Potkáváme se

Potkáváme se ve městě už bez sudetských Němců, bez těch, co dali přednost slibům, že až bude Liberec součástí Třetí říše, bude líp. Nebylo a jejich falešní proroci spáchali sebevraždy. A oni? Ti liberečtí, jablonečtí, chrastavští zaplatili i za ně. Byli vyhnáni. Ty už jsem za svého mládí nepotkával. Zůstali, co byli Němci po tatínkovi, po mamince, kteří byli v Čechách nepostradatelní, byli komunisty, Hitlerem a sousedy pronásledováni. Procházeje dnešním Machnínem, Libercem, Jindřichovicemi, potkávám spoustu těch, jejichž babička byla, jak říkám, „dobra sokolovna“. Těch a jim podobným bylo po válce mezi námi hodně.

Po válce, po odsunu těch, co roztrhali české občanství, přicházeli do zdejšího kraje Slováci, Židé, co přežili vraždění a vraceli se domů, Rumuni, Češi z Polska a z ruské Volyně, co už skoro zapomněli česky. Jedna z nich se stala i mou manželkou.

Potkával jsem tu Řeky, děti komunistů, co u nás žili v pozdějším očním ústavu v Hamrštejnu – Machníně, děti z Vietnamu bydlící v Chrastavě. Poláci přicházeli úplně na počátku šedesátých let z blízkého příhraničí na práci do poničených Jizerek a později do textilek tak, jako Kubánci třeba do Hrádku na Nisou, firma BUDIMEX na stavbu silnice I. třídy od Turnova po Chrastavu. Přicházeli i jiní – Mongolové, pracovití Vietnamci, kteří z továren, kde se řada vyučila, převzala větší počet této populace značnou část maloobchodu v celé republice. Chudoba a zlé životní podmínky donutili i mnohé Ukrajince opustit Zakarpatí a hledat práci a štěstí na severu Čech.

Až teprve další generace těchto emigrantů mluvících už plynule česky, se stala nedílnou částí společnosti se stejnými právy a povinnostmi. Současná obava plynoucí z války v Sýrii, Iráku, z válečných konfliktů v Africe a z následné migrace, vede Čechy a Slováky k obavám. Strach z migrantů, které dosud v Liberci nepotkáváme, ale co není, může zítra být. Strach opadne, až se dozvíme, že povolení k pobytu dostanou až po ujištění a slibu, že jejich náboženské zákony jsou podřízeny našim světským právním předpisům – zákonům. Obavy z nepoznaného rozdělují dnes Evropu a jsou násobeny strachem z ekonomické migrace tak velkého počtu lidí uznávajících jiné hodnoty než středoevropské.

Problémem Středoevropanů je nechuť tolerovat názor z druhého břehu. Na opačném názoru je nalézána celá špatnost světa a tak je nutné vnutit názor svůj, jako jediný správný. Oponent je častován hrubostmi a nenávistí. Běženci mezi námi by nás měli do budoucna spojit, a ne rozdělit. Budoucnost ukáže, kdo se mýlil a kdo koho zklamal...