Ach, ty komíny, zazděné trámy
v nich a jejich vznícení. Hořelo v domě u mého strýce v Hrádku
nad Nisou, hořelo na Karlově, na Bedřichovce, v Machníně. Nebo, když
bouchnou saze v komíně. Také se říká, bouchl, jako saze v komíně. No,
řekněte, nebyla lepší „černá kuchyně“? A vlastně, zase komínem spaliny ven.
Komín, pamatuji se, jak někdy před víc jak před 60 lety musely všechny tovární
komíny obepínat širokými pásy, aby jim snad neuletěly, co já vím. Pamatuji taky,
když se ty staré, ještě z Rakouska bouraly. To byla podívaná! Nechtělo se
jim.
Opakem komínů jsou studny. Nejsou
tolik vidět, to podstatné je samo sebou skryto pod zemí. Ty nejhlubší jsou na
starých hradech, hloubeny ve skále, spojené i s cestou pryč z hradu,
když se do hradu hrnou cizí vojáci. Studna znamenala pomoc. Člověk bez vody
nevydrží dlouho. Studna bývala pod hlavní věží a byla často tím, na čem
záleželo přežití. Nechtěl bych ji kopat. To bylo velmi často spojené
s tragédiemi, jako třeba nešťastná láska. I ta končila podle pověstí na
dně studny. Je málo hradů, kde se něco podobného nevypráví.
Studnu má ještě dnes každý dům
z počátku 20. století. Pěkně ručně kopanou, zděnou cihlami, později
z betonových skruží, venku s pumpou, kolem, vahadlem, s jejichž
pomocí šla voda ven. Takových obecních studní bylo všude plno, ale po válce většinou
zmizely. Viděl jsem některé na starých pohlednicích a byly neskutečně krásné.
Třeba Berlín měl krásné stylové. Dnes z nich nezbylo vůbec nic.
V našem okolí byla spousta
větrných mlýnů. Většinou tam, kde silně foukalo. Na kopcích, při hranicích. Už
i ta jména obcí! Větrov, tam se lopatky jen točily! Dnes jich zůstalo jen málo.
Kde zůstaly, lidé je s láskou opečovávají. Dávají krajině šmrnc romantiky
a patinu věku před zavedením elektrického proudu. Jsou často místem, kde se
odehrál souboj s čertem, naplnil osud krásné mlynářky. Jen se kolem
podívejte, co ještě stojí prapodivných staveb, a zdaleka nejsou tak krásné, jiné
zas věkem a díky nevšímavosti lidí odešly do nenávratna.
Dnes místo nich stojí betonová
sila, u nás betonové „řopíky“, stavby, české „Maginotovy linie“ budované
v předvečer druhé světové války na obranu před Hitlerovým Německem.
Nepodařilo se je zničit, a tak tu stojí, aby navždy připomínaly ohavnost války.
Píši všem, kteří budují nové stavby. Nestavte prosím bunkry, mnohem lepší jsou
třeba rozhledny. A že jich v Jizerkách i v Krkonoších máme! Jedna
krásnější než druhá. Jsou ozdobou, žel často už z nich nic nevidíme. Stromy
rostou rychleji, než si stavitelé přáli.
A co hráze vodních děl, úžasné
přehrady? I to jsou stavby, které dělají naši zemi krásnější. Je na co se kolem
sebe dívat. Hrady a zámky jsou všude, kam se podíváš, jsme zemí, která se má
čím pochlubit. Jdi a dívej se i pod nohy, ať neškobrtneš.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat