Vodováha u silnice

Strýček Karel byl zedník. Pan zedník, štukatér a machr. Na co sáhl, to mu rozkvetlo pod rukama. Postavil dům, opravoval Pražský hrad, postavil krb. Celý život patřil k těm, co vytvářeli hodnoty, jak na běžícím pásu.

Nás malé kluky, syna a synovce, přímo zbožňoval. Co jsme chtěli, pro nás udělal. Já byl z pohraničí, ze Sudet, narozený těsně po druhé světové válce a strýček žil v přesvědčení, že letní prázdniny v Brdech mi musí nahradit tu hrůzu, ve které tam po odsunu Němců žijeme. Na co jsem ukázal, bylo mi splněno, a tak jsem hledal, jak bych to mohl strýčkovi vrátit, čím bych mu já udělal radost.

Rozhlížel jsem se kolem sebe a pořád nic, žádný nápad. Až jednou, to zrovna strýček odjel na motorce někam na neodkladný melouch. Vyšel jsem před vrátka, abych se podíval, kde je kamarád Žežulka. Žežulka nikde, ale něco tam bylo. Na chodníku ležel předmět, který jsem neznal. Něco jako můj školní dřevěný penál, ale větší, těžší a hlavně, s něčím, co mě vyděsilo. Znovu podotýkám, byl jsem z poválečných Sudet. V tom futrálu bylo magické očko s bublinou, jako by něco plavalo v něčem. Mé zkušenosti byly jenom teoretické, ale hluboké. V naší národní škole nás totiž prostřednictvím školního rozhlasu stále procvičoval a varoval soudruh ředitel: „Děti, pozor! Na nic, co neznáte, nesahejte, do rukou neberte! Po Němcích tu zůstaly různé zbraňové systémy, nástražné miny, fosforové tyčinky, dýky, šavle a pistole. Na nic nesahejte, vše hlaste na SNB nebo svému učiteli!“

Konečně jsem uspěl, i když podezřelý zbraňový systém leží až v Brdech. Mina, asi letecká, ležela před domem mého strýčka, který se měl dozajista stát terčem. Rozhodl jsem se konat přesně podle instrukcí našeho soudruha ředitele. Jak vítr z Lužických hor, odkud jsem přijel, ke strýčkovi a tetě na návštěvu, vpadl jsem zčerstva do nedaleké služební SNB.

Slovy: „Je tam bomba! Strýčkovi a tetě teď jde o život!“, rozčísl jsem popolední siestu všech přítomných esenbáků. Co následovalo, bylo sice chaotické, ale akční. Takzvané nebezpečí stále leželo na chodníku, ale jeden z místních si šel právě pro medaili. Onu minu si dal za košili a snažil se být nenápadný. První z té místní zásahovky jej srazil úderem zpět na chodník a ze záňadří vylovil nástražný systém. Nebyla to mina, ale vodováha, jejíž princip mi strýček blíže vysvětlil ještě na služebně. Je fakt, že si ze mě zdejší a policisté ještě dlouho po téhle trapné záležitosti utahovali. Smát se prý nesměli, to jim velitel pod trestem zakázal.

Strýček si pak své nádobíčko před každou cestou na motorce pečlivě zkontroloval, aby mě prý zase něco nenapadlo, až mu cosi vypadne z brašny, kterou vozil ještě dlouhá léta na zádech…

České granáty

Není kluka mezi sedmi a sedmdesáti lety, kterého by nezajímaly kameny, naše místní polodrahokamy, a mezi nimi především acháty a rudé české granáty. A protože jsme všichni na dohled od Ještěda, není to odsud daleko na Kozákov a na různé kamenolomy blízkého okolí. Všude kolem je vzácného kamene plno, jen se umět dívat, shýbnout se, vzít do ruky, namočit ve vodě a máte v ruce achátovou pecku nebo kámen, který má v sobě stovku červených malých granátků.

Často se nemuselo ani daleko. U nás za vsí měli cestáři hromady štěrku, tím pádem i hromady kamenů, do kterých stačilo ťuknout, rozpůlit je a z kamene na nás hledí ozdoba svatováclavské kaple z chrámu svatého Víta na Pražském hradě.

Kámen, pokud se vyleští, je jako když hledíte na vybroušený diamant. Září, leskne se, je pýchou, zatraceně krásnou ozdobou. Rudý, tmavě krvavý granát z Čech, to je panečku ozdobička! Zasazený do stříbra vynikne víc, jak ve zlatě. V uších, v broži, v prstenu, v náhrdelníku je mnohem krásnější větších cizokrajných.  Nejsem sám, kdo vyznává krásu drobného šperku, tak jako krásu achátu z našeho blízkého okolí.

Jeden z těch úžasných granátových šperků věnoval slavný Wolfgang Goethe mladičké Ulrice von Loewetzov.  Věděl, čím udělat radost, čím vskutku potěšit. Já koupil své mamince za první honorář prstýnek s rudými kamínky. Do velikosti jsem se netrefil, ale i tak mi po mamince zůstal. V původní krabičce, ve staré dřevěné krabici, kde si schovávám věci, které mě doprovázejí celým dlouhým životem.

České granáty patří k nám do Čech, jako chmel výborné kvality, pivo, všetatská cibule, sklo… Patří k nám, jako vzduch, voda v řece, ptáci na obloze, minerální prameny. Kameny, rudé kamínky udělají radost, dovedou potěšit. Jsou ozdobou mladé i zralé ženy, jsou perlou, kamejí a zdobí ženy na všech kontinentech světa. Vypovídají o kultuře lidí této planety, kdy ubývá času vzít si na sebe jednoduché, a přitom krásné šperky a pochlubit se ostatním. Není na místě být skromný. Granátový šperk se hodí vždy. Pokaždé zazáří.

Ten, co jsem dal kdysi mamince, se mi po její smrti vrátil. Jednou jej ve skříni plné starých knih a grafiky kdosi najde a řekne si: Chlap, a nosil prstýnky!? Ano i ne. Ne na ruce, ale v srdci. Byl po mamince, z českých granátů, od jejího syna. Kdo jej jednou navlékne na prst, tomu přinese jen štěstí, štěstí od srdce.

Knihy zakázané Němci

Přiznám se. Sbírám, čtu a miluji staré knihy. Má knihovna je jich plná, plničká. Jsou ve dvou řadách za sebou a místo pro další už není. Nemohu ale odolat, a další přibývají. Prožívám jistou euforii, posedlost obklopovat se knížkami. Proto nepochopím, vlastně chápu, proč Němci prohráli válku. Museli. Nenáviděli knihy, zakazovali je, ničili a pálili. Kdo tohle dělá, musí skončit špatně a taky, že skončili.

Držím v ruce úzký sešitek 7. aukce „Knihy zakázané Němci“, konané 21. března až 23. března roku 1949 v Národním domě na Královských Vinohradech firmou Jindřich Bačkovský jinak knihkupectví Praha 2, Žitná 53 u Národního muzea, vchod z Korunní třídy.

Čtěte prosím: Beneš Dr. - Úvahy o slovanství, Londýn; Černý A. - Různé listy o Lužici 1849, Denis A. - Velké Srbsko, Kisch E. E. – Schreib das Auf, Kisch E. E. – 1930, Nejedlý Z. -  Bílá Hora 1920, Kapras - Český stát 1920, Pekař J. - Dějiny československé, Palacký F. - Obrazy z dějin národu českého 1919, Havlíček Borovský – Epigramy 1921, Masaryk T. G. M. – Karel Havlíček 1920, Čapek K. – Hovory s T. G. M. 1928, Bloch J. – Válka budoucnosti 1904, Kramář Dr. K. – České státní právo 1914, Marx K. – Úvod ke kritice politické ekonomie 1931, Rašín Dr. A.  – Národní hospodářství 1920, Lassale F. – Vybrané řeči a spisy 1902, Mann H. – Cesty tvořícího socialismu 1932, Hus J. – Sebrané spisy 6 dílů 1937, Seton Thomson E. – Dvanáct tajemství lesa 1925, Halas F. – Naše paní Božena Němcová 1940, Hašek J. – Dobrý voják Švejk 6 dílů 1937, Hostovský E. – Sedmkrát v hlavní úloze 1942, Kopta J. – Jediné východisko 1930, Langer F. – Miliony 1920, Olbracht I. – Devět veselých povídek 1927, Poláček K. – Dům na předměstí 1933, Rakous V. – Vojkovičtí a přespolní 1923, Tyl J. K. – Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka 1926, Welzl J. – Ledové povídky 1934, Aubry O. – Napoleon a Josefína 1928, Balzac H. – Rozmarné povídky 1917, Brod M. – Osudný rok 1934, Čechov A. P. – Drama na lovu 1927, Diderot d. – Jeptiška 1928, Ehrenburg I. – Nesnáze kavárenského povaleče, France A. – Spisy 6 dílů, Gorkij M. – Městečko Okurov 1917, Jerome Klapka J. – Dům s vyhlídkou do zdi, Kuprin A. – Řeka života, Meyrink G. – Golem 1928, Remarque E. M. – Cesta zpátky 1931, Shaw G. B. – Caesar a Kleopatra 1907, Wells H. G. – Sen 1924, Zweig S. – Amok 1923, Mácha K. H. – Mnich 1945, Sova A. – Jasná viděné 1922…¨

To je jen velmi stručný výčet z více jak 1000 titulů nabízených v této knižní aukci „Knih zakázaných Němci“ z období 2. světové války v protektorátu Čechy a Morava z let 1939-1949. Až neskutečné, co všechno vadilo, co všechno „ohrožovalo“ rozkvět německé fašistické říše. Co všechno „napomohlo“, a to bez ironie, k zániku této obludnosti, k vítězství zdravého rozumu.

K tomu přispěli především už tehdy čtenáři knih, kteří se neztotožnili s nenávistí fašistického režimu. Kniha byla a stále zůstává mocnou zbraní v hledání cesty k pokroku a prosperitě, k lásce k vlasti, k dějinám, která nás učí, jak zůstat silným a nepodlehnout depresím, nenechat se znásilnit zrůdnými ideologiemi. Jsem přesvědčen, že takto přemýšlí každý čtenář, zůstává objektivní v každé životní situaci. I v té dnešní…

Nebe, peklo, ráj

Předem musím říci, že jsem si už vybral. Preferuji peklo. Snad i proto, že čerpám z časopisu pro podporu hraničářských škol z června roku 1937 „Našim dětem“.

Pekelný jícen, pekelná brána Ploučnice na Českolipsku patří a vždy patřila k tomu nejkrásnějšímu, co můžete na severu Čech vidět. Já si zmíněný kraj s Janou prohlédl z auta v pošmourném čase úterního odpoledne na Nový rok 2019. I to málo, co bylo vidět za okny auta, mi stačilo, abychom několikrát zastavili a šli se podívat, zda opravdu vidíme správně.

Jiné nedaleké Peklo se táhne od Zahrádek na sever a „Středem teče Robečský potok, výtok hercynského rybníka. U Zahrádek za Turbínových mlýnem se údolí náhle zužuje a scházíme do pěkného chodníčku, do vlastního Pekla, německy Höllen-Grund. Po obou stranách se tyčí do výše v pískovcové skály, z nichž mistři sochaři – voda, mráz a vítr vytvořili nejrozmanitější tvary. Po stěnách skal jsou rozvěšeny zelené koberce osladiče, kterého je zde ohromné množství. Suché oddenky osladiče se užívá v lékařství k vaření čajů proti kašli a chrapotu. Zajímavé jsou dále lišejníky, které tu na skalách žijí, krásné exempláře kapradin, volně rostoucí kanadské borovice. Ne nadarmo je Peklo (rok 1937) státní rezervací, a jako taková byla nějaký čas veřejnosti nepřípustná. Asi uprostřed je pěkná hájovna (rok 1937) s malou zoologickou zahradou. V kleci, vytesané ve skále, chovají velkého výra, mají tam také kolouchy, lesní kunu, lišku, ve skalních jezírkách krásné pstruhy a štiky. Rybáři by si libovali, ovšem ryby se tam nesmí chytati, jsouť soukromým majetkem, jakož i celé Peklo, rodiny zemřelého senátora J. Vraného. Zajímavá je také skalní jeskyně - snad kdysi útočiště obřadní síň Českých bratří, celá vytesaná ve skále. Pro změnu se budete moci projít i tunelem (asi) 30 metrů dlouhým, vytesaným rovněž zcela ve skále. Cesta Peklem je velice zajímavá, takřka na každém kroku vás upoutá něco jiného, rostliny, zvířena, přírodní krásy. Budete-li mít štěstí, můžete spatřiti na lukách u Roubic stádo ovcí, které tam pase ovčák se svým psem a budete se moci osvěžit i ovčím sýrem nebo mlékem.“ Tolik autentický přepis z novinového článku z roku 1937. Tomu se říká nefalšované Peklo v podobě před více jak 80 lety.

Odpoledne na Nový rok 2019 bylo silně sychravo a tudíž víc než nevlídno. Přesto jsme několikrát z auta vystoupili a četli popisky na skalách v údolí Pekla. A stálo to opravdu za to. Všude kolem nás můj oblíbený pískovec a z něho vše, co může a nemusí člověk postrádat. Sochy, umělecké portály, sklepy, tunely, skalní tajemství.

S čerty nejsou žerty… Nikde jinde než tady se nemohl narodit film, který pokaždé potěší. Jenom tady a v okolí mají čerti magickou moc vystrašit dospělého. Je to tu opravdu plné tajemností. Dýchá tu ze skal a z neznámých tajemných sklepení moc strašidel a kouzel. Jen se zastavit, zavřít oči a naslouchat zvukům, které nahánějí slabším povahám hrůzu z pekelných dolů kotlů, kde hříšníky čeká peklo, ze kterého mají pekelný strach.

Pokud se obloha vyjasní, je to tu opět plně lidské, pod kontrolou a turisté jsou tu opět vítáni. Využijte toho. Tady je Peklo i rájem na zemi, konkrétně pár minut ze Zahrádek, pár kilometrů z České Lípy. Přijeďte. Kdo to nezkusí, neuvidí.

Volné soboty

Před více jak padesáti lety jsme chodili do školy a do práce i v sobotu. Jak se nám v Československu dařilo líp a líp, pracovních sobot ubývalo. Nejdřív ze čtyř na polovinu a později už volných sobot bylo více, až padly všechny a my měli celý víkend pro sebe tak, jako ostatní vyspělé státy Evropy. Začaly se rodit takzvané Husákovy děti, a to i důsledkem volných sobot, které mladí lidé využívali především k vzájemnému hlubšímu poznávání, k pobytu v přírodě, k návštěvám kulturních programů, setkáním, kde se vedle konzumace alkoholu kouřilo a promiskuitně vyměňovali partneři za účelem sexu.

Volné soboty se staly i cestou za drogou, kterou v podmínkách socialistického Československa nahrazovalo ředidlo toluen a prášky na hubnutí. V mém případě to byly kapky do nosu, emulze Sanorin.

Volné soboty. Jak snadno se to řekne! Přišlo to náhle, najednou. Zastihly nás nepřipravené. Dva dny volna v jednom týdnu! Staří mazáci je přijali v klidu, ani hlavy od práce nezvedli, natož aby poděkovali v Rudém právu straně a vládě. Neřekli, co si myslí. Nejsme prý děti, hrající si na písku. Že jsme zodpovědní hospodáři, kteří si váží důvěry nadřízených.

Volné soboty… Nebudete tomu věřit, ale lidé v pohraničí je v podstatě zneužívali i k jízdám za nákupy do polských sklepů, do obchodů endéráckého Zhořelce a saské Žitavy k nákupům záclon, příborů, bot, potravin, železářského zboží, věcí do kuchyně i do ložnice. To se tehdy vyjelo hned ráno a kolem poledního jsme byli zpátky v Liberci.

Já z toho měl takříkajíc nic. Byl jsem dva roky na vojně v Milovicích u tankové divize, jako nosič raněných. Opojení z volných sobot jsem si užíval jen zprostředkovaně z vyprávění. Program televize byl sice pořád ještě černobílý, a to obsahem i zabarvením. Svět kolem už jel o volných sobotách na plné obrátky, a tak i my jsme se pomalu přidávali.

V amfiteátru při Parku kultury a oddechu v Liberci na koncertech světových hvězd. Já si to taky užíval, když do Liberce přijela Silvie Martanová a Johnny Hallyday. Pro starší soudruhy a naše táty to byla ztráta času, pro nás úžasné pokoukání, o kterém jsme dosud jen slyšeli.

Volné soboty. Co to dnes řekne konzumentům mobilních sítí komunikujících se světem bez hranic. Jak moc jsou od nás vzdálení, kolik je od nás dělí světelných let. Cestovat, studovat, užít si -  neumějí si představit jiný život, než který dnes žijí. Co vědí o volných sobotách, jak moc pro nás zaznamenaly, co všechno nám daly. Byly to schody, bez kterých bychom ten dnešní svět neustáli, bez kterých bychom naše děti a vnoučata nepochopili.

Volné soboty. Dnes už skoro nic, ale byl to náš svět, úspěchy a chyby našich let. Tehdy byl svět opravdu jiný než ten dnešní. Tehdy jsme se radovali i z maličkostí, těšili se na sobotní výlet, byť to bylo jen za humny vlakem, autobusem, na motorce s přívěsným vozíkem. Ať tu stojí maličký pomníček všem volným sobotám minulého století. Čest jejich památce.

Víte, co je to konkurz?

Víte, co je to konkurz? Tak tedy poslouchejte! Liberecké listy ze dne 3. dubna 1937 píší doslova:

"Okresní úřad v Liberci vypisuje konkurs na obsazení místa výpomocného okresního cestáře čís. 11.665/37 dne 24. III. 1937. Podle II. platové skupiny se služebními požitky normovanými předpisy části II. vlád. nař. ze dne 17. VII. 1928 čís. 133 Sb., z. a n., a to pro okresní silnice Minkovice - Šimonovice a Vesec - Šimonovice s úředním působištěm v Minkovicích… Žadatelé ve stáří do 35 let, legionáři, kteří mají přednost, do 45 let, podejte svoje řádně kolkované žádosti,  doložené rodným (a křestním) listem,  osvědčením o státní příslušnosti, vysvědčením zachovalosti, vysvědčením o zdraví, průkazy o dosavadním zaměstnání a prohlášením, že ovládáte jazyk státní a německý, nejdéle do 24. dubna 1937, 12. hod. polední, u Okresního úřadu v Liberci... Uchazeči, kteří byly zaměstnaní při silničních udržovacích pracích, mají za jinak stejných podmínek přednost. Osobní intervence se odmítají. Za okresního hejtmana: Preissler v. r.“

Nejdřív: Co tomu říkáte? Původně jsem si myslel, že Ministerstvo zahraničí - hledá inzerátem, zve na konkurz příštího velvyslance v Berlíně. Natruc Hitlerovi někoho, kdo jim to tam intelektuálně roztřískne. Až napodruhé mi došlo, že okresní úřad v Liberci hledá cestáře do okrajové části města…

Požadavky, že pokud je dotyčný splní, mohou jej katapultovat v podstatě kamkoli diplomacii nevyjímaje. Jsou takové, že i dnes řada současných členů Parlamentu České republiky musí blednout závistí. A což teprve absolventi Západočeské univerzity. Budoucí cestáři v Liberci všechny strčí do kapsy!

A to si říkám, že za první republiky muselo být hej. Spousta demokracie - a pak si přečtu kritéria na konkurz cestáře a chce se mi vrátit do staré rakouské monarchie. Nevím, kdo vyhrál boj o pozici manažera koštěte a lopaty, koho úřad v Liberci obsadil do veledůležité funkce zametání libereckých ulic. Připadá mi to trochu na hlavu padlé chtít od manuálně pracujícího, aby splnil požadavky, které bych asi já nesplnil. Budiž, aspoň víme, na čem jsme a co jsme prošvihli, a co se doufám nevrátí. Proč ne? Konkurz má za cíl najít nejlepšího, vybrat uchazeče, který všechny ostatní o hlavu převyšuje, má zabránit korupci a klientelismu, vlivné protekci.

Ovšem na druhé straně by kritéria neměla uchazeče už předem vyloučit tím, že nejsou adekvátní pozici, na které konkurz zve a předem říká, kdo a jakou šanci má, pokud splní požadavky zadavatele.

A tak si milí čtenáři poloviny 21. století připomeňme, jaké to štěstí nás potkalo žít až v tomto století. Co dnes umí auto s příslušnou technikou, musel tehdy zvládnout člověk, téměř s odborností chirurga, či ministra zahraničí.

Liberecké listy s podtitulem „Nezávislý list pro národní, kulturní a hospodářské zájmy“ už dál neuvádí, zda ulice města byly v zimě zbaveny sněhu, na podzim spadaného listí. Asi ano. Ale koho úřad pověřil úklidem, se už nedovíme. Před tím, kdo konkurz vyhrál klobouk dolů, všechna čest! Musel umět i to, co já neumím. A konkurz? Osobní intervence se odmítají… Jak revoluční a moderní...

Omluva se nepřijímá

Omluva se nepřijímá, a kdo by ji přijal, minul by se rozumem. Už od malička slyším omluv se, chlapečku, řekni, že to není pravda. Tak nějak tlačí na pilu rodiče, učitel, paní, co hlídá u oběda, vychovatelka v družině. Omluv se, babička čeká, omluv se, jinak tě seřežu, že si na zadek čtrnáct dní nesedneš, náš malý drobečku.

Slyším to pořád i dnes, po tolika letech. Omluv se, takhle mluvit nesmíš! Já jsem tu pánem, já tu velím, já jsem tu od toho, abych zabránil používání, byť třeba jen vulgárních slov, hanobení, koho já řeknu, koho hanobit nesmíš. Já stanovují pravidla a ty smíš jen, co já dovolím.

Ano, rozumím chodu panství ve středověku, kdy platilo, koho země, toho náboženství. Současná Amerika a zaostalé Rusko by nevzniklo bez setrvávání na nekompromisním a striktním dodržování myšlenky, jaký pán, takový krám. Z toho všeho vzešly revoluce, povstání, války, tekla krev a lidský život nestál nikomu za víc než lusknutí prsty.

Omlouvat se dnes za honbu za čarodějnicemi, za pogromy na Židy, že otrávili studny, házeli kamení na monstranci, že údajně dávali do macesů krev panen. Ne, to není omluva, taková omluva se nepřijímá. Za holocaust prováděný Němci na bezbranných sousedech, za to, co prováděli Turci Arménům, za vraždy indiánů, původních obyvatel Jižní a Střední Ameriky, za útrapy a otroctví černých spoluobčanů se omluva nepřijímá, ani za to, když mi v 21. století anonym vyčte, že jsem jiný a tudíž nemám, co dělat v české literatuře.

On se vlastně neomlouvá, on hájí cosi, co je neobhajitelné, co je dáno opicím, když se rvou o banán. Tomu ovšem rozumím, ale copak dnes není banánů dost? Pro všechny?  

Omluva se nepřijímá od lidí, co žijí kdesi v dávnověku, v jeskyních a nemají nic než jeden cíl.  Najíst se. Tak nějak vznikal svět, kde si osvojovali právo říkat, co je a co není správné. Doba, kdy násilí bylo právem a právo prázdným slovem.

Omluva se nepřijímá. Pomalu se vracíme zpět, ke startovací čáře, k datu 0, kdy si mnozí opět osvojují praktiky jedné strany a druzí zapomínají, co znamenalo v takové společnosti žít. Kdy názory lovce mamutů platily u ohně víc než názory kohokoli jiného. Tomu pomalu uvyká společnost, která má blízko otevřenému ohni. Omluvu za chování lidi z nedávné minulosti nelze přijmout. Je stále živá, plná hrůzy, která popírači zlého nevidí a nechtějí znát. Mnozí se opět cítí dobře v černých uniformách v honbě za vším, co není podle jejich představ. Kdo neskáče, nejde s námi, je proti nám. Mám strach, že omluva tady nestačí, zda ji přijmeme je jen na nás.