středa 9. září 2015

Neslyším

Málokdo má v rodině příbuzné, kterým něco neschází. Nejčastěji to jsou ti, co nosí brýle, hůlku, špatně slyší. Můj dědeček Artur, kdo by to řekl, trpěl všemi neduhy, co lidi trápí. Těžko si jej dovedu představit jako obrlajtnanta za Rakousko-Uherska, na frontě v Karpatech, později jako československého vojenského zpravodajce v Berlíně a v Budapešti. Rezidenta, který v utajení řídil činnost antifašistů v boji s nacisty v předválečných Sudetech...
Tenhle starý nahluchlý pán, s naslouchátkem se šesti dioptriemi, o holi, plešatý s chlupatýma ušima a zahnutým nosem, můj dědeček, byl mezi prvními zatčený gestapem při vstupu německých vojáků v říjnu 1938 do Liberce. Byl prominentním vězněm koncentračního tábora v Sachsenhausen, vyměněný později za nacistického pohlavára. Důstojník naší armády, co bojovala v Tobruku... Jo, to všechno byl můj dědeček.
Sbíral známky a stále piloval češtinu. Byl to sice jeho mateřský jazyk, ale maminka mu zemřela a tam, kde ho vychovávali, mluvili německy. Chudák moje maminka od Prahy. Nebylo dne, aby si něco ze sémantiky jazyka neověřoval.
Znal jsem jej už jako hrobníka, správce židovského hřbitova v Liberci. Moc práce neměl. Kdo by tu ze Židů, co vrátili z koncentráků a z emigrace, umíral? Politické procesy se Slánským donutily ty chytřejší emigrovat, ti, co uvěřili, jako dědeček, táta a pár známých své rozhodnutí zůstat později pro veřejnost už nekomentovali.
Děda měl na hřbitově služební byt, kouřil jako tovární komín a mě zasvětil do řady tajemství, co mají znát mladí muži. Nežilo se nám špatně, i když 200 korun starobního důchodu, nebylo zrovna adekvátní ocenění celoživotní práce pro zachování existence naší republiky... Trochu mi to připomínalo ocenění podobného osudu MUDr. Kriegra, který na tom byl, co do osudu a původu, úplně stejně jako můj děda. Ten ale nebyl člen žádné politické strany.
Ještě k té hluchotě. To si děda jednou tak jde od hlavní pošty v Liberci za divadlem, pod mostem u bývalého ONV. Byla zima, náledí, klouzalo to. Děda měl ušanku, brýle zafuněné, opíral se o hůl a najednou mu klepe na záda muž v pracovním: „Dědku, otočte a podívejte se, co jste způsobil!" A vskutku to stálo za to. Za dědou ležela na boku legendární V3S a celý, celičký náklad uhlí byl rozesetý po ulici. Závozník tu hrůzu obíhal, řidič náklaďáku držel v náručí dědu, kterému se podlomily nohy a spadly brýle. Mě se později přiznal, že mu i zvlhly spoďáry.
Pro dědu přijela sanitka, pro uhlí lidé, co tam blízko bydleli. Dílem šofér a závozník s podivem část nákladu uhájili. Kdo postavil V3S na kola nevím. Děda si odpočal ve špitále, a liberecké noviny „Cesta míru" psaly: „Nepozorný chodec zavinil dopravní nehodu", což dědečka štvalo, protože on nic nezavinil, a kdyby mu to ten šofér neukázal, nevěřil by, že lidi kradou i uhlí.

 Dědečku, dědo, už dávno jsi na „pravdě boží" a malichernosti tohoto světa jsou ti ukradené. Nikdy jsi nic nedělal pro metál, a tak, jak jsem tě poznal, mohou mi být ti dnešní slavní ukradení. Je pro co žít, i když člověk neslyší, špatně vidí a chodí o holi. Já jen mohu přidat vyšší tlak a cukr. Tak čekej, jsem tam co by dup. Musíme tam všichni....

Žádné komentáře: