Omluva se nepřijímá

Omluva se nepřijímá, a kdo by ji přijal, minul by se rozumem. Už od malička slyším omluv se, chlapečku, řekni, že to není pravda. Tak nějak tlačí na pilu rodiče, učitel, paní, co hlídá u oběda, vychovatelka v družině. Omluv se, babička čeká, omluv se, jinak tě seřežu, že si na zadek čtrnáct dní nesedneš, náš malý drobečku.

Slyším to pořád i dnes, po tolika letech. Omluv se, takhle mluvit nesmíš! Já jsem tu pánem, já tu velím, já jsem tu od toho, abych zabránil používání, byť třeba jen vulgárních slov, hanobení, koho já řeknu, koho hanobit nesmíš. Já stanovují pravidla a ty smíš jen, co já dovolím.

Ano, rozumím chodu panství ve středověku, kdy platilo, koho země, toho náboženství. Současná Amerika a zaostalé Rusko by nevzniklo bez setrvávání na nekompromisním a striktním dodržování myšlenky, jaký pán, takový krám. Z toho všeho vzešly revoluce, povstání, války, tekla krev a lidský život nestál nikomu za víc než lusknutí prsty.

Omlouvat se dnes za honbu za čarodějnicemi, za pogromy na Židy, že otrávili studny, házeli kamení na monstranci, že údajně dávali do macesů krev panen. Ne, to není omluva, taková omluva se nepřijímá. Za holocaust prováděný Němci na bezbranných sousedech, za to, co prováděli Turci Arménům, za vraždy indiánů, původních obyvatel Jižní a Střední Ameriky, za útrapy a otroctví černých spoluobčanů se omluva nepřijímá, ani za to, když mi v 21. století anonym vyčte, že jsem jiný a tudíž nemám, co dělat v české literatuře.

On se vlastně neomlouvá, on hájí cosi, co je neobhajitelné, co je dáno opicím, když se rvou o banán. Tomu ovšem rozumím, ale copak dnes není banánů dost? Pro všechny?  

Omluva se nepřijímá od lidí, co žijí kdesi v dávnověku, v jeskyních a nemají nic než jeden cíl.  Najíst se. Tak nějak vznikal svět, kde si osvojovali právo říkat, co je a co není správné. Doba, kdy násilí bylo právem a právo prázdným slovem.

Omluva se nepřijímá. Pomalu se vracíme zpět, ke startovací čáře, k datu 0, kdy si mnozí opět osvojují praktiky jedné strany a druzí zapomínají, co znamenalo v takové společnosti žít. Kdy názory lovce mamutů platily u ohně víc než názory kohokoli jiného. Tomu pomalu uvyká společnost, která má blízko otevřenému ohni. Omluvu za chování lidi z nedávné minulosti nelze přijmout. Je stále živá, plná hrůzy, která popírači zlého nevidí a nechtějí znát. Mnozí se opět cítí dobře v černých uniformách v honbě za vším, co není podle jejich představ. Kdo neskáče, nejde s námi, je proti nám. Mám strach, že omluva tady nestačí, zda ji přijmeme je jen na nás.