Slintavka a kulhavka

            Jak jste na tom vy se slintavkou a kulhavkou? Já tedy dobře. ,,Pokaždé mu to říkám a on je snad úplně hluchej!“ To byla moje maminka a ten hluchej, co není hluchej, to jsem já. Do školy ještě nechodím. O to víc mě zaujal poslední politický proces s nepřáteli národa. Ani pětník bych nevsadil na Židy. Pokud bude málo vody ve studních, na Vánoce malí kapři a mokrý sníh, budou za tím oni.

            Následuje mohutné trhnutí mou rukou. Šedobílá kaše se mi rozstříkla pod nohama, bláto mám až pod bradou: ,,Ježíši Kriste!“, běduje maminka už podstatně tišeji, zmítá mnou nizounkou ohrádkou s hustou kaší, snad z vápna a říká: ,,Jednou tam zůstaneš a můžeš si tam i sednout.“

            Stojíme před smíšeným zbožím v naší vesnici. I tady, naproti Táborským, nedávno místní svazáci instalovali pouliční rozhlas a ten od té doby vyhrává revoluční písně a upozornění právě i na ty ohrádky plné vodokaše zamezující nebohým chovatelům přenos infekce, jak říkají reakcionáři „z krávy na krávu“. Tak si v té kaši pokaždé zadupu a zakřepčím. Pokaždé tím sice přivádím matku k šílenství, ale zároveň od vrat našich domů odháním slintavku a kulhavku...

            To je tak. Mám jednu babičku Němku a ty berou všechno ukrutně vážně. Další babičku mám Češku a ta si zase ráda čte  Švejka... Mám i třetí babičku. Ta je Židovka, přežila šoa a tudíž  mě nechá dělat všechno. Jo, když třešně toho roku zrály, tak se děly věci! Nadobro (to sotva) a navždy (s jistotou) mizeli ze světa slavní a krutí vládci naši a ruští. Doma všichni potichu říkali – bude líp. Hlasitěji to říkal soused, pan Martinec tak, že to slyšel kdekdo, a i někdo, kdo to slyšet neměl. Pana Martince zavřeli a já se začal vyhýbat té kulhavko-slintákové pasti. Maminka se otáčela a sousedkám tvrdila, že jsem malý a že z toho ještě nemám rozum. Popravdě, přestal jsem pít mléko a už jsem se jej do mé sedmdesátky nenapil...

            Svět se nezbláznil. Začaly se mi líbit holky. Tenkrát se nosily  copy. Psali jsme inkoustem, do kterého se namáčela pera a  konečky copů holek, co seděly před námi. Tresty se udělovaly exemplární a na stupínku před celou třídou... Rákoskou přes dlaně. Bylo to svižné, probouzelo z nudy a hrdiny byli ti, co necukli a nebrečeli. Třída uznávala hodnoty vlčí smečky. Slabé vylučovala, ti propadli o třídu níž, a k nám zase propadli ti ze tříd vyšších. Bylo to často milé bouřlivé vítání „slabších“ sourozenců z  rodin, kde nedbali na kvalitu populace a přibývalo stále stejných tváří a příjmení.

            To už jsem vyžadoval od maminky vyžehlený pionýrský šátek a poslouchal v rádiu, co se děje ve světě za špatnosti. Rozhořčen jsem byl spolu s čínskými pracujícími, provokačními přelety letadel USA nad jejich územím. Fascinovalo mě číslo čínského vážného varování, které se v té době pohybovalo okolo 829 a dále pokračovalo.

            Léta běžela, přijely ruské tanky a nám, vojínům dvouleté základní služby, zapečetili samopaly. Asi to tak bylo lepší. Uběhlo dvacet let, a pak vám někdo řekne, abyste si zažádal o důchod. Držím se. Politice už vůbec nerozumím, máme psa a ten mi nahradí, co mi schází. Stačí, když se před ním objevím s plným hrncem, nebo se sáčkem s piškoty.

Jen na okraj

            Ani tušení jsem neměl, kolik mých přátel, známých i neznámých lidí z mého okolí, čtenářů mých knížek za mnou přišlo, aby se mi svěřilo, že našli ve svých předcích příbuzné židovského původu. Tak, jako by to dříve tajili, dnes přicházejí a chlubí se pradědečkem, pratetou, o kterých neměli dřív ani potuchy. Ptají se a mají zájem dozvědět se co nejvíc o židovské kultuře, naší synagoze, o svátcích, které se prý zas tolik neliší od těch křesťanských.

            Pro ně, ale i pro vás, kterým není lhostejný běh okolního světa, přikládám v rámci příběhů obyčejných lidí pár slov o židovských svátcích, které se slaví v synagogách, nebo v rodinách vašich sousedů ve vaší ulici.

            Tu bi-švat - Nový rok stromů. V době tohoto svátku rozkvétají v Izraeli ovocné stromy a stalo se novodobým zvykem o tomto svátku strom vysadit nebo na jeho vysazení finančně přispět a tak přispět ke kultivaci izraelské přírody. Pěkný zvyk i svátek, nemyslíte?

            Purim. Slaví se jako připomínka záchrany Židů žijících v Perské říši v době  po zničení prvního jeruzalémského chrámu Babyloňany. Je to nejveselejší židovský svátek.

            Pesach. Osmidenní národní svátek připomínající odchod z Egypta a darování Tóry. Pro tento svátek je typické podávání nekynutého chleba maca (macesy).

            Jom hašoa. Den vzpomínky na oběti holocaustu včetně dětí… Co ty všechno mohly světu přinést!  Jeden den vyhrazený pro 6 000 000 lidí. Tak málo…

            Den Jeruzaléma. Mladší národní svátek vztažený k roku 1967, připomínající sjednocení Jeruzaléma v průběhu Šestidenní války.

            Šavuot. Svátek slavící darování Tóry, bývá také nazýván Svátek týdnů i Svátek žní.

            Roš hašana. Nový rok. S novoroční hostinou jsou tradičně spojeny i některé pokrmy. Nejznámějším asi je jablko namočené do medu na znamení sladkého počínajícího roku.

            Jom kipur. V židovském kalendáři nejvýznamnější den, Den smíření, Den odpouštění hříchů, Den přísného půstu. V Izraeli ustává veřejný i soukromý život. Nevysílá ani rádio ani televize. Do ulic smějí vyjíždět jen sanitky pro nutné případy a bezpečnostní složky.

            Sukot. Podzimní Svátek stánků – stanů je památkou na přebývání Židů ve stanech na poušti po jejich vyjití z Egypta.

            Simchat Tóra. Je to den, v němž končí roční cyklus čtení z Tóry.

            Chanuka. Je osmidenní svátek připomínající opětovné vysvěcení druhého Chrámu poté, co byl znesvěcen. Chanuka nebo-li Svátek světel připomíná „zázrak oleje“, kdy podle Talmudu Židé našli po příchodu do Chrámu pouze jednu nádobu s olejem, který by pro chrámovou menoru stačil na jeden den, ale zázrakem hořel po osm dní.

            Přátelé, milí čtenáři, vy, co máte zájem o náhled do dějin historie vašich sousedů, které by vám pomohly orientovat se v této problematice, mohu jen doporučit návštěvu kanceláře židovské obce kdekoli a nechat se uvést do problematiky, která vás zajímá.

Smrt utopením v Nise dosud nevyřešena

12. dubna 1578 měla manželka majitele grabštejnského panství Jiřího Mehla ze Střelic ošklivý sen. Ve snu viděla machnínského ovčáka, jak usekává hlavy drůbeži. Nemám zdání, co milostivá paní v podvečer onoho významného snu povečeřela, ale muselo to být ochuceno přinejmenším lysohlávkami.

Po probuzení, dá-li se tak nazvat následný stav mysli urozené paní, se daly do pohybu věci nevídané. Zapřahat a jede se do Machnína. Vzala sebou dvě dcery. Jména jsou známá – Marii a Uršulu. Jely ztrestat machnínského ovčáka. Kromě paní se nikomu nechtělo. Počasí nic moc a Nisa byla po jarním tání zoufale rozvodněná. Dnes bych řekl, že voda se v Machníně rozlila od svárovské bramborárny přes zahrady u Němečků až po Táborské a dole po Pfeiferovu továrnu. Jedno obrovské jezero. Většinou to machnínský most ustojí bez problémů. Tenkrát bylo všechno jinak. Rozjetá dáma, kočár, dcery a kočí jeli vstříc svému osudu. S dámou nebyla řeč. Manžel služebně v Praze celé týdny, ona na všechno sama. Doslova.

Most, který je v Machníně očekával, byl dřevěný, konstrukce chatrná. Koním se rozhodně přes něj nechtělo. Voda burácela, nepěkná podívaná. Všichni se snažili paní Mehlové další cestu rozmluvit. Nešlo to. Tady by pomohla svěrací kazajka, nebo nafukovací plovací vesta. Obé však ve výbavě kočáru scházelo a jak se záhy ukázalo, bylo toho třeba, ale nepředbíhejme.

Všichni prosili za přerušení cesty, nic nepomohlo. Dáma se mohla zbláznit – pokud se už nestalo. Přes most se muselo. A tak machnínský most vstupuje mezi mosty slavné: most u Remagenu, přes řeku Kwai, Avignonský, most v Sarajevu, Karlův most, legendární nádražní lávka ČSD v Liberci a další. Drama pokračuje, kočí se křižuje, paní z Mehlů ještě stačí vykřiknout: „Ve jménu ďábla, jeď!“ No a co zbylo panskému kočímu? Jel.

V polovině mostu přišlo to, co by statik předpovídal. V konstrukci luplo, ve dřevě prasklo a kočár se poroučel do chladných vod. Tragedie až do doby vražedkyně novorozeňat Mrázkové v Nové Čtvrti v Machníně nevídaná. Jaké štěstí měl kočí a obě dcery paní Mehlové se nedá ani popsat. Seděli na kozlíku mimo uzavřený korpus kočáru. Ten voda rozlomila a vtáhla pod valící se spousty vod, dřeva a větví.

Kočí a mladé dámy se z vody dostali. Utíkali pro pomoc do panského dvora někde v prostoru Machnínského statku. Kočí se vrátil, údajně hledat paní. Našel – nenašel? Po obou se země slehla a voda zavřela. Vyšetřování na Grabštejně nikam nevedlo. Žádný důkaz, stále otevřený, neuzavřený případ. Bylo něco kriminálního mezi kočím a stále opuštěnou paní Mehlovou?  Láska, nenávist, peníze? Komu pomohla její smrt? Neměl pan Mehl, vysoký pražský úředník, někoho, koho nechal v Machníně naříznout sloupky mostu přes Nisu? To se rovněž vyšetřovalo. Stovky otázek, a purkmistr, fojt, radní ani hejtman z Grabštejna nic nezjistili…

Až půjdete po dnešním moderním mostě v Machníně, zastavte se. Jen na moment. Řekli byste, co všechno se může stát v tak poklidné vesnici – promiňte - v liberecké čtvrti Machníně?

Obchody a odchody

            Ach, ty naše Sudety, české Sudety plné Němců. Když se můj tatínek narodil, chtěli se místní Němci, stát součástí Rakouska, Německa, jen ne nové Československé republiky. Tak či onak, Beneš a dekrety prezidenta republiky, to později vyřešili po svém. Jednou a navždy. Teplice, Ústí, Liberec, Česká Lípa, Jablonec nad Nisou. Už se tu nemluvilo německy. Na úřadech, v obchodech, továrnách a v institucích jen  česky.

            Rok 1948 přitvrdil. Německý majetek obhospodařovali národní správci, pořád byly nutné potravinové a jiné lístky, aby se udrželo legální hospodaření státu, černý trh i tak prosperoval.

            Rok 1953. Rok výměny peněz, měnové reformy. Obchod se uskutečňoval v prostorách, jako za první republiky a protektorátu. Často v takových špeluňkách, že myši a jiná havěť tu žila beze strachu po celé generace. Zhruba tak 10 let po druhé světové válce začaly podniky bytového hospodářství tento majetek řádně spravovat. Nové dveře, větší okna, střechy... přesto dosavadní obchodní prostory už nevyhovovaly. Čím dál od města byly  horší a horší podmínky, prodejny byly stále ve stavu, v jakém  je republika převzala od Němců.

            Tatínek, ač byl vyučený tkadlec, zkusil prodávat zeleninu a později potraviny. Skončil v Pražské ulici v Liberci, v nejprestižnější ulici města, jako vedoucí prodejny Tuzex. Ta krátkou dobou v Liberci nabízela zboží z dovozu a naše exportní zboží za valuty, nebo za takzvané tuzexové poukázky převážně v sortimentu potravin.

            V polovině 60. let minulého století se setkal s rodinou rakouských skibobistů, kteří do města přijeli za sportem. Rozjaření sportovními úspěchy utráceli, a když zjistili, že pan vedoucí, hovoří líp německy než česky, družba pokračovala i u nás doma. Přátelství s touto rodinou z městečka St. Pölten trvalo velmi dlouho. Rodiny se navštěvovaly, a někdy počátkem r. 1968 byl tatínkovi nabídnut azyl v Rakousku v St. Pöltenu s možností řídit jedno z těch velkých super obchodních center při dálnici, které dnes známe i z okolí velkých měst i u nás doma. Naši se tenkrát dlouho rozhodovali. Tátovi bylo 50 let, řeč nebyla problém a známí jim zprostředkovali i hezké bydlení. A táta? Že si to rozmyslí.

            Tatínek nebyl žádný dobrodruh. Už jednou, v roce 1948, měl všechno připraveno k vystěhování do Chille. Zařízení tkalcovny, co  poslal napřed lodí, tam asi dodnes na nás čeká. Tehdy, ani o dvacet let později naši nikam neodjeli. K nám do Čech přijeli Rusové a táta, snad oprávněně napsal do Rakouska, že těch potřebných emigrantů z Československa bude víc, ať pomohou jiným. Bál se, ale zůstali jsme doma a víc se o tom nemluvilo. Asi jsme nebyli připravení a osud nám připravil hezký život i doma mezi svými. Když nyní chodím za rodiči na hřbitov a vzpomínám na jejich plány, pak si v duchu říkám, jak je dobře, že zůstali. Nezbohatli jsme a nepoznali cizí kraje, ale žili jsme spokojeně doma, jako většina našich známých a přátel.

            I u nás se zavřely staré prodejny plné myší a jiné havěti. Vyrostly jiné  zajímavé a krásné obchody, z nichž jeden nesl pečeť tatínkovy dobré práce. Nakonec i my máme na co vzpomínat, neboť u nás, z práce těch, co neodešli, vyrostl průmysl a obchod země, která mi nezevšedněla, která má na důchody a která zůstává v mé paměti jako jediná, kde jsem doma.

Dnešní bydlení

            Z těch mladších neznám nikoho, kdo by nechtěl bydlet ve vlastním domku, kde by si mohl vybrat sousedy, kudy nikdo nejezdí, kde bude mít klid a soukromí. Takový byl i můj tatínek ve druhé polovině minulého století. Na domky z inzerátů se zásadně chodil dívat v dešti, aby viděl, co voda dělá se střechou a se sklepem. Protékala voda na půdu a ve sklepě  sahala po kolena?  To byl důvod, proč jsme dlouhá léta žili v podnájmu. Peníze, připravené na domek „éňo-ňéňo“ bez oprav, uložené v kredenci.

            Nakonec to matka nevydržela, chytla se s tátou a domek byl nalezen pár metrů od našeho podnájmu. Bydlení a bydlení. Jiným rostly na zahradě pivoňky, nám přístavby na knižní regály. Já si toho ani nevšiml, ale matka a sousedé si notovali, jaké to bude, až půjdu na vojnu.

            Změnily se priority, co dělat nyní, a co až za čas. Podstatně se změnily ceny. Táta dal za domek čtyřicet tisíc a deset navíc. Záhy nato stála deset tisíc samostatná garáž. Stárne i majitel nemovitosti a velké oči stavebních úprav se smrskávají s věkem a finančními nároky na běžné opravy. Snad o to víc je patrný zájem příbuzných. Jak se nám bydlí, jak krásná je vyhlídka kamkoli, co vše je vidět na horizontu, v dálce i několik kilometrů hraničních hor.

            I mně se splnil sen. Vidět z okna vše zelené, modrou oblohu, po ruce dalekohled, v dálce slyšet vlaky a čapí zobáky. Vídám zapadat slunce do mraků, mraky honící se po obloze, první hvězdy, červánky… V domku by nikdo neměl zůstat sám, ale být s druhým člověkem, partnerem všech bolestí a radostí, štěstí i neštěstí. Se psem. S tím především, protože on rozumí všemu a vše chápe. Já takového mám a jsem šťasten. Nikdy bych nevěřil, že tahle poučka platí beze zbytku a že na ni nedám dopustit.

            Dneska jsou domky a domky. My ještě chtěli něco dostupného, dnes kolem měst rostou prapodivné stavby. Jen jejich oplocení muselo stát miliony. Budiž. Nejsou války, nejsou stávky, nejsou katastrofy. Lidé se mají rádi, nevraždí se, dá se říci, že se respektují. To pak mohou vzkvétat i trhy s nemovitostmi. My nemuseli mít bazény, střelnice, přistávací plochu pro vrtulník.

            Doba se změnila a mladí nositelé pokroku se od nás liší. Určitě to je lepší, než se s nimi hádat o hlouposti. Jsou tu proto aby, jako my svým rodičům dělali problémy. Je to drahé bydlení. My přistavovaliu a stavěli tehdy, když jsme si na cihly vydělali, nebo je očistili a svezli z bouraček. Dnešní mladí si na bydlení půjčí. Oželí veselku, ale ne cestu do Itálie (k Baltu jezdí jen socky). Oni si půjčí na let do Tichomoří, do Thajska, na Kanárské ostrovy. Po nás tu zbudou kachlíky kolem oken, trubková zábradlí a ploty z odpadu strojírenských dílen. Ne na dlouho. Mladí, sice na dluh, ale už ty naše prohřešky napravují. Snad to tak má být.

            Věřme, že dnešní bydlení je jiné než naše. Přejme budoucím majitelům realit ať tvoří díky vám, trpělivým.

Lízátka a hašlerky

                       

            Na špejli. Však si na ty z vašeho mládí vzpomenete taky. Ty dnešní jsem viděl v různých formách – s broukem, červem uprostřed čehosi sladkého. Taky na špejli. Dovoz z Kolumbie za 1 euro v Žitavě v cukrárně za radnicí. Kdy se to pošušňání objeví u nás nevím. Chutě se mění.

            Rád Vás vezmu s sebou o 65 let zpátky do naší půvabné vesnice Machnín, do krámku s potravinami fungujícího tehdy ještě i na lístky. Už příští rok paní Lanková krámek zavře, ,,lístky“přestanou platit, zemře Stalin, na jeho pohřbu se nastudí Gottwald a taky zemře. Já začnu chodit do první třídy a obchod, nyní už státní, se začne zabývat i cukrovinkami. Objednává lízátka a atlasky, cukrové špalky, suky, karamely, fialky s chutí fialek, lesněnky, hašlerky, mejdlíčka, energitky z libereckého Lipa na Ruprechtické ulici. Nevím, co jsem miloval víc. Asi šumáky a ta lízátka, co barvila jazyk do ruda, do žluta, do zelena.

            Jejich nabídku překoná jen vzpomínka na kyselé bonbony v lahvi od okurek na pultu v krámku paní Lankové u nás  doma. Moji vrstevníci, Vašek a Pavel, její synové, nám tehdy vyprávěli, že jí na ty bonbony chodí, a aby nám to nebylo líto, tak ty ocucané, co jim už nechutnaly, vracejí zpátky do lahví. Mocně pak láhev protřepají, že prý to nikdo nikdy nepozná, že se v ní hrabali...

            Paráda byla, když lízátka měla uprostřed toho dobrého nějaký vzkaz. Znak spartakiády, kytku, auto, cokoli. Vlastně, když ještě nebyla televize, byla to reklama cíleně zaměřená na nás – předškoláky. Hašlerky, italská směs, špalek, turecký med, mejdlíčka, to už byl sortiment rozšířený. Později přišla žvýkačka Pedro, kterou jsme přirovnávali k brzdným destičkám našich kol. Rumové pralinky zase milovala maminka. Já dělal, že to nevidím a maminka zase ocenila, že o tom zbytečně nemluvím, tudíž mi něco z nabídky bonbonů mi koupila. Ten souzvuk potřeb a chutí, nás spojoval a vydržel velmi dlouho.

            Pusa plná slin a hřejivý pocit tepla u srdíčka. Ach, maminko, kde jsme se ztratili v letech následujících? Vybledly vzpomínky, když jsi mě vedla do první třídy a dole u mostu v krámku u staré Špidlenky, jsem si mohl vybrat knížku s obrázky, nebo naproti ve smíšeném zboží bonbony. Patřím k té výjimce, že čím víc cukru, tím zdravější chrup. Začalo to dudlíkem v cukru a skončilo to cukrovkou. Ale zuby mám podle MUDr. Maršálkové zdravé. Výstavní. A tím bych mohl končit, ale nekončím.

            Jistou dobu jsem miloval hašlerky. Vedle mentolek, sisinek a kyselých měsíčků měly jinou chuť a pytlík, co vzdáleně připomínal vlajku USA. Však jsem se stal terčem vtipů, když jsem na pionýrském táboře totexáckých dětí v Navarově při hledání balonové provokace našel pytlík od hašlerek a odevzdal jej jako hledaný předmět doličný amerického imperialismu. Bylo mi deset a psal se rok 1957.

            V té době učila v naší škole krásná mladá slečna, za kterou až ke škole chodil její kluk. Jednoho dne se osmělil, vstoupil do třídy s krabicí od margarínu a oslovil slečnu učitelku. Nám přinesl celou krabici kyselých bonbonů. Ti dva se nakonec vzali a bonbony byly rozdány těm, co se nejvíc hlásili. Já už ke konci školního roku nemohl kyselé měsíčky ani vidět. Kdejaký voříšek už na mě čekal u školy, aby si vyloudil něco dobrého. Chodili se mnou přes celou obec a maminka řádila, že nechci jíst oběd. Bylo nás víc a musel to řešit ředitel Jiránek. Bonbony se přestaly vydávat, ale kam přišel zbytek, nevím. Asi tam někde ve škole ještě leží.

Naše děti – naše školství

            Před sto lety chodila většina dětí, naši dědečkové a pradědečkové, do školy bosa. Jednou z těch krásných mohutných školních budov Rakouska – Uherska v Liberci, byla škola U Soudu. Byla poslední a nejmodernější v celé té mohutné řadě škol druhé poloviny 19. století v našem městě. Mohla se pochlubit tím, co ostatním školám scházelo. Vytápěnou podlahou na chlapeckých WC. Chlapci stáli bosi na dřevěných roštech, a odspoda je hřál teplý beton. No, řekněte, to se to chodilo radostně do školy, když tam na vás čekaly takové vychytávky. Takových přívětivých škol bylo na Liberecku povícero. Například všechny školy měly na střeše zvoničku, a pokud by v dosahu zahořelo, pak by se zvonilo na poplach.

            Školy se postupně modernizovaly. Z těch maličkostí co si pamatuji, byla především u nás v Machníně kamna. Do nich se sypalo uhlí po kbelících a bylo to vždy příjemné vyrušení z vyučování, leč i třída plná kouře a srandovního poslouchání školnice paní Šandová, která to vše komentovala neslušnými slovy a posuňky.

            Uhlí… Pamatuji se na ty ohromné hromady uhlí před školou na Husovce, které pan školník vozil dozadu k uskladnění. To vše za 50 let zmizelo. Dnes to už ani ve školách nepáchne dezinfekcí, jako dříve.

            Ještě v 70. letech minulého století byl propastný rozdíl mezi školami ve městě a na vesnici v hygieně. Spousta onemocnění žloutenkou, nemocí špinavých rukou, omluvenek z důvodu nemoci, kdy omluvený musel pomáhat na poli, při sběru úrody. Kdy za trest jezdil neposlušný učitel učit z Liberce do Václavic, do Hlavice, do Rynoltic, do Nového města pod Smrkem.

            Škola by měla zůstat, tak jako armáda a policie bez toho, že její představitelé jsou exponenty politických stran a hnutí, bez politické příslušnosti. Což v minulosti nebylo. A není ani v současné době. Ke škodě řešení problémů šikany a práce s dětmi mimo dobu vyučování v zájmových kroužcích, doučování. Dnes se i výchovné postupy dětských ústavů dostávají do předvolebních polemik na úkor věcné diskuze odborníků na pedagogické půdě.

            Školy, to byla i dětská organizace pionýr, která dříve byla v rámci výchovného systému vtělena do společenských organizací. Dnešní stav mimoškolní výchovy postrádá osobnosti, které by pomohly řešit volný čas dětí, tradiční školní kroužky. Jak se to daří, posuďme sami...