Zkouška místního rozhlasu

Tři rány kloubu do mikrofonu a hlasité funění… Obé by postačilo, aby obyvatelé vísky na dohled od Ještědu věděli, že místní národní výbor je tu a přinejmenším bdí. Píše se rok 1952 a nepřátele republiky má i víska v podhůří. I proto místní svazáci postavili sloupy, přidělali na ně tlampače, zavedli k nim dráty a je tu místní rozhlas. A jak báječně funguje!

Ani ne za rok, co jej svazáci zprovoznili, hráli Suliku, oblíbenou píseň J. V. Stalina, byť mu byla platná, jako mrtvému zimník. Neuvěřitelné se stalo realitou. Pár týdnů na to, se hrálo na paměť Klementa Gottwalda. Už i proto musel být místní rozhlas ve stálé pohotovosti. Několikrát denně z tlampačů ozývalo: „Toto je zkouška místního rozhlasu“.

Tři rány kloubem do mikrofonu, hlasité funění spíkra, jindy tajemníka městského národního výboru, který rovněž zodpovídal za výběr hudby, kterou vysílání začínalo. Tak jsem se v létech dospívání seznámil se španělskými texty vokální skupiny Kučerovců a zamiloval si řeku Mississippi v podání Paula Robesona. Texty ruských častušek, moldavských vinařů, ukrajinských ženských sborů mě dodnes budí ze sna. Něco jako dnešní hudební doprovod na poutích a sportovních závodech.

Ani textové zprávy nezaostávaly za angažovanou hudební produkcí. „Ťuk, ťuk… Zítra v sobotu si vemte nářadí, jdeme na koupaliště!“ Koho by napadlo jít se koupat, měl by smůlu. „Ťuk, ťuk… Psi se očkují pozítří od 17 hodin. Vajíčka odevzdejte v obchodě, ples hasičů bude za každého počasí, slintavka je u nás na ústupu…“

Sametová revoluce odvedla místním rozhlasům posluchače k jiným aktivitám a většina měst si našla jiné cesty k voličům. Chraplavý hlas tajemníka, zajíkavý hlas sekretářky už nebudil posměšky a přirovnávání hlášení k nádražnímu rozhlasu už nebylo nutné.

Co zbylo z hrdého počinu svazáků v mé vesnici? Jen zápis v místní kronice a obrázek, jak staví sloup a přidělávají na něj tlampač. Je to málo, nebo příliš? Dnes to vidím jinak. Brigády občany spojily. Udělali jsme i kus práce. Jak jsme na ně tehdy nadávali, dnes vzpomínáme. Místní rozhlas už dávno vzal za své. Kdo si vzpomene na Suliku, na moldavské lidové, častušky?

Co se nám dříve zdálo špatné, na to si zavzpomínáme v dobrém. A tak to asi bude se vším, co nás v životě potká. Mrzutosti i pozdější pocit zadostiučinění. Ona ani ta Sulika nemůže za to, že si ji tak moc oblíbil J. V. Stalin.

Píši Vám, kteří se stěhují

            Vám, co postáváte i tam, kde se dobře sedává, tam kam chodívalo i Jeho Veličenstvo samo. Tam, odkud skrze okno nebylo slyšet pláč, když se odstěhoval kdovíkam ten, co tu bydlel s Vámi. V pokoji necháváte svítit malou žárovku, televizi nezapínáte. Z knihovny si nosíte jen smutné příběhy.

            Píši Vám, i když vím, že žádnou poštu nečekáte. Být sama doma je i pro silnou ženu těžká věc. Už mockrát jste si řekla, že mít doma psa nebo kočku by byla trefa. Nic z toho nikdy neuděláte, pokaždé zvítězila jiná varianta. Peníze nehrají žádnou roli. Spíš řekl bych, jak Vás znám, zvítězila pohodlnost. Časně vstávat a venčit psa v té zimě se Vám nezamlouvá.

            Píši Vám a dozajista se na mě nezlobíte. Pugét a bonboniéra by to spravily. Nic z toho nebude, nemám na rozhazování. Ale počkejte, mám nápad! Pošlu Vám něco jiného, zábavného. Chlapa, co nabízí relax a léčbu magnetem a zároveň ho prodává. Takové peníze doma nikdo nemá, ale on je neodbytný a prodá i na měsíční splátky.

            Píši Vám, má drahá, že dnes nefouká, slunce je v pohodě a nespálí Vás. Kdo chce, sedne si na lavičku, dá se i lehnout do trávy. Píši Vám a posílám něžné pozdravy z Macochy a vzkaz od kolegy, co Vás taky zná a myslí si, že máte jít zase mezi lidi. Jen tak, se svetrem přes ruku, s malou kabelkou přes rameno. Nezapomeňte si sluneční brýle a mobil by neměl zůstat doma na stole.

            Píši Vám a připomínám – zavřete okno do kuchyně, na chodbě i okno do dvorku. Člověk  nikdy neví… Obloha se začne zatahovat a než bys řekl švec, je venku tma a bůhví, kde se vzal první blesk, který rozetnul oblohu.

            Píši Vám a vzpomínám, kolikrát mne samotného počasí vyšplouchlo a donutilo zrychlit krok a spěchat hasit, co nepálilo. Píši Vám na zarosené ranní okno ukazováčkem zmrzlým na kost. Píši a vzpomínky řadím jednu za druhou. Venku dnes bude opravdu krásně a na co sáhnete, rozkvete. To vše a mnoho dalšího najdete v oblacích nad Vaší hlavou. Vítr co chvíli žene vše od předu dozadu, od Ještědu k Ojbínu. Píši Vám a přeji teplo v krbu, mnoho let, přátel, květin ve váze, vína ve džbánku…

S pozdravem

Egon Wiener

Něco málo k dějinám spaní

Když se tak dívám na reklamu v televizi, která nabízí na čem a pod čím spát, nestačím se divit. Postel jako taková se nezměnila, ale to ostatní! Nechce se mi věřit, jak moc. Kdo měl pružinu, ocelová péra a na nich tři matrace, to bylo za mého mládí moderní zdravé spaní, úsvit něčeho, co záhy mělo přijít. Většina však spala tak, jako moje babička, na slámou vycpaném „štrůzoku“ na prknech položených mezi čelem a dolní částí postele. Pokud vy starší zavzpomínáte, tak taková ložnice voněla tak trochu jako stáj, seno na půdě, ve stodole, ráj…

Z dětství si s sebou do dospělosti neseme řadu vzpomínek. Ty spojené s vůní bývají často spjaté právě se slámou ve slamnících v postelích, na kterých se běžně ještě před desítkami let spalo. Matrace plněné africkými travinami, žíněmi a bůhví, čí ještě, přesto to stále nebylo ono. Babička jen jednou okusila slast proleželé matrace a do smrti zůstala věrná slámě.

Popravdě jsem během dvou let plnění povinností vojáka základní služby okusil i slast nafukovací matrace. Ta v roce 1966 v Milovicích nahradila slámu ve slamnících. To už nebyla voňavá sláma z postelí u babičky, ale hora slámy „velká jako kráva“, vlhká, kompaktní, ale ještě vhodná do našich vojenských postelí. Slamníky musely mít formu krabice na doutníky, a tak jejich tvary byly vyztuženy železnými pruty. Sám už skoro nevěřím, že jsme tohle všechno dělali, abychom splnili požadavky těch, co byli vojáky už druhým rokem – mazáky. Slamníky musely být jeden jako druhý.

Když jsme vyfasovali nafukovací matrace, moc jsme si nepolepšili. Špunty často samy od sebe vypadávaly a my spali na tvrdém. Horší bylo, když do nich „kamarád“ nechtěně udělal vidličkou dírky. Snad i proto mohu zodpovědně říci, že nás vojenská služba zocelila a připravila do života, na jeho lepší i stinné stránky. Nevěřím, že by se něco podobného mohlo vrátit do našich ložnic.

Tahle vyprávění jsou spíš pro ty, co to pamatují. Mladí v nich vidí spíš trampoty třicetileté války, zveličené problémy, které se nestaly. Spaní na matracích tak, jak je známe dnes je už o něčem, o čem se nám, ani našim rodičům nezdálo. Peřiny, duchny plné husího peří, polštáře jakbysmet. Pokaždé to byl zápas o rovnoměrné rozložení náplně. Ony ani naše pozdější prošívané deky nebyly to nejlepší přikrývání.

Svět se opět doslova převrátil a dnes spíme pod něčím úplně jiným. Staré pamatují snad jenom chalupy, kam jezdíme na víkendy. Skrývají vzácné poklady našeho bývalého spaní – slamníky a matrace. Romantika a snad vzpomínky na mládí nás nutí je nevyhodit. Jednou k tomu jistě dojde a pak už budou jenom muzea přesvědčovat návštěvníky, co všechno sloužilo ke spaní. Ať tedy slouží nové, netlačí a hřeje.

Nevíte o nějaké dlouhé slámě vhodné do slamníku? Musí vonět… Dobrou noc!

Za plotem naší zahrady

            Za naší zahradou jsou už jen louky. Dvakrát do roka je majitel seče, dá se říci, že i trávu suší, stáčí do rolí a snad jí i v zimě topí. Koloběh světa je v těch rolích, vzestup a pád světových říší. Mám čas a tak ten koloběh změn pozoruji. Zjara je louka jakoby ušlapaná, hrbolatá. Co zbylo z loňské trávy, je nehezká hmota. A přesto každé časné jitro přicházejí srnčata, aby se napásla tam, kde nic není. Je to smutný pohled. Louka ještě není loukou, ani pastvinou. Připomíná spíš fotbalový stadion bez hráčů, bez tribun. Louka de facto spí a čeká, kdo ji probudí.

            Sluníčko, teplé sluníčko! Louka se plní vodou, kalužemi, blátem, vším možným, co komu upadne. A náhle je jí kus, ze stran, kde jí vedou polní cesty se hlásí o slovo keře hloží. Tam, kam může slunce, tam mění barvu hlíny a zelená, dosud jen hnědá má náhle barvu staré papírové pětikoruny.

Těch pár hodin sluníčka stačí. Staré kosti, teplé boty, tak nějak se příroda brání a posílá signál za signálem, že je připravena žít. Pak už to jde skokem, hurá do světa. První květy mi podráží nohy. Musím za nimi na zem. Jsou to dcery slávy země. Prapory, štíty, ozdobné barvy dřevců slavných minesengrů.

Ano, vzplál nelítostný boj. Louka vzplála drobnými kvítky a plá ohněm zeleným a žlutým. Není to ještě léto, co se ve vzduchu tetelí, vše, co louku dělá loukou. Ale to vše má záhy přijít. Krtci vylezli, pulci si vlezli do kaluží, žáby se schovávají před čápy. Vysoko nad zemí plachtí dravci.

Louka za naší zahradou je mi stále víc a víc dražší. Tváří se, že nic, ale není to pravda. Je krásná, plná překvapení, voní, obejme a hladí. Je plná čehosi, čím se plní dorty. Je sladká a plná malin, motýlů a ještěrek, všeho, co se plazí, leze, saje, svědí. Ano, to je správná louka. Taková, jaká má být. Však já bych neměnil. Taková správná louka se vším všudy.

            Musí se i hnojit. Zrovna to nevoní, ale i to musí být. Kdysi se louka sekala ručně kosou. Kde jsou ty časy! Dnes kosí ostré nože připřažené za traktory. Bohužel, i ony mohou na pole přinést zmar života kolouším rodinám. Života je tady stále víc a víc, je tu krásně. Západy slunce, božské červánky, obloha modrá jako oceán, lodě, co plují do dálky.

            Louky předrahé, krásné, louky za naší zahradou! Umět tak malovat, fotit! Asi přece jen budu muset mezi vás. Chodit k vám na kus řeči lučními cestami.

           

Zadní vrátka

            Už od malička slyším, že si každý má chránit to, co má nejraději něčím, čemu se říká zadní vrátka.

            Začalo to tím, že někdy ve třech letech mě maminka našla u plotu naší zahrady, jak hledám zadní vrátka, kterými jednou maminku zachráním. A tak se u nás v zahradách stavěl plot s vrátky vzadu na mé přání.

Pamatovat na zadní stránka. Ta první byla v Hrádku nad Nisou tam, kde jsem žil svá první tři léta. Vrátka vedla ze svahu k řece – Lužické Nise. Hned vedle dosud stojí most s cedulkou „U Wienerů“. Vrátka s plotem odnesla přílivová vlna, co přišla s tou velkou povodní.

Zadní vrátka – jak prazvláštně to zní, jako kulisa z divadelní hry. Mít pokaždé, kam se skrýt, kam a kudy odejít. A platí to stále. Snad už staří Egypťané měli svá vrátka k Nilu a řekl bych i stále otevřené směrem k lesům, do polí, mezi hlávky zelí, květáku, do pouště plné bodláčí.

Bylo mi už mnoho let a tak se ohlížím. Shlížím s pojízdného křesla a hledám, co jsem ještě neviděl na kukuřičném poli, louce, kde se pasou ovce, na nebi, kde plují bílá oblaka. Občas mi oko padne k plotu, kde končí náš pozemek, kde v drátěném plotu jsou zadní vrátka. Cesta k právě posečené louce, co voní příštím voňavým senem, jarem i dusným létem.

Pokud nezaprší, pak ani zadní vrátka nezmoknou. Doma kromě mne nikdo není a shrabat sušené – na to mé staré nohy nestačí. Nedám to. Má babička, podruhyně na statku, vdova se čtyřmi dětmi se musela otáčet, pokud děti chtěla uživit. Co mi vyprávěla, tak zadní vrátka jí nikdy nic neříkala. Brala, co bylo a děti vychovala. Mezi nimi byla i moje maminka.

Co vím, tak zadní vrátka kdysi pomohla Cesarovi, Žižkovi i Husákovi. Měl to být i poslední trumf. Vojenská garda, pretoriáni oddaní do posledního dechu. Kus něčeho, co hospodyňka vrazí do hrnce a uvaří návštěvě, kterou nečekala. Improvizace, umět si poradit. Najít si omluvu, jak z toho vybruslit – tam patří i ona zadní vrátka, stovka schovaná někde vzadu v peněžence.

Poslouchám, jak se svět mění, kdo s kým a proč už zase válčí, kdo s kým podepsal mír. Svět, který potkávám, je žel, pořád stejný. Spoléhá se na zadní vrátka. Každý je má, jak eso v rukávu. Snad je to tak i lepší. I velké myšlenky umírají, i za plotem roste plevel, nebo sladké maliní. Cesta k nim vede skrze vrátka, zadní vrátka v oplocení každé zahrady.

Vážení, pár slov k vážení

            Každý z těch dávno ztracených světů měl svého stále se usmívajícího hocha, co celoživotně úspěšně pásl ovečky a obecní váhu. Má rozmilá obec v podhůří Ještědu ovčáka neměla. Měla bubeníka a potom tu váhu uprostřed obce naproti poště, s domkem se vším tím vážným příslušenstvím. Právě tam, nad obecní váhou se, pokud přijel, procházel na laně provazochodec. Pár metrů odtud, směrem k nádraží, havaroval horkovzdušný balón Amalia.

            Za mého ztřeštěného mládí mělo pár soukromníků k potahům belgičany – koně s chlupatými kotníky a širokými plecemi. Naše klukovská banda tam v okolí pokaždé okouněla. Obecní váha byla zajímavé téma k rozhovorům. Doma jsme měli tak sotva decimálky, kolečko s vápnem, pár tašek na střechu, vozík, na který se házelo vše, co se odváželo za vesnici k lesu na divokou skládku. Příroda a sousedé se postarali o to, že co jsme tam odvezli, vše v brzkém čase zarostlo ku prospěchu přírody.

            Vedle decimálek byly doma ještě váhy kuchyňské, mincíř a na poště ještě váhy na dopisy. Na té první se vážilo především to, co se usušilo do školy, neboť bylinky, kaštany a žaludy, to byl „vedlejšák“ každé vesnické školy.

           Na oslavy VŘSR to byly básničky oslavující hrdiny, po zbytek roku jsme sušili kůru z pomerančů, žaludy, kaštany, léčivky, svázaný papír na decimálky, kontryhel, březové listí na mincíř.

            Jednou po ránu přinesla popletená babička zlatý prstýnek, protože si myslela, že vybíráme zlato na zlatý poklad republiky. Nevím, kam se to vše podělo - váhy jsou pryč. Ty obecní s domečkem odnesl čas a nějaký pohotový soused. Jáma se zasypala, koně pochcípali, staří Němci, co se vyhnuli odsunu umřeli, mladí si pověsili postroje do pokoje a podkovy nade dveře. Za to, co prodali na blešáku si nakoupili do kuchyně čínské váhy a do pokoje malované obrázky Alp ale od Vietnamců.

            Sem tam se ještě doma najde mincíř, ale většina už neví, k čemu ta hloupost sloužila. Občas se  v pozůstalosti po tetě objeví kuchyňská váha se zobáčky a s posunem vahadla, hezký kus litiny. A tím to končí. Číňané vyrábějí v plastu lehčí, omyvatelné a lidé je rádi kupují.

            No, nic. Nic netrvá věčně. I čínské váhy jednou skončí na smetišti. Jde jenom o to, čím budou příští generace vážit. Nebo i tak – v budoucnu bude mít vše jednu váhu a na co se pak zatěžovat vážením...

Autobus dětskýma očima

            Co si tak posledních víc jak šedesát let prohlížím zvědavě autobusy, musím říci, že co se módy týče, určitě drží krok s auty. Ale nejkrásnější jsou ty naše, co do problémů, asi ty maďarské z doby před čtyřiceti léty.

            Můj první autobus byl docela celičký školně-výletní a spojený s mou první třídou. Byl to takový pes huňatý, s čumákem od motoru, vzadu jako by sražený. Byl to jediný bus, kde žáci - výletníci nechtěli sedět vzadu, neboť v kopcích nebylo ze zadního okna zhola nic vidět, jen kouř. A protože nám v těch padesátých letech nebylo známo fetování, hnali jsme se odzadu zpět k řidiči, který pil meltu z termosky, co si s sebou nosívali řidiči od velkých volantů výletních autobusů a dávali nám „loka“.

            To byl nástup, předzvěst toho, co dovedou děti z vesnice, z národních škol. Po dvaceti kilometrech  už první zvraceli a drželi si pytlíky od mouky před pusou a ostatní řvali na plná ústa: „Zastavte, chceme čůrat!!!“ Po směru jízdy holky, přes silnici kluci. Jak je možno chytit při prostém čůrání klíště nevím, ale byla tam. Kam dočůrá prvňák, je zázrak. Však se také řidič a soudruh ředitel chodili dívat a jen teskně komentovat, že to byly časy. Zatracená prostata!

            Po zastávce v lese nebo blízko lesa, se dorazilo na parkoviště pod hradem Kost, u Varhan blízko Děčína, Babiččina údolí, Trosek, Sychrova. Všude tam, dřív než se šlo na hrad se svačilo a psaly pohlednice domů. Víte, od kdy nemám rád vajíčka na tvrdo? Přesto, že byla oloupaná, matky  tušily, že s nimi po sobě házíme. To jsme dělali dál od karoserie autobusu, neboť nás  řidič upozornil, že následky  nebude řešit přes učitele, ale že nám rovnou dá přes hubu. Řeč to byla přímá a věcná...

            Prohlídka hradu: Často němý úžas a převeliká snaha sáhnout si, která se zopakovala v našem životě a v životě mých vrstevníků i v pozdějších dobách, ale to už nešlo o šavle, bambitky, katovy meče, mučící nástroje, ale o vrstevnice, pokud se mohly pochlubit velkými oblinami. Ach, kdeže ty doby jsou.

            Legrace byla, pokud se boty obouvaly do filcových bačkor a nohama se zámkem šouralo, posunovalo vpřed pohybem, co noha nohu mine. Venku se znovu chodilo vlevo – vpravo, a ti, co blinkali si brali kinedryl a zoufale si přáli umřít.

            Za zmínku stojí i následující sborový zpěv, kdy autobus trpěl asi nejvíc. Řidiči už toho měl i dost. Hned potom se na ně vybíralo. To měl být jako dík. Každý dal aspoň tříkorunu. Já dal tolik, jako na obnovu Koreje – na bagr. Zda Severokorejcům pomohla na nohy nevím, a co si za kupovali šoféři autobusu jsem zapomněl. Nová tříkoruna se mi moc líbila. Modrá, malá, akorát do kapsy od kalhot.