Málokdo má v rodině
příbuzné, kterým něco neschází. Nejčastěji to jsou ti, co
nosí brýle, hůlku, špatně slyší. Můj dědeček Artur, kdo by
to řekl, trpěl všemi neduhy, co lidi trápí. Těžko si jej
dovedu představit jako obrlajtnanta za Rakousko-Uherska, na frontě
v Karpatech, později jako československého vojenského zpravodajce
v Berlíně a v Budapešti. Rezidenta, který v utajení řídil
činnost antifašistů v boji s nacisty v předválečných
Sudetech...
Tenhle starý
nahluchlý pán, s naslouchátkem se šesti dioptriemi, o holi,
plešatý s chlupatýma ušima a zahnutým nosem, můj dědeček, byl
mezi prvními zatčený gestapem při vstupu německých vojáků v
říjnu 1938 do Liberce. Byl prominentním vězněm koncentračního
tábora v Sachsenhausen, vyměněný později za nacistického
pohlavára. Důstojník naší armády, co bojovala v Tobruku... Jo,
to všechno byl můj dědeček.
Sbíral známky a
stále piloval češtinu. Byl to sice jeho mateřský jazyk, ale
maminka mu zemřela a tam, kde ho vychovávali, mluvili německy.
Chudák moje maminka od Prahy. Nebylo dne, aby si něco ze sémantiky
jazyka neověřoval.
Znal jsem jej už jako
hrobníka, správce židovského hřbitova v Liberci. Moc práce
neměl. Kdo by tu ze Židů, co vrátili z koncentráků a z
emigrace, umíral? Politické procesy se Slánským donutily ty
chytřejší emigrovat, ti, co uvěřili, jako dědeček, táta a pár
známých své rozhodnutí zůstat později pro veřejnost už
nekomentovali.
Děda měl na hřbitově
služební byt, kouřil jako tovární komín a mě zasvětil do řady
tajemství, co mají znát mladí muži. Nežilo se nám špatně, i
když 200 korun starobního důchodu, nebylo zrovna adekvátní
ocenění celoživotní práce pro zachování existence naší
republiky... Trochu mi to připomínalo ocenění podobného osudu
MUDr. Kriegra, který na tom byl, co do osudu a původu, úplně
stejně jako můj děda. Ten ale nebyl člen žádné politické
strany.
Ještě k té
hluchotě. To si děda jednou tak jde od hlavní pošty v Liberci za
divadlem, pod mostem u bývalého ONV. Byla zima, náledí, klouzalo
to. Děda měl ušanku, brýle zafuněné, opíral se o hůl a
najednou mu klepe na záda muž v pracovním: „Dědku, otočte a
podívejte se, co jste způsobil!" A vskutku to stálo za to. Za
dědou ležela na boku legendární V3S a celý, celičký náklad
uhlí byl rozesetý po ulici. Závozník tu hrůzu obíhal, řidič
náklaďáku držel v náručí dědu, kterému se podlomily nohy a
spadly brýle. Mě se později přiznal, že mu i zvlhly spoďáry.
Pro dědu přijela
sanitka, pro uhlí lidé, co tam blízko bydleli. Dílem
šofér a závozník s podivem
část nákladu uhájili. Kdo postavil V3S na kola nevím.
Děda si odpočal ve špitále, a liberecké noviny „Cesta míru"
psaly: „Nepozorný chodec zavinil dopravní nehodu", což
dědečka štvalo, protože on nic nezavinil, a kdyby mu to ten šofér
neukázal, nevěřil by, že lidi kradou i uhlí.
Dědečku, dědo, už
dávno jsi na „pravdě boží" a malichernosti tohoto světa
jsou ti ukradené. Nikdy jsi nic nedělal pro metál, a tak, jak jsem
tě poznal, mohou mi být ti dnešní slavní ukradení. Je pro co
žít, i když člověk neslyší, špatně vidí a chodí o holi. Já
jen mohu přidat vyšší tlak a cukr. Tak čekej, jsem tam co by
dup. Musíme tam všichni....
Žádné komentáře:
Okomentovat