Není kluka mezi sedmi a sedmdesáti lety, kterého by nezajímaly
kameny, naše místní polodrahokamy, a mezi nimi především acháty a rudé české
granáty. A protože jsme všichni na dohled od Ještěda, není to odsud daleko na
Kozákov a na různé kamenolomy blízkého okolí. Všude kolem je vzácného kamene
plno, jen se umět dívat, shýbnout se, vzít do ruky, namočit ve vodě a máte v
ruce achátovou pecku nebo kámen, který má v sobě stovku červených malých granátků.
Často se nemuselo ani daleko. U nás za vsí měli cestáři hromady
štěrku, tím pádem i hromady kamenů, do kterých stačilo ťuknout, rozpůlit je a z
kamene na nás hledí ozdoba svatováclavské kaple z chrámu svatého Víta na
Pražském hradě.
Kámen, pokud se vyleští, je jako když hledíte na vybroušený
diamant. Září, leskne se, je pýchou, zatraceně krásnou ozdobou. Rudý, tmavě
krvavý granát z Čech, to je panečku ozdobička! Zasazený do stříbra vynikne
víc, jak ve zlatě. V uších, v broži, v prstenu, v náhrdelníku je
mnohem krásnější větších cizokrajných. Nejsem sám, kdo vyznává krásu drobného šperku,
tak jako krásu achátu z našeho blízkého okolí.
Jeden z těch úžasných granátových šperků věnoval slavný Wolfgang
Goethe mladičké Ulrice von Loewetzov. Věděl, čím udělat radost, čím vskutku potěšit.
Já koupil své mamince za první honorář prstýnek s rudými kamínky. Do velikosti jsem
se netrefil, ale i tak mi po mamince zůstal. V původní krabičce, ve staré
dřevěné krabici, kde si schovávám věci, které mě doprovázejí celým dlouhým
životem.
České granáty patří k nám do Čech, jako chmel výborné kvality,
pivo, všetatská cibule, sklo… Patří k nám, jako vzduch, voda v řece,
ptáci na obloze, minerální prameny. Kameny, rudé kamínky udělají radost,
dovedou potěšit. Jsou ozdobou mladé i zralé ženy, jsou perlou, kamejí a zdobí
ženy na všech kontinentech světa. Vypovídají o kultuře lidí této planety, kdy ubývá
času vzít si na sebe jednoduché, a přitom krásné šperky a pochlubit se ostatním.
Není na místě být skromný. Granátový šperk se hodí vždy. Pokaždé zazáří.
Ten, co jsem dal kdysi mamince, se mi po její smrti vrátil. Jednou
jej ve skříni plné starých knih a grafiky kdosi najde a řekne si: Chlap, a
nosil prstýnky!? Ano i ne. Ne na ruce, ale v srdci. Byl po mamince, z
českých granátů, od jejího syna. Kdo jej jednou navlékne na prst, tomu přinese
jen štěstí, štěstí od srdce.
Žádné komentáře:
Okomentovat