Bylo mi asi 10 let a strýček Waltr
si ušetřil na televizní přijímač. Psal se rok 1957 a televizi měli doma jen
málokteří smrtelníci. Strýc, aby měl něco zvláštního, víc než ostatní, si přikoupil
barevný filtr před onu malou, černobílou obrazovku televizoru. Obraz pak hrál
všemi třemi barvami a mě neskutečně rozesmál. Smál jsem se, i když táta skoro
zemřel. Bylo mi míň než pět, ale věděl jsem, co se smí a co se nesmí. Táta se
holou rukou dotkl drátu elektrického odizolovaného vedení a chtěl na něm něco opravit.
Chytl ho proud a spálilo mu to prsty na kost. Já duchaplně vytáhl kabel ze zdi
a tím mu zachránil snad i život. Potom jsem se smál a rodiče brečeli.
Smál jsem se na pohřbu mé třetí
babičky Matyldy, protože jsem cítil citronovou vůni. To mi pak rodiče ještě na
hřbitově nařezali. Smál jsem se v Divadle F. X. Šaldy v Liberci Spejblovi
a Hurvínkovi. Seděl jsem za sloupem daleko od jeviště a ten milý dřevěný
darebák se taky pořád smál. Proč bych se nesmál taky? Psal se jednapadesátý rok
minulého století, do Liberce přijel cirkus a naši, že jej musím vidět. Fakt
jsem se těšil, ač jsem ještě nechodil do školy. Nebylo mi dáno. Bylo vyprodáno
a na prknech kolem cirkusového stanu bylo cosi vápnem napsáno. Matka mi to
bezelstně přečetla – Truman má vši. Truman byl tehdejší president USA… Já dobře
věděl, co jsou to vši, kamarád Ruda odnaproti je chytil v mateřské školce.
A tak jsem se smál, až se lidé kolem zastavovali. Když jsem k tomu dodal,
tak aby to i ostatní slyšeli, že je to blbost a že větší kravinu jsem neslyšel,
dostal jsem pohlavek a na cirkus mě už rodiče nikdy nevzali.
Jindy se zas smáli ostatní mně. Když
mi bylo asi 8-9 let byl jsem v létě na pionýrském táboře v Navarově v době,
kdy nad našimi hlavami létaly balóny se štvavými letáky proti našemu
lidově-demokratickému zřízení a házely nám sem amerického brouka – mandelinku
bramborovou. A my pionýři jsme se je, pod vedením našich vedoucích, vydali
v rojnicích hledat. Nic jsme nenašli, až já byl ten první pitomec, který
našel prázdný pytlík od hašlerek, který se tak podobal americké vlajce a já
v té euforii, jak bráním mír a prosperitu pytlík odevzdal vedoucímu.
Smíchy za mými zády řvali všichni a táta mě ke všemu, když jsme se vrátili domů
seřezal, jako nikdy.
Smál jsem se, když mě vyhazovali
ze střední školy. Nevím proč, když jsem napsal do redakce Pionýrských novin, to
bylo ve druhé třídě, tiskacím písmem, že jsem poslal na bagr do Koreje na
obnovení země 3 koruny, a poslalo nás to ze třídy víc, zda by nemohli koupit ty
bagry aspoň dva… A oni mi odpověděli, že jsem drzý, abych se obrátil na
soudruha ředitele školy, že mi odpoví. Smál jsem se i jindy, ale to nestojí za
řeč, to už jsem byl dospělý.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat