsme ho znali.

Pár slov o kole a Bolkovi

Bude to dvě stě let, co se narodilo kolo. Jakýsi lesník Dreis sestrojil něco, co se podobalo koloběžce a po mnoha letech se proměnilo ve známý kostitřas. Koncem století už byl plný velocipédů i kraj za Ještědem.

Kola - velocipédy byly stále dokonalejší a dokonalejší a s počtem zájemců rostl i počet těch, kteří se sdružovali do spolků přátel této sportovní disciplíny. Tak, jako rostl v Liberci počet přátel – kuřáků dýmky (usuzuji tak z počtu nádherných smaltovaných odznaků), rostl i počet klubů přátel jízdy na kole. Jejich smaltované odznaky byly snad ještě hezčí, než ty kuřácké. Půvabné jsou i legitimace s kolkem, opravňující k jízdě městem. Běžně se i závodilo o ceny. Nebyly to předtištěné diplomy a věnec vuřtů, ale skutečná medaile a diplom, jehož zpracování se často ujali i významní umělci své doby.

Počátkem minulého století byla radost sedat na kolo, byť zdaleka neskýtalo tolik pohodlí, co dnes. Snad to byla první světová válka,světová hospodářská krize, úpadek morálky zhrublých mužů vracejících se domů, co způsobilo, že romantika jízdy na kole byla záhy ta tam. Kolo se stalo regulérním dopravním prostředkem. Ráno do práce, odpoledne z práce. To už se psala čtyřicátá léta 20. století.

O to víc potěší informace, že v našem městě máme klub velocipedistů, co jezdí společně v dobovém oblečení z počátku 20. století. Kouří staré dýmky a oživují tradice svých romantických předchůdců. Patří mezi ně i Bolek Pára, mladý muž mnoha zájmů, třeba o historii Harcova, sběratel starých pohlednic, myslivec, co nestřílí, ale krmí zvěř, flašinetář, úspěšný mladý podnikatel. Přítel, který má rád svou práci a umí o ní hezky a zábavně vyprávět.

Není sám. V Liberci žijí podobní mladí muži i ženy, kteří se dovedou bavit nejen konzumací moderní hudby, ale sami budují hráz, proti nudě, stereotypu a zevšednění. Setkat se s takovými lidmi je náplastí na odřenou duši. Je pohlazením vidět kolem sebe lidi, kterým není lhostejné utrpění druhého. Bolek pracoval i v Jedličkárně a mohu potvrdit, že ještě po letech se k němu hlásí vozíčkáři a on k nim.

Každý z nás známe pocit ztracenosti, vyhoření, osamění, deprivaci věkem, nemocí, nezájmem... Važme si jedinců, kolektivů, kteří mají cíl a snahu něco obětovat. Patří k nim spolky přátel okrajových částí města, sběratelů čehokoli, ti, kteří svou práci veřejně prezentují. Starají se o mladou generaci, tak jako my, dříve narození. To potom okno, kterým se díváte z bytu ven, je náhle čisté, zbavené mušinců a pavučin. Svět se začíná měnit a stává se snem, který se splnil.

 Buďme si blíž, asi tak, jak snad kdysi „bejvávalo“. Nezačínejme životy v dětských domovech, tak jako je nekončeme osamoceni v domovech pro přestárlé, v péči pečovatelky.

Reklama - umět věci nabídnout

Co existuje poštovní známka, umíme na ní nabídnout cokoli: krále, královnu, princezny. To je jistě chvályhodné, tak jako když nabízíme své prezidenty. Jiné země se pokusily (mezi nimi Brasilie, Costarica, Salvator, Haiti, Liberia) pěkně umělecky zpracovanými známkami nabídnout světu své druhy pěstované kávy. Salvador k tomu dodal i text: „El mejor cafe - the best coffe", načež Guatemala na své známce oponuje: „Guatemala produces the best coffe in the world". A které dát přednost? Samosebou té nejlepší na světě.

Podobně přesvědčuje svět o své bavlně Egypt. Úplně stejně nabízí své přebytky rýže, kopru, tabáku, pomerančů Mozambik, Argentina, Čína a další země celého světa. Uhlí horního Slezska připomínají polské známky z roku 1922, Chille zásoby ledku. Reklama, nabídka čehokoli, a dá se vtěsnat na tak malý kousek papíru, jako je poštovní známka.

Sbírat známky bylo pro nás věcí tak samozřejmou, že ani dětské nemoci, jako spála a spalničky, nebyly mezi dětmi častější. Snad ještě mít psa, brusle, kolo a míč. Hned potom sbírat známky, číst a chodit do kina. V patnácti si udělat papíry na babetu, své chtělo módní teenegerovské oblečení a pak to věčné sbírání. Náměty, jako kytky na známkách, vojáci, mosty, sport, umění. Všechno to byly ve své podstatě reklamy, pozvánky, informace, výkladní skříně, export toho nej-, co v dané zemi mohli nabídnout. Atraktivní a best, co musí vidět každý, kdo olepí obálku, nebo pohled. Známky, to jsou nezakryté reklamy, podbízející se vkusu i nevkusu. Tam všude, kde smyjí známky z obálek a zastrčí do zásobníku. Pokud zůstane u známek jejich námět, má stále víc a víc vypovídající hodnotu. Září barvami a často mají i tvar nabízeného - banán, kiwi, pomeranč, meloun. Nekup to! To je přece něco, co každého potěší. Třeba i příště koupí i to, pro co do obchodu vůbec nešel. Tomu se říká reklama. Levná a umí víc, než televizní upoutávky za miliony....

Dnes si už každý může koupit ke známce prázdné políčko, na které si může dát vytisknout svou reklamu na cokoli, třeba tatínka s maminkou. A tak se známka vrací ke svému původnímu záměru. Umí nás poučit i nabídnout, co je pro nás důležité. Třeba blahopřání rodičům ke zlaté svatbě, k narozeninám.

 Poštovní známka - reklama - umí i to, co by nás nikdy nenapadlo. Voní, po olíznutí má chuť ovoce. Kdysi, v době nedostatku drobných peněz sloužila i jako platidlo, jako reklamní předmět zbytné hodnoty. Jako součást propagandy, jako otevřené okno do země pro cizince. Jako učebnice dějepisu, přírodopisu, občanské nauky pro děti i dospělé. Pokaždé v té nejhezčí podobě od nejlepších umělců. Miniatura, zmenšenina umělcova plátna, pohled z Ještědu, učebnice všech školních předmětů. Ať ještě hodně dlouho slouží a propaguje, to nejlepší, třeba naši krásnou přírodu....

Potkáváme se

Potkáváme se ve městě už bez sudetských Němců, bez těch, co dali přednost slibům, že až bude Liberec součástí Třetí říše, bude líp. Nebylo a jejich falešní proroci spáchali sebevraždy. A oni? Ti liberečtí, jablonečtí, chrastavští zaplatili i za ně. Byli vyhnáni. Ty už jsem za svého mládí nepotkával. Zůstali, co byli Němci po tatínkovi, po mamince, kteří byli v Čechách nepostradatelní, byli komunisty, Hitlerem a sousedy pronásledováni. Procházeje dnešním Machnínem, Libercem, Jindřichovicemi, potkávám spoustu těch, jejichž babička byla, jak říkám, „dobra sokolovna“. Těch a jim podobným bylo po válce mezi námi hodně.

Po válce, po odsunu těch, co roztrhali české občanství, přicházeli do zdejšího kraje Slováci, Židé, co přežili vraždění a vraceli se domů, Rumuni, Češi z Polska a z ruské Volyně, co už skoro zapomněli česky. Jedna z nich se stala i mou manželkou.

Potkával jsem tu Řeky, děti komunistů, co u nás žili v pozdějším očním ústavu v Hamrštejnu – Machníně, děti z Vietnamu bydlící v Chrastavě. Poláci přicházeli úplně na počátku šedesátých let z blízkého příhraničí na práci do poničených Jizerek a později do textilek tak, jako Kubánci třeba do Hrádku na Nisou, firma BUDIMEX na stavbu silnice I. třídy od Turnova po Chrastavu. Přicházeli i jiní – Mongolové, pracovití Vietnamci, kteří z továren, kde se řada vyučila, převzala větší počet této populace značnou část maloobchodu v celé republice. Chudoba a zlé životní podmínky donutili i mnohé Ukrajince opustit Zakarpatí a hledat práci a štěstí na severu Čech.

Až teprve další generace těchto emigrantů mluvících už plynule česky, se stala nedílnou částí společnosti se stejnými právy a povinnostmi. Současná obava plynoucí z války v Sýrii, Iráku, z válečných konfliktů v Africe a z následné migrace, vede Čechy a Slováky k obavám. Strach z migrantů, které dosud v Liberci nepotkáváme, ale co není, může zítra být. Strach opadne, až se dozvíme, že povolení k pobytu dostanou až po ujištění a slibu, že jejich náboženské zákony jsou podřízeny našim světským právním předpisům – zákonům. Obavy z nepoznaného rozdělují dnes Evropu a jsou násobeny strachem z ekonomické migrace tak velkého počtu lidí uznávajících jiné hodnoty než středoevropské.

Problémem Středoevropanů je nechuť tolerovat názor z druhého břehu. Na opačném názoru je nalézána celá špatnost světa a tak je nutné vnutit názor svůj, jako jediný správný. Oponent je častován hrubostmi a nenávistí. Běženci mezi námi by nás měli do budoucna spojit, a ne rozdělit. Budoucnost ukáže, kdo se mýlil a kdo koho zklamal...

Vzpomínka na dobu neurčitou

Když se svět lámal v pase, byla zrovna polovina 20.století. Tři roky mi byly a mnohé z toho, co se tu dělo, znám vyprávění. Jako kluka mě zajímali vojáci. V čem chodili, jejich uniforma, jejich označení. A tak jsem zapátral, a jak jsem koupil prodávám...

Krátce po mém narození se psala léta padesátá toho prapodivného minulého století.... Nejlepší příslušníci naší „lidově-demokratické" armády byly odměňovány čestnými odznaky vzorných. Těch odznaků bylo několik druhů: vzorný střelec, letecký mechanik, tankista, spojař, ženista, zdravotník, řidič a kuchař. O mnoho mnoho let později jsem z těch odznaků jeden také získal. Na otázku proč, byla jednoduchá odpověď: O hodinu delší vycházka. Ti první snad ještě odpovídali: Čím nás bude víc, tím pevnější bude hráz míru proti válce.

Vraťme se ještě jednou do oněch prazvláštních let a seznamme se s „barvou" označení tehdejší lidové armády na vycházkových uniformách. Kdysi jsem četl, že někdo z rodiny slavného spisovatele E. E. Kische měl v Praze na přelomu století výnosný obchod s látkami na uniformy. Vojsko bylo kdysi barevné tak, jak my jsme byli šediví v maskáčích a jednobarevní na ulicích. Ti, na které vzpomínám byli aspoň na výložkách transparentní. Na ukázku „pište si" barvy nárameníků podle druhu vojsk: červená, černě lemovaná- pěchota, výsadkáři, hudba u pěchoty. Černá, červeně lemovaná - dělostřelci, tankové vojsko. Světle modrá, černě lemovaná - letectvo, hudba u letectva. Černá, černě lemovaná - ženijní vojsko, chemici, stavební vojsko a zeměměřiči. Černá, modře lemovaná - spojaři, železničáři a konečně poslední hnědá, červeně lemovaná - lapiduši, (zdravotníci), intendanti, autaři, administrativa.

Velmi zajímavé bylo i tehdejší hodnostní označení. U svobodníků a těch nejnižších poddůstojníků základní služby se dělo barevnými tkalouny. U pěchoty a letectva v barvě černé, u ostatních zbraní v červené barvě. Nárameníky důstojníků zbraní jsou zlaté, s hvězdičkami... To nárameníky generálů byly celé zlaté a měli červenou lemovku, letci modrou, týlaři a ministerští hnědou, na límci lipové ratolesti. Jenom tehdejší hradní stráž nebyla tak módní, jako ta dnešní. Tehdy měli nárameníky v červené barvě s černým lemováním na límcích.

A když jsme si zavzpomínali na barevnost naší armády před víc jak 60 lety, zavzpomínejme si i na vojenské přísahy našich dědečků a pradědečků: Já, občan lidově demokratické republiky československé, slavnostně přísahám, že budu čestným, statečným, ukázněným a bdělým vojákem, že budu přísně zachovávat vojenské a státní tajemství a bez omluv plnit všechny vojenské řády a rozkazy velitelů a představitelů...

 Asi nám starším tak trochu schází atmosféra oněch let, kdy sluníčko svítilo, pršelo hustěji a sněžilo častěji, kdy jsme byli o hodně mladší, krásnější a zdravější tak, ať ti, co přijdou po nás vidí svět krásnější. Nechť k tomu jim fouká dobrý vítr do plachet.  

Neslyším

Málokdo má v rodině příbuzné, kterým něco neschází. Nejčastěji to jsou ti, co nosí brýle, hůlku, špatně slyší. Můj dědeček Artur, kdo by to řekl, trpěl všemi neduhy, co lidi trápí. Těžko si jej dovedu představit jako obrlajtnanta za Rakousko-Uherska, na frontě v Karpatech, později jako československého vojenského zpravodajce v Berlíně a v Budapešti. Rezidenta, který v utajení řídil činnost antifašistů v boji s nacisty v předválečných Sudetech...

Tenhle starý nahluchlý pán, s naslouchátkem se šesti dioptriemi, o holi, plešatý s chlupatýma ušima a zahnutým nosem, můj dědeček, byl mezi prvními zatčený gestapem při vstupu německých vojáků v říjnu 1938 do Liberce. Byl prominentním vězněm koncentračního tábora v Sachsenhausen, vyměněný později za nacistického pohlavára. Důstojník naší armády, co bojovala v Tobruku... Jo, to všechno byl můj dědeček.

Sbíral známky a stále piloval češtinu. Byl to sice jeho mateřský jazyk, ale maminka mu zemřela a tam, kde ho vychovávali, mluvili německy. Chudák moje maminka od Prahy. Nebylo dne, aby si něco ze sémantiky jazyka neověřoval.

Znal jsem jej už jako hrobníka, správce židovského hřbitova v Liberci. Moc práce neměl. Kdo by tu ze Židů, co vrátili z koncentráků a z emigrace, umíral? Politické procesy se Slánským donutily ty chytřejší emigrovat, ti, co uvěřili, jako dědeček, táta a pár známých své rozhodnutí zůstat později pro veřejnost už nekomentovali.

Děda měl na hřbitově služební byt, kouřil jako tovární komín a mě zasvětil do řady tajemství, co mají znát mladí muži. Nežilo se nám špatně, i když 200 korun starobního důchodu, nebylo zrovna adekvátní ocenění celoživotní práce pro zachování existence naší republiky... Trochu mi to připomínalo ocenění podobného osudu MUDr. Kriegra, který na tom byl, co do osudu a původu, úplně stejně jako můj děda. Ten ale nebyl člen žádné politické strany.

Ještě k té hluchotě. To si děda jednou tak jde od hlavní pošty v Liberci za divadlem, pod mostem u bývalého ONV. Byla zima, náledí, klouzalo to. Děda měl ušanku, brýle zafuněné, opíral se o hůl a najednou mu klepe na záda muž v pracovním: „Dědku, otočte a podívejte se, co jste způsobil!" A vskutku to stálo za to. Za dědou ležela na boku legendární V3S a celý, celičký náklad uhlí byl rozesetý po ulici. Závozník tu hrůzu obíhal, řidič náklaďáku držel v náručí dědu, kterému se podlomily nohy a spadly brýle. Mě se později přiznal, že mu i zvlhly spoďáry.

Pro dědu přijela sanitka, pro uhlí lidé, co tam blízko bydleli. Dílem šofér a závozník s podivem část nákladu uhájili. Kdo postavil V3S na kola nevím. Děda si odpočal ve špitále, a liberecké noviny „Cesta míru" psaly: „Nepozorný chodec zavinil dopravní nehodu", což dědečka štvalo, protože on nic nezavinil, a kdyby mu to ten šofér neukázal, nevěřil by, že lidi kradou i uhlí.

 Dědečku, dědo, už dávno jsi na „pravdě boží" a malichernosti tohoto světa jsou ti ukradené. Nikdy jsi nic nedělal pro metál, a tak, jak jsem tě poznal, mohou mi být ti dnešní slavní ukradení. Je pro co žít, i když člověk neslyší, špatně vidí a chodí o holi. Já jen mohu přidat vyšší tlak a cukr. Tak čekej, jsem tam co by dup. Musíme tam všichni....

Nevýhody i výhody jízdy, ale ani pěšky to není tak zlé

Seděl jsem v různých dopravních prostředcích. Snad nejhorší to bylo v autě, co mělo vzadu na karoserii vyklápěcí sedadlo, které se po použití opět stalo součástí karoserie. Byl jsem hodně malý, mé protesty neobstály a po svízelné cestě jsem byl hodně ofoukaný. Matka nás přivítala mlčky, hledíc na auto, z jehož karoserie vzadu jsem trčel já, zdřevěnělý, lehce zdeformovaný, ale živý. Pak se rozplakala, vyprostili mne a říkali si s otcem nepěkné věci, které si už nepamatuji, protože jsem je zapomněl.

V oněch padesátých letech měla řada aut malá okénka. Ta o malinko větší na nich měla i záclonky. Okénka se dala otevírat i šoupáním a vzpomínám si, že to šlo snadno a rychle. Když se mi na Záskalí udělalo nevolno, odšoupli sklo a já mohl zvracet docela pohodlně. Fajnovější auta měla i střešní okénka, stahovací střechu a bočnice ze světlého dřeva, jako náš soused pan Rudolf Reichl, s jehož synem Rudou jsme společně prováděli úžasné lumpárny.

Pozorování krajiny z okénka auta je celkem slušná podívaná, ale nevyrovná se tomu, co vidíte jako kluk ze zad řidiče motorky. Žel i taková jízda má svá rizika. Největší, když vás nepozorný řidič ztratí. Vzhledem k vaší zanedbatelné váze ani netuší, že jede sólo, sám. Párkrát se mi to stalo. Helmy se tehdy na tandemu nenosily a tak jsem si hlavu o kámen otloukal v rádiovce. Jednou mne kdosi z rodiny ztratil v lesích a zatáčkách cestou do Raspenavy, za předělem kopce v Oldřichově. Minul jsem kamenný sloup bývalé obory a letěl vzduchem hluboko dolů. Všude voněl les a anděl strážný mě dlouho, předlouho přemlouval, abych se vrátil zpět. Bylo mi tak krásně, že jsem nereagoval ani na čichací sůl, kterou mi u nosu držela dáma, která se rozhodla nečekat na pohřebáky a vrátila mě do reality všedních dnů. Nakonec se to všem podařilo. Nikdo pak nechtěl věřit tomu, že mě zachránila rádiovka napasovaná na hlavě tak, že mi ji nemohli ani sundat.

Přesedl jsem na kolo, což mě po první bouračce v deseti letech stálo úplně nové, pašované hodinky Ruhla z NDR. Kolo mně na jaře dovezlo do Lukášova podívat se na krokusy i na hrad Lemberk. Z kola vidí turista nejlíp. Je pravda, že jej řidiči aut naopak nevidí vůbec rádi. Tehdy se cyklistika nenosila jako dnes. Ony ani nebyly bílé čáry uprostřed vozovky, natož ty na okrajích. Zato mezi příkopy a vámi stály žulové patníky a taky kus přírody – ovocné stromy, o které se staraly tak, jako o vozovku v létě i v zimě, cestáři.

Když se u nás v obci cestář opil, bylo zle. Vozík s posypovým materiálem kdesi zapomněl. Oni vlastně byli cestáři dva. Jeden z Bedřichovky, druhý z Machnína a jejich vnuci byli mými spolužáky. Legrační bylo, když venku sněžilo a dědci cestáři nebyli k dohledání. To se pak úřad poptával u jejich kluků i v době vyučování, kdeže by mohli být. Většina z nás ukazovala prstem za školu, k hostinci U Zeleného stromu.

 Po epizodě s kolem jsem vyzkoušel i jízdu na „pincku“, jízdu autobusem, vlakem i metrem. Nyní jezdím tramvají a pěšky chodím o holi. Má to výhody, ale i nevýhody. Svět kolem už tolik nespěchá a já teď na něm můžu nechat oči. Je krásný i z lavičky u přehrady.