Liberečtí fotografové
a později aranžéři, to byla elita. Tím chci říci, že něco
uměli a byli jedničkami. Neumřeli, řada z nich dosud žije.
Jejich nástupců je ale pomálu, respektive nemají moc šancí se
ukázat.
Pokud se vrátíme do
doby poválečné, tak nic moc. Nebylo co aranžovat a fotografovat
pracovní úsilí a stavby mládeže se záhy okoukalo a na akty bylo
příliš brzo. Jo, léta šedesátá, ta už byla o něčem jiném.
Jako by tu vyrostly generace nových, jiných fotografů,
osmělujících se fotit torza zničených opuštěných domků po
Němcích, krásná děvčata pro podniky zahraničního obchodu na
kobercích, látkách, na autech, při ranní toaletě, na
přehradě...
Ale hlavně – bylo tu
LVT a Jablonecké výstavy bižuterie. Export pracoval jako nikdy
před tím ani potom. Byly tu světové výstavy, turistika, ale
hlavně – po rozdělení krajů v roce 1960 zůstaly v Liberci,
jako zázrakem, některé krajské podniky maloobchodu jako textil,
nábytek, obuv, drobné zboží a s nimi jejich aranžovny a
fotografové. Liberecká kina a jejich perfektní malované
velkoplošné markýzy, krajské výrobní a spotřební
družstevnictví mělo rovněž sídlo v Liberci.
V poválečných letech
vzniklo z drobných fotoateliérů soukromých fotografů družstvo
„Fotografia“, které mělo své zastoupení po celém městě i
okrese. Skolexport, Textilana, Bytex a další velké firmy, měly
svá propagační oddělení postavena na vynikajících aranžérech
a fotografech. Pro Skloexport pracovala i taková legenda jako Taras
Kuščynskyj. Liberec měl štěstí, že dal prostor jak
profesionálním, tak i fotografům amatérským. V klubech, jako
Fomaklub v blízkých Hejnicích a Jablonci nad Nisou. Jména jako
Postupa, Bartoš, nebo Pikous jsou všem dobře známá.
Své vynikající
fotografy i aranžéry měly i veřejné instituce – Severočeské
muzeum, ZOO, botanická zahrada, galerie, liberecké noviny a
časopisy. Fenomén a možnost, něco se v práci naučit,
představovaly LVT. V období jejich vrcholné slávy byly výlohy
metropole severu vskutku jedinečné. Ve srovnání s výlohami dnes,
je to stav, který, jak doufám, není trvalý. Při nahrazení
elektronikou jsou sice výlohy a poutače „přitažlivé“, ale
kouzlo umu a krásy poezie lidské práce tu schází. Škoda.
Fotograf, jako malíř,
novinář, aranžér, když uměl, předal světu poselství, byť
byl často limitován politikou. Ta v současnosti není hlavním
„omezovačem“, tím jsou peníze – finanční prostředky.
Přesto, že fotografové a aranžéři museli plnit politická
zadání, uměl si každý najít cestu k divákovi, k tomu, který
ve výloze neviděl jen gumáky, hromady rýže a cukru.
Současných
příležitostí není dost a dosud nevyrostli osobnosti, aby se v
nových podmínkách prosadili. Přirozeně až na výjimky. Aby tu
nebyly jen výjimky, je potřeba něco dělat. Soutěže, přehlídky
nejlepších, učit mladé fotografy, jak se organizovat a získávat
zkušenosti, aby se o nich vědělo, aby aranžér a fotograf nebylo
jen řemeslo, ale opět se stalo kumštem, tak jak jsme ho znali.
Žádné komentáře:
Okomentovat