Když se stmívá, píši těm, kterých se to týká

Když už nebylo vidět a soumrak se vkradl i na můj stolek u dveří, rozsvítil jsem, vzal si knížku a začal číst. Má mysl se ponořila do děje a já začal snít. Stal jsem se další postavou, která procházela příběhem a já byl, jako ti hrdinové, silný a statečný. Bránil jsem slabé, otroky, utlačované Mexičany, děti, chudé rybáře, dělníky i ty co dřeli na polích, chudé rytíře před zvůlí baronů. Stál jsem v řadách zbojníků, co brali bohatým a dávali chudým.

Dnes mohu psát bez toho, že rozliju inkoust po stole, dopis i za denního světla cestovatelům Fričovi, Elstnerovi, že s nimi pojedu do nepřístupných hor, do džungle, a budu s nimi trhat orchideje, lovit papoušky, bojovat s jaguáry, mrznout na zamrzlých lodích, daleko na severu žít s domorodci, hledat ženšen. Plavit se s mořeplavci kolem neznámých břehů Austrálie, Tasmánie. Se vzbouřenci na Bounty, vysadit na Tahiti krutého kapitána, s kapitánem Korkoránem a jeho Jiskrou bojovat proti zlým Angličanům, s Holubem hledat cesty Afrikou, čelit nástrahám na lodích plných kurdějí. S lordem Byronem bojovat s Turky, žít ve Svaté zemi a poznat Saladina. Můj sen byl bít se ve válce růží, pomáhat černochům utéct plantážníkům pryč z otroctví po Mississipi. Tady a na mnohých dalších místech planety Země být tam, kde mě potřebují. To byl můj velký dětský sen.

Píši těm, kteří tenhle sen měli taky. Už jsme holt takoví. K dětství patří sny. Sestoupit do Mariánského příkopu v úžasném batyskafu pana Pickarda, vzlétnout s Gagarinem do stratosféry, přeplavat na voru z Afriky do Ameriky, s Dänikenem hledat dávné světy. Jak kouzelné a vzdálené všední realitě, ale jistě sen každého kluka a holky na světě, bez rozdílu barvy pleti a napříč politickými stranami jejich rodičů. Nemít sny, je jako mít ústa bez zubů, hlavu bez vlasů. Nebránit se jim, mít hlavu plnou bzučících včel. Bez verneovek to prostě ani nejde, bez Lema, Asimova a dalších to nejde vůbec. Bez filmu „Cesta do pravěku“ to je nemyslitelné.

Píši Vám všem. Pokud se neztotožníte s někým z nich, neprorazíte, nevzlétnete. Vhodným doplňkem je i sbírání poštovních známek. Já to praktikoval a nikdy nepřestal. Na těch mrňavých obrázcích je skoro všechno, co jsem vyjmenoval. Hrozně moc Vám to usnadní naplnit svůj sen. Píši všem, kterým se to povedlo. Je to hezký pocit ohlédnout se a vidět, že ne všechno, ale přeci jen něco se splnilo. Mám radost, že jsem nežil zbytečně. Většina z nás, kteří se dnes ohlížíme, vidíme, že se naplnil i náš sen a nemusíme se stydět. Píši všem, kteří nezávidí úspěšnějším, bohatším a slavným. Není štěstí jen v hromadění peněz a z toho plynoucích požitků. Mnozí z nás poznali štěstí i v jiných věcech. Vždyť našimi pokračovateli jsou děti, které tu budou žít další věky a snít podobné stejné sny. A my budeme v nich. To je splnění všeho, co jsme si přáli, když jsme si četli večer před spaním pod peřinou. Přejme dětem stejné potěšení. Vždyť kdo si hraje a večer čte před spaním, nezlobí.

Egon Wiener

Píši predátorům, lačným požíračům všehomíra

A to je věc ošemetná. Kdo jím je dnes, kdo jím byl včera? Neznám sběratele, který by mě škrtil, jen proto, že jsem mu vyfoukl, po čem on toužil. Opakem je dnešní predátor. Jen pár let zpátky, tu byli lidé lační krve, zvířata, žraloci, stepní a pustinní lvi, tygři šavlozubí, medvědi jeskynní, hadi dlouzí, šestimetroví, supi a orli, lidé s divnými choutkami. Konkvistadoři, dozorci na plantážích i v táborech smrti, válečníci, Hitlerové, Stalinové, a jim podobní a blízcí úchylové. To byli predátoři, o kterých se i ve školách učí. A každý s nimi máme své historické zkušenosti.

Nakonec jsou to i ti soudobí, kteří dnes, včera naposledy krášlili poštovní známky, coby prezidenti, generální tajemníci. Všem těm, kteří jsou jim i byť jen vzdáleně podobní píšu a myslím to doopravdy. Jste šavlozubí, žraločí podoby. Kousnout, sníst vnitřnosti, vraždit jen z pocitu vlastní síly, vůně krve, velikosti, pocitu nepřemožitelnosti. A přeci je každý z nás smrtelný. Smrt a zánik je nevyhnutelný. Věk dostihne každou živou bytost, a i Vy pocítíte slabost, kdy neposlouchá půlka těla, kdy padá kousek rtu a oko se neotvírá. Přichází i pro Vás spravedlivá smrt. Hrozné pomyšlení pro diktátora, vládce všehomíra. Umírá jako pes, jako každý jiný, zoufalý a poražen kostlivcem s kosou, smrtí, jedinou spravedlivou věcí.

Predátor, lovec a vítěz nad čímkoli tu leží na zádech. Bojí se smrti, spravedlnosti, soudu, pekla, reinkarnace, kde a jako co se vrátí. Ano, má oprávněný strach, tak jako vládce Osvětimi, jako ten, který vraždil malé děti, ženy v zákoutích starých domů, stopařky, lidi, kteří podlehli teroristickým útokům muslimských Arabů. Predátor ať umírá, přerývavě, mělce dýchá, potí se strachem, jaký bude konec, co jej čeká. Bude mít státní pohřeb, nebo jej jen tak někam pohodí, zahrabou pod zem ke zdi? Na kremelském nádvoří, na skládku smetí, kde si jej kus po kousku roznesou noční zvířata do doupat a nasytí jím své potomky? Ano, tak končívají. Bez poct, bez oslav, zapomenutí, proklínaní.

Stále se vracívají v jiné podobě, ale přicházejí. Jsou to stále ti samí. Ústa plná svobody, náboženské pokory, lásky k bližnímu a nejsou ničím jiným, než ti, proti kterým brojí. Doufám, že generace, která dnes přichází na svět, bude chytřejší, než jsme byli my a nedá jim šanci. Že je včas odhalí a vyhubí. Snad to budou už naše děti, které je včas odhalí. Jinak jim hrozí minarety, dráty na hranicích, změny pohlaví, ekoterorismus, ale i jiného násilí …

Egon Wiener

Píši konečné zastávce tramvají mého města

Konečná zastávka. Jak podivně to zní. Proč se tady tramvaje netočí a nejezdí pořad dokola? Proč musím zrovna tady vystoupit? Je v tom nějaká logika? Symbolika, záměr? Rád se dám poučit. Tramvajová, nebo autobusová konečná. Nic přeci nekončí jenom tak. Vše má svou logiku, něco, co začíná, má i své pokračování. Krevní oběh, směr hodinových ručiček, voda, která teče odshora, jablko, které padá kolmo dolů ze stromu.

Proč? Ptám se ze vzdoru, mám přijmout sdělení, vystupte si, tramvaj se obrací a pojede zpět po stávající trase, místo toho, aby pokračovala dále a nekončila právě zde, na konečné zastávce. Na druhé straně města udělá tramvaj opět to samé. Je to prapodivný koloběh života. Jako když chcete zrušit čtvrté roční období. Proč to dělat? I země má svůj řád. Je kulatá. Proč nepokračovat dál, proč dělat konečné zastávky? Není snadnější pokračovat, když se tramvaj stejně po chvíli vrací! To je jak koloběh života lidí. Jen hlupáci se vrací a chodí po chodnících vyšlapaných. Proč nemůže tramvaj létat? Jenom proto, že nemává křídly? Že nemá peří, pilota a letištní personál za zády? Houby, to nemá logiku, natož opodstatnění praxi. Má pokračovat dál.  V kruzích jako ve vodě, kam dohodíš kamenem.

Jdi a vyprávěj, co lidem patří a co jim berou. Mít jistotu a snadnější dostupný cíl své cesty, ne konečnou a věčné přestupy. Jen se příteli podívej! Ta ztráta času, šikana cestujících, zbytečné obtěžování radničních úředníků. Žít postaru, v klidu, nemyslet, nepřemýšlet, nehledat cesty, které by úředníčka vedly k tomu, aby laskavě zvedl svou tlustou zadnici a šel se podívat, co po něm vlastně chci.

Píši Tobě, obracející se tramvaji Neboj se. Jednou se na radnici sejdou noví komunální politici a začnou řešit dnešní na hlavu postavenou tramvajovou síť. Dočkáme se. Když ne my, tak dozajista naše děti. Tramvaj se nebude vracet po staré koleji, ale po cestě, kde na ni už desítky let čekají další a další lační cestující. Dejte jim, co jim patří, báječné svezení tramvají. Město je dnes neprůjezdné, autobusy MHD čekají, až je někdo pustí. Bude to stále horší a horší a ruské kolo před radnicí to nespraví. A proto držme palce tomu, kdo se zasadí, aby to i v Liberci jezdilo. Zatím se tramvaje jen vrací…

Egon Wiener

Píši Vám, polévkám, nejraději těm, které si sám uvařím

Začnu tím, že se Vám přiznám k plagiátorství. Můj tatínek s tím začal, já jen kopíruju jeho mistrovství. Byl vegetarián, a to mu pravděpodobně pomohlo přežít. Když už byla nouze tak veliká, že nebylo zbytí, naučil se táta ne housti, ale vařit ten správný eintopf ze zeleniny, brambor a tuřínu. Když byla mrkev, tak rovněž z ní. A nouze o jídlo byla převeliká. Do hrnce kromě vody přišlo vše, co se dalo vařit tak dlouho, až se to rozvařilo a změklo. Pak se dosolilo a servírovalo. Ještě dlouho po válce můj tatínek vařil eintopf. Naučil jsem se to taky. Musím se přiznat, že dršťková polívka za socialismu (1960-1989) v Čechách, konkrétně v Liberci vlevo od radnice, byla božská. Když zavřu oči, zdá se mi o ní. Píši všem a do všech stran. Umí ji ještě někdo? Už kvůli ní si myslím, že se kapitalismus do Čech vrátil příliš brzo. Zničil něco, co bylo k sežrání. Na mou duši, vraťme se někam zpátky, tak zhruba o 40 let…

Píši všem, kteří si ji pamatují, všem, co na ni chodili. Kdo ji jen jednou ochutnal, nemusí jíst lanýže, drahé hovězí. Co třeba polévka s játrovými knedlíčky, kuřecí, nebo slepičí vývar, boršč, rajské pošušňání, polévka s uzeným masem, gulášovka, hrachovka? Já se z těch chutí asi zblázním. Jedna lepší než druhá. Česnečka, jarní, houbová s bramborami. Rybí, studené polívky i ty, ze kterých se kouří na talíři. Polévka musí být, polévka je grunt.

Jak jsem ji neměl rád, když jsem byl malý! Později už to bylo jiné. Nejlepší byla ta z hospody, nejlépe z té nádražní, která se v kuchyni pořád dolévala a dochucovala maggi. Ach, ta taky voněla! Nebo ta ve Zlatém lvu podávaná v kovových šálcích! Tou to začínalo. Udělalo se v bříšku místo na to, co přišlo na stůl později.

Jak říkám, nemuselo to být kontaktní místo s Michelinskou hvězdou. Nejlepší polévky měly často i ty nejhorší špeluňky, zakouřené hospody 3. třídy. Píši Vám, kterým polévka chutnala a chutná stále a stýská se Vám, protože už není, kdo by Vám ji tak dobře uvařil. Je dobře vzpomínat. Stávala kolem dvou, tří korun a dávali jsme si ji všichni bez rozdílu pleti, platového zařazení. A k ní kousek chleba, spousta lidí kolem, třeba jen na stojáka někde u dveří. Ale ta byla! Tatínkova doma a dršťkovka samá dršťka, česnek, majoránka, paprika. Opravdu, té se vyrovnal jen boršč, česnečka s rohlíky.

Polévka. Jeden by řekl nic, ale je opravdu na co vzpomínat. Kyselo, polévka s okurkami, květáková s mlíkem, játrové knedlíčky, polévka s domácími nudlemi. Mám sto chutí všeho nechat a jít si je uvařit. Sedmý div světa, světové kulturní bohatství. Být ambasadorem všech polívek světa, ujetý na polívky, polévkový závislák. To vše přichází až s léty. Léty člověk dozrává a dostává tu pravou chuť, která je základem dobré a zdravé výživy. Nic nestojí v cestě jíst a být nad věcí. Jezte, pijte a množte se. Ale bez dobrého jídla to nejde.

Egon Wiener

Píši všem a všem, které nepotkám, i těm, co zaplať pánbů, ještě žijí

Především rodičům, prarodičům, tetám, strýcům, bratrancům a sestřenicím, jejich dětem, vnoučatům, všem, kteří odešli a nejsou tady s námi. Které občas navštívím, kamínek, kytičku položím, svíčku zapálím. Píši svému mládí, které se někam vytratilo. Školám, lavicím pro tři žáky z doby Rakousko-Uherska, které byly fortelné, jak kostelní lavice a pamatovaly mnohé předchozí generace. Spolužákům, klukům a holkám z naší ulice. Píši i sousedům, domácím zvířatům, knížkám, na které si pamatuji, vesnici, kde jsem vyrůstal. Vzpomínám na hřbitov za naším domem, na včelín pana Reichla, jehož syn Ruda byl můj největší kamarád. Na sousedovo auto, které jezdilo na dřevoplyn, na doktora Fišera z Chrastavy, který mě léčil.

Vzpomínám a píši řeckým dětem, které žily v pozdější oční léčebně na Hamrštejně, hradu zřícenině téhož jména, hned vedle, kam jsme s kluky lezli jen tak z dišperace, což bylo tehdy, stejně jako dnes velmi nebezpečné. Vzpomínám a píši škole v Liberci na Husovce, na den, kdy vzlétl do kosmu Gagarin a my otevřeli ve škole okna a poslouchali pouliční tlampač, zprávu Tassu, o prvním z nás, který je na oběžné dráze kolem Země.

Píši, ač nerad, mé pozdější škole, gymnáziu, se kterým jsem se rozešel ve zlém. Píši úžasné cestě po Uzbekistánu, dvouleté vojenské prezenční službě. Mé první ženě, svatbě v Londýně, mé práci, kterou jsem měl rád, dětem, které se mi narodily, Jakubovi a dceři Evě-Sáře. Píši čtenářům mých knih, novinových článků, posluchačům besed o historii z dějin mého města, kde jsem většinu života žil.

Píši Vám, které jsem nepotkal a líbilo se Vám mé psaní. Je krásné být s Vámi a vzpomínat. Mé vzpomínky patří především ženám, které jsem v životě potkal. Mamince, všem svým babičkám, tetám, sestřenicím Naomi, Chavě, Magdě, mým bývalým manželkám. Rovněž, a to především, píši mé dceři Evě-Sáře, jejíž maminka nám umřela a já ji, doufám, dobře vychoval. Radost mám i ze svého syna Jakuba a vnoučka Honzíka, který jak doufám, bude jedním z nás. Píši všem, s nimiž jsem si rád povídal a povídám, kolegům sběratelům, mým sbírkám knih, pohlednic a všemu z papíru, mořským mušlí a všelikerým ulitám. Dřevěným krabičkám, psovi Vilíkovi, kterého ke stáří bolí nohy, jako mě a kdyby to uměl, dělal by to, co já. Opíral by se o hůl a neměl rád sníh. Ten, když napadne, tak nám to klouže.

Píši Vám všem, milí sousedé z České Vsi. Je mi s Vámi moc pěkně. Je to dar, který doceníme, až když zpomalíme a ohlížíme se, co všechno jsme potkali, co všechno potkalo nás. Že žili jsme v míru, že naši generaci nepotkala válka. Kéž by nikdy nepotkala ani Vás.

Egon Wiener

Píši všemu, co mě kdy potkalo

Bylo mi asi 10 let a strýček Waltr si ušetřil na televizní přijímač. Psal se rok 1957 a televizi měli doma jen málokteří smrtelníci. Strýc, aby měl něco zvláštního, víc než ostatní, si přikoupil barevný filtr před onu malou, černobílou obrazovku televizoru. Obraz pak hrál všemi třemi barvami a mě neskutečně rozesmál. Smál jsem se, i když táta skoro zemřel. Bylo mi míň než pět, ale věděl jsem, co se smí a co se nesmí. Táta se holou rukou dotkl drátu elektrického odizolovaného vedení a chtěl na něm něco opravit. Chytl ho proud a spálilo mu to prsty na kost. Já duchaplně vytáhl kabel ze zdi a tím mu zachránil snad i život. Potom jsem se smál a rodiče brečeli.

Smál jsem se na pohřbu mé třetí babičky Matyldy, protože jsem cítil citronovou vůni. To mi pak rodiče ještě na hřbitově nařezali. Smál jsem se v Divadle F. X. Šaldy v Liberci Spejblovi a Hurvínkovi. Seděl jsem za sloupem daleko od jeviště a ten milý dřevěný darebák se taky pořád smál. Proč bych se nesmál taky? Psal se jednapadesátý rok minulého století, do Liberce přijel cirkus a naši, že jej musím vidět. Fakt jsem se těšil, ač jsem ještě nechodil do školy. Nebylo mi dáno. Bylo vyprodáno a na prknech kolem cirkusového stanu bylo cosi vápnem napsáno. Matka mi to bezelstně přečetla – Truman má vši. Truman byl tehdejší president USA… Já dobře věděl, co jsou to vši, kamarád Ruda odnaproti je chytil v mateřské školce. A tak jsem se smál, až se lidé kolem zastavovali. Když jsem k tomu dodal, tak aby to i ostatní slyšeli, že je to blbost a že větší kravinu jsem neslyšel, dostal jsem pohlavek a na cirkus mě už rodiče nikdy nevzali.

Jindy se zas smáli ostatní mně. Když mi bylo asi 8-9 let byl jsem v létě na pionýrském táboře v Navarově v době, kdy nad našimi hlavami létaly balóny se štvavými letáky proti našemu lidově-demokratickému zřízení a házely nám sem amerického brouka – mandelinku bramborovou. A my pionýři jsme se je, pod vedením našich vedoucích, vydali v rojnicích hledat. Nic jsme nenašli, až já byl ten první pitomec, který našel prázdný pytlík od hašlerek, který se tak podobal americké vlajce a já v té euforii, jak bráním mír a prosperitu pytlík odevzdal vedoucímu. Smíchy za mými zády řvali všichni a táta mě ke všemu, když jsme se vrátili domů seřezal, jako nikdy.

Smál jsem se, když mě vyhazovali ze střední školy. Nevím proč, když jsem napsal do redakce Pionýrských novin, to bylo ve druhé třídě, tiskacím písmem, že jsem poslal na bagr do Koreje na obnovení země 3 koruny, a poslalo nás to ze třídy víc, zda by nemohli koupit ty bagry aspoň dva… A oni mi odpověděli, že jsem drzý, abych se obrátil na soudruha ředitele školy, že mi odpoví. Smál jsem se i jindy, ale to nestojí za řeč, to už jsem byl dospělý.

Egon Wiener

Píši komínům, studnám, všem netradičním stavbám v okolí

Ach, ty komíny, zazděné trámy v nich a jejich vznícení. Hořelo v domě u mého strýce v Hrádku nad Nisou, hořelo na Karlově, na Bedřichovce, v Machníně. Nebo, když bouchnou saze v komíně. Také se říká, bouchl, jako saze v komíně. No, řekněte, nebyla lepší „černá kuchyně“? A vlastně, zase komínem spaliny ven. Komín, pamatuji se, jak někdy před víc jak před 60 lety musely všechny tovární komíny obepínat širokými pásy, aby jim snad neuletěly, co já vím. Pamatuji taky, když se ty staré, ještě z Rakouska bouraly. To byla podívaná! Nechtělo se jim.

Opakem komínů jsou studny. Nejsou tolik vidět, to podstatné je samo sebou skryto pod zemí. Ty nejhlubší jsou na starých hradech, hloubeny ve skále, spojené i s cestou pryč z hradu, když se do hradu hrnou cizí vojáci. Studna znamenala pomoc. Člověk bez vody nevydrží dlouho. Studna bývala pod hlavní věží a byla často tím, na čem záleželo přežití. Nechtěl bych ji kopat. To bylo velmi často spojené s tragédiemi, jako třeba nešťastná láska. I ta končila podle pověstí na dně studny. Je málo hradů, kde se něco podobného nevypráví.

Studnu má ještě dnes každý dům z počátku 20. století. Pěkně ručně kopanou, zděnou cihlami, později z betonových skruží, venku s pumpou, kolem, vahadlem, s jejichž pomocí šla voda ven. Takových obecních studní bylo všude plno, ale po válce většinou zmizely. Viděl jsem některé na starých pohlednicích a byly neskutečně krásné. Třeba Berlín měl krásné stylové. Dnes z nich nezbylo vůbec nic.

V našem okolí byla spousta větrných mlýnů. Většinou tam, kde silně foukalo. Na kopcích, při hranicích. Už i ta jména obcí! Větrov, tam se lopatky jen točily! Dnes jich zůstalo jen málo. Kde zůstaly, lidé je s láskou opečovávají. Dávají krajině šmrnc romantiky a patinu věku před zavedením elektrického proudu. Jsou často místem, kde se odehrál souboj s čertem, naplnil osud krásné mlynářky. Jen se kolem podívejte, co ještě stojí prapodivných staveb, a zdaleka nejsou tak krásné, jiné zas věkem a díky nevšímavosti lidí odešly do nenávratna.

Dnes místo nich stojí betonová sila, u nás betonové „řopíky“, stavby, české „Maginotovy linie“ budované v předvečer druhé světové války na obranu před Hitlerovým Německem. Nepodařilo se je zničit, a tak tu stojí, aby navždy připomínaly ohavnost války. Píši všem, kteří budují nové stavby. Nestavte prosím bunkry, mnohem lepší jsou třeba rozhledny. A že jich v Jizerkách i v Krkonoších máme! Jedna krásnější než druhá. Jsou ozdobou, žel často už z nich nic nevidíme. Stromy rostou rychleji, než si stavitelé přáli.

A co hráze vodních děl, úžasné přehrady? I to jsou stavby, které dělají naši zemi krásnější. Je na co se kolem sebe dívat. Hrady a zámky jsou všude, kam se podíváš, jsme zemí, která se má čím pochlubit. Jdi a dívej se i pod nohy, ať neškobrtneš.

Egon Wiener