Vlakům, mašinkám, svému dětství pod parou

                Mašinky, koleje, vláčky, velká i malá kolejiště. Velcí i malí ajzboňáci. Praví, živí a postavičky bůhví z čeho vedle malých lokomotiv, domečků a návěstí. Vláček na klíček. Vlak, úzkokolejný z Frýdlantu, kdysi až do Žitavy.  Pamatuji se, když ty zbytky, co z něj zbyly, už natrvalo rušili. Pamatuji si, jak jiskry létaly z lokomotivy okny až do vagónu, jak pára syčela a kola zabírala. Jiskry, žhavé uhlíky nelétaly jen komínem dozadu do vagónů, ale dokázaly zapálit i úrodu podél trati. Vždyť ji také naši rodiče museli v noci hlídat v tzv. požárních hlídkách, celou noc prochodit po náspech a být ostražití, aby jiskra z projíždějícího vlaku žádné obilí nezapálila. Asi si i přitom užili, vím, že táta se vždy usmíval, když na to přišla řeč.

                Vlakem jsem cestoval rád. Na turnovském nádraží v první polovině 20. století vlaky z Liberce přepřahaly. Do Prahy se pak jezdilo tak, že první vagóny byly náhle poslední, a co bylo hlavní, velcí rackové na nádraží a po nástupištích chodící prodavači, kteří nám do oken vlaku podávali limonádu, tátovi pivo a horké párky s hořčicí a chlebem. Cesta až do Prahy se protáhla na čtyři hodiny, ale pro mne to bylo jedno velké dobrodružství.

                Vlakem, to už bylo i rychlejší, cestovali jsme jako turisté z Liberce až do Palerma v Itálii. Jeli jsme vždy v noci. Přes den náš vagón stál někde na nádraží, my jsme si prohlíželi města a v noci se jelo dál. Cestoval jsem vlakem i z Moskvy do Rostova na Donu. Zažil jsem hodně, ale dnes bych si vlakem cestovat už představit nedovedl. Leda, že by se leccos změnilo. Ono vlastně cestování vlakem byla a dozajista je i dnes věc kouzelná. Ze Žitavy na Oybín, do Drážďan za nákupy, do Berlína vidět zeď, muzeum Pergamon… Už jsem tam dlouho nebyl, ale věřím, že i tam se leccos na dráze změnilo.

                Moje dětství bylo o vlaku. Dávali  jsme uši na koleje a hlídali, jak je daleko a odkud přijíždí. Náš pes, ač jsme bydleli daleko od trati, vyl na každý vlak. Když jedete vlakem z Liberce do Varnsdorfu, projíždíte třemi zeměmi: Českem, Polskem a Německem. Na to jsme se jako děti vždy moc a moc těšili.

                Jaké je to být pod párou, by mohli vyprávět ti v modré uniformě. Fasovali i takzvané deputátní uhlí. Když je hned, takříkajíc pod rukou prodali, což nebyl žádný kumšt, bylo na láhev pití, které se vypilo a pak se zpívalo… Někdy až do rána. Ajznboňáci nikdy nebyli třasořitky.

                Jízdenky na perón nádraží i ty do vlaku byly z tvrdého kartonu, kromě těch, které nám vystavovali vojenští finančáci na cestu vlakem. Ty byly z obyčejného papíru. Jet vlakem, vzpomínat, je o něčem jiném, než sednout si do auta, rozjet se a čekat, čím nás kdo překvapí.  Je to pořád to samé. Vlak dává jiné možnosti. Jedete krásnou krajinou, kde nemáte v zádech auto za autem, kde prostě vlak zůstává světem parního stroje, revolucí 19. století. A to se nezmění nikdy. Co se mi ale nelíbí, a co už dnes asi nezvládnu, je orientovat se v tom novém provozu, hledat s kým pojedu, komu a kde zaplatím, a zda vůbec dojedu.

Egon Wiener

                

Námraze, oblakům, větru, dešti, nepohodě

                Klouže to. Neposlouchám a na posledním ledním zmrzku jsem uklouzl a zlomil si ne nohu, ale rovnou ramenní kost, což je a to mi věřte, hodně bolestivé zranění. To, co nám, jako dětem lehce procházelo, nebo to odnesla jen klíční kost, je ve stáří problém. Musím zpomalit. Mohu si klidně sednout, zaklonit hlavu, zavřít oči a nechat si zdát, třeba o počasí, které je vlídné, umí pohladit a usměje se, která mi říká, že zítra už bude jinak, běž se schovat.

                Nespěchám. Vlevo ode mne je kopec Tlustec, dál Rálsko, rybníky. Vítr, jako by čekal, zvedl se a foukl do trávy, do větví stromů, kamení u plotu, do listí. Ochladilo se, oblaka si sedla níž a fouká. Citelně se ochlazuje, bude pršet. Louka za plotem dostává jinou barvu. Začíná mě zábst. To je opravdu tím, že nejsem nejmladší. Teď zrovna přemýšlím, co bude k večeři. Vzduch jako by se rozhodl, že nebude dělat nic. Vše stojí a vyčkává. Bude pršet? Budou padat kroupy? Obrátí se vše vniveč? Co bude teď hned, za chvíli? Stačím se zvednout, dojít pod střechu, zavřít okna a říct stárnoucímu psu, běž do boudy, nebo ne, pojď se mnou, schováme se spolu v teple, doma, v pokoji, na gauči. Uvažujeme už jistou dobu oba stejně. Co na tom, že on je pes. Já stárnu s ním a jsem tolerantní. Už dávno jsem ztratil touhu změnit svět, vnucovat svou vůli jinému, byť by to byl jenom pes.

                Konečně! Počasí z mrtvého bodu dává o sobě vědět. Ubylo olova a louka naproti se začíná vlnit. Ptáci, co jinak vědí o počasí mnohem víc, se rozhodli promluvit. Křičí a chtějí pryč. Něco je vyděsilo a nechtějí být přitom, až se svět zhroutí v proudech vody, kdy nahoře bude zle a dole na zemi ještě hůř.                Nepohoda je slabé vyjádření toho, co vidím už za zavřeným oknem. Vítr si dělá větvemi, co chce, co sám uzná za vhodné. Venku je boží dopuštění. Pes dělá, že tu není a dýchá tak, že se mu boky vlní. I mně se špatně dýchá. Vzduch v místnosti, jako by stál, voda za okny mi připadá, jako by se v hrnci vařila voda na špagety. Ještě, že jsme doma. Chudáci ptáci! Snad to stihli a čekají, jako já, pes a všichni, až to přestane a bude vzduch čistý, jako ze skla. Kopce kolem se tím pádem hodně přiblíží. Vzduch bude cítit ozónem, a vše bude takové nové, jako by někdo všechno umyl kartáčem a hadrem.

                Kam oko dohlédne, je svět kolem Jablonného, kde bydlím, znovu jako nový, pohodlný a takový, jako by měl vždycky být. Bez nepohody.

Egon Wiener

Kamení, asfaltu, písku a pískovištím

                Moc mi toho šutry neříkají. Kolenům možná víc. Kolem domu silnice až k mostu přes Nisu, to bylo jenom kamení a já po ní jezdil nejdřív na tříkolce, později na koloběžce, na kole. Když jsem boural, odnesla to kolena. Kamení tudíž dvakrát nemusím...Geologické kladívko a kamení na Kozákově, stačilo jednou. Moc jsem si toho domů nepřivezl, ale znáte to. Všichni tam jezdili, musel jsem jet taky. S kladívkem hledat drahé kamení. Kamení, lehce ti přivodí zranění…

                 Jo, písek! Zlaté písky u Černého moře v Bulgárii to je jiné, to je to, co suchozemec ocení. Písek je i městem na jihu Čech, písek, to je i Sahara, písek je podstatný obsah přesýpacích hodin. O písku se dá mluvit hodiny, bez něj se nedá nic postavit. Na písku stojí hrad, leckteré konstrukce i manželství. Na teplém písku v pískovnách se může vyhřívat i teplomilný had. Pískem vysypanou cestičku uvítám i já.

                To asfalt už je jiná káva. Cesta z asfaltu je pevná, dlouho vydrží. Jenom po ní nesmí jezdit traktory. To pak už není cesta, ale oranice, tankodrom. Základem dobré cesty je podloží. Kamení a až potom živice, asfalt, chcete-li. Ne, že bych byl odborník, ale když slyším, co všechno, kdo ošidil, pak mě hrůza děsí, co se všechno může stát, až se to provalí.

                Přírodní materiály mám rád. Písek v akváriu, kamení i to drahé v prstenech, v brožích, v náušnicích. Náhrobní kámen z leštěného mramoru. Znáte tu písničku: A kamení a kamení tam roztloukal, když silnici zpravoval...? Z mramoru je i Michelangelova Pieta ve Svatém Petru, socha Davida ve Florencii. Z kamení je i Karlův most i krásné rozhledny v horách Jizerských.

                Není nad stavební kámen. Možná, že dřevo ho dotahuje. Co já vím? Stačí se ho dotknout a máte pod rukou bezpečí, jistotu, která vám zaručí, že až vy tu nebudete, zbude tu to krásné kamení. Právě to nám schází. Kosmická pravidla, jistota, že někdo předá poselství, tak jak to dělají pyramidy, stavby Inků, megality v Anglii a vlastně všude, po celé matičce Zemi. Z kamení byly první kotvy, domy i paláce, kam oko dohlédne stojí a s nimi se pojí legenda pobytu nás, na planetě Zemi. Osud lidí a jejich přežití a bytí.

                Je krásná tahle planeta plná kamení, písku, hlíny a vody. Jsme na ní, coby návštěvníci, hosté, turisté, kteří se jen zastavili. Co z toho plyne? Dodržovat návštěvní řád, hlas, který nám říká, poslechněte, myslím to s vámi dobře. Neblbněte, nikam nespěchejte, nechci vás ztratit, začali jste se mi líbit a je to jen a jen na vás, jak dlouho ještě, jak se dohodneme, kdo zhasne, kdo bude tu bude žít.

Egon Wiener

Uniformám vojáků, myslivcům a policii

Uniforma, nebo taky mundúr, stejnokroj. Co svět světem stojí, ne všichni se stejně strojí. Tím se liší od těch, kteří nosí běžný šat, civil. Ti super bohatí a mocní se halili v hermelín, v předražené kožešiny. Ti, co jim byli blíž, hned za privilegovanými, nosili stejné oblečení: vojáci, tělesná stráž. A jsme u jádra věci. Uniforma. Napadá mě v téhle chvíli švýcarská garda ve Vatikánu, vojáci střežící Pražský hrad, medvědí čepice u anglické královské gardy. Jí úspěšně konkuruje uniforma řecké gardy, Maďaři i Poláci. Jen Češi dosud mají uniformy hradní stráže, kterým se lidé smějí.

 Stejnokroj, být jednotně oblečen, to byl především věk počínaje tak 2000 let zpátky. A týkal se i žen a dětí. Nejvíc to postihlo chlapy, především ty, kteří se oháněli zbraní na obou stranách barikády. Později námořníci i letci. Pozadu nezůstali ani ti, kteří lovili v lesích, hasili požáry, jezdili s vlaky, ošetřovali nemocné, ženy a muži, kteří sloužili Pánu Bohu, kopali uhlí, sportovci a další a další. A že jim to slušelo! Bylo, na co se dívat. Jó, uniforma. V uniformě chodí policisté i vězeňská stráž. Úplně nakonec i funebráci. Ti opravdu úplně až nakonec.

Já a mnozí moji vrstevníci jsme nosili vojenskou uniformu Československé lidové armády. Z různého materiálu v roce 1966 ještě tzv. kopřivy, co nám bezpečně depilovaly ochlupení na stehnech, o rok později už jsme fasovali tzv. tesilky z moderního vlákna, které nekousalo a nahradilo ty příšerné uniformy 19. století.

K uniformě, ke stejnokroji, patřila i čepice. Já dva roky nosil na hlavě lodičku, teď občas, čas od času, nosím jarmulku. Obě dvě pokrývky hlavy padají a padají. Úplně jsem zapomněl, že s uniformou jsme já i moji vrstevníci začali mnohem, mnohem dřív. Bylo mi asi tak deset let. Zrovna umřel prezident Zápotocký a my, žáci místní pětitřídní školy jsme, coby pionýři, stáli vzorně v pozoru vedle kondolenčních listin, které naši rodiče chodili podepisovat do zasedačky Místního národního výboru. Pionýři v bílé košili a s rudým šátkem kolem krku, na kalhotách opasek s textem - Vždy připraven. To byla má první uniforma, stejnokroj, který jsem s hrdostí nosil...

Vzpomenout musím i uniformy jiné, možná nenápadné. Kožené kabáty z vepřovice a zamračené pohledy těch, co si přijeli pro mého tátu v tatraplánu. Otce jsem pak dlouho neviděl. Měli i jiné uniformy, uniformy policie, veřejné.

Nejvíc se mi líbila sousedova uniforma. Pan Reichl byl myslivec a maminka pokaždé říkala: „ Reichlová, vašemu ta uniforma sluší!“ Paní Reichlová to neslyšela ráda. Reichl si s ní užil. Byl taky včelařem, ti uniformy neměli, ale za tu pochvalu od něj maminka dostávala rok, co rok sklenici medu. Tolik o uniformách a chvále těch, kterým sluší...

Egon Wiener

Dveřím, oknům a schodům od našeho domu

                Za svůj život jsem prošel jedním a půl milionem dveří. Nevím, jak daleko jsem od pravdy, ale troufám si tvrdit, že se nemýlím. Dveře si své oběti monitorují tak, jako okna. Co nevědí povědí. Profukují, nic neschovají, jsou transparentní. Je tomu stejně odjakživa. Působí, jako by neuměli do pěti počítat, ale znáte to. Nemůže-li dveřmi, vleze oknem.

Jednou mi přítel, redaktor Milan Maršálek, ukázal zříceninu domu, údajně kovárny, v Dolní Řasnici. Bylo na nás, zda do domu vlezeme dveřmi, nebo oknem. Obé bylo ve stavu devastace celé nemovitosti. A hle, po padesáti letech kovárna stojí, dveře i okna plní svou funkci. Vyplatilo se. Mohli jsme jet dál, zříceninu nekoupit a svět kolem nás by byl chudší o další dveře, okna, o všechno, co ke správnému domu patří.

Píši všem dveřím, veřejím, portálům, mezipatrům, schodům do podkroví. Držte se, dnes jako před padesáti léty, kdy jsme byli svazáky. Dnes se jim hlupáci pošklebují, ale co postavili stojí... Nestydím se za to, že mám rád staré domy, domy do poschodí, dveře s legendou a okna, která něco pamatují. A nemusí to být jenom tam, kde bydlím. Dveře jsou holt dveře. Když mám slabou chvilku, říkám si: Vědět, kdo všechno tady u těch dveří bral za kliku, kdo těmito okny koukal ven!

Jo, příteli, Milane Maršálku, jsme už dlouho na světě, abychom byli nad věcí. Jednou nebudeme. Jsme jako ty dveře, zárubně z pískovce, domovní znamení nade dveřmi. Asi se nestane, že by někdo z nás hodil flintu do žita a stahoval kalhoty, když nemusel. Patříme sem a patřit budeme. Svět bez nás bude chudoba. Vidím to tak. Tam všude, kde my něco řešíme, budíme strach, že není, čím a jak nás zastavit. A tím vším jsou viny dveře, okna a schody do podkroví. Věčný nepokoj, součást přesýpacích hodin.

                Píši dveřím, a nejen jim, ale i oknům, schodům do sklepa i na půdu. Všem, kteří chodí pavlačí, dávají sušit prádlo na půdu. Všem, kteří stále něco dělají, kteří lehají a vstávají s cílem něco postavit, otevřít, zachránit. Znám na to měrnou jednotku, jednoho Milana Maršálka, který stojí, běží a chová se tak, jak by se měl chovat každý, kdo to myslí se svým okolím vážně. Tak nějak to opravdu je. A pokud píši dveřím, oknům, schodům na půdu, tak mi věřte, že není lepší příklad než ten, který vám cituji.

                Je krásné žít v zemi pracovitých přátel, dveří, které nevržou, pod kterými nefouká, s okny, která jsou bez pavučin, za kterými se dobře sedí u stolu a kouká okny ven. Díky, převeliké díky osudu, který mi dovolil mít tu čest. Bylo mi ctí…

Egon Wiener

Knihám, které mají své osudy i autory

Bože, už zase knihy, už ani jedna mi nesmí přes práh domu, pryč s nimi! A přitom mi bylo sotva půl roku, kdy se knížka stala mým milým ucumlaným, sladkým gastronomickým pozdvižením a tečkou po mléčném maminčině jogurtu. Mléko už od té doby nemusím, na rozdíl od knížky. Čtu s nevšední oblibou. Kniha stojí na čele jídelníčku. S každou novou knížkou mnou cloumají vášně. Cpu se jimi, jako by to byl narozeninový dort. Kniha je tou, se kterou odcházím do postele, která se mnou spí pod peřinou. Byla mou první. Nešustit, obratně pracovat s baterkou...

Pane machnínský knihovníku Kurko, co jste mi to navařil, naservíroval do talíře? Lysohlávky, muchomůrky, hašiš? Jako by to bylo od doby prenatální, kdy jedu v papíru a neudělám nic, jak to zastavit. Nechci nikomu uškodit... Jenom nevím, jak pojmenovat ty, co na mě křičí: „Nepiš, nepiš, nečti!“

 Píši Vám a nevím si dost dobře rady. Jsme lidé bez předsudků, renesanční doby? Často mi přijde že ne, především, když přijde anonym od osla. Jsme lidé, kteří opravdu knihy a jejich autory na hranicích nepálí? Bojím se, že stále jsou mezi námi tací, co popírají fyzikální, ale i lidsko-právní zákony. Na druhé straně, co si budeme povídat, kniha je a bude zdrojem smíchu, radosti a poznání. Záleží moc a moc, na tom, kdo ji čte, co hledá, s čím si vystačí. Podívejme se třeba, co dělá z lidí čtení Švejka, nebo korán. Někoho pohladí, druhého rozzuří.

Mám pocit, že současná knížka dojede na křídový, polokřídový papír, který se často tak leskne, že slova i celé věty nejsou ke čtení. Něco s tím udělejme. Oči bolí, stránky se špatně otáčejí. Knihovny rostou, jako houby po dešti. Moc a moc záleží na práci knihovníka, jak umí knížku doporučit.

Mám knížky rád, o tom není pochyb. Nikdy není pozdě se něco naučit. Knížka je pořád školou, tabulí ve třídě, kam se píší věci, které jinak zapadnou, které se jinak k lidem nedostanou. Kniha má svou historii, ale i budoucnost. Není na světě síly, jak ji obejít a zavřít knihovnu, jako nepotřebnou instituci. Knížka je stále milou společnicí, tou, kterou si dnes dávám pod hlavu, hned vedle postele, na stolek s vodou a lampičkou. Usínám s ní a s pocitem, že kdo ji vymyslel, postavil pyramidu, Svatovítský chrám. Je s obdivem, že nás provází celým životem, od maleb v jeskyních po monografie malířských děl. Knížka je hradem i zámkem, řekou i hlubokým jezerem, vysokou horou i šachtou dolu, na jehož dně jsou poklady. Hledejme je. Dejme si zelenou, ať jede, ať je pořád knížkou, kterou lidé stále čtou.

Egon Wiener

Šupleti v kuchyňském stole

                Pokud jste dospělí a máte chuť si zahrávat, pak nejvíc úrazů, nevím, zda to víte, se stane v kuchyni. Když jsem byl malý a nedosáhl na dřez, byl doma klid. Později už jsem pořád slyšel: „Na to nesahej, nůž je ostrý, kolikrát ti to mám povídat, co tady děláš, tvé místo není v kuchyni!“ A tak, celý život, poslouchám. Není nad dobré rady. Už schází jenom štítky: nebezpečný, nesahej, padej ze zóny nášlapných min a ostřelovačů. Tak já vidím kuchyň a můj pobyt v ní.

                Nic moc se tu nezměnilo, kdo vaří, bojuje. S rozlitou vodou, ostrými kuchyňskými nástroji, elektrickým proudem, který všechno pohání. A přitom to tam je jak na koncertě hvězd. Pokličky burácí, třesk hrnců na vařiči, potlesk, který přichází za dobrý oběd. Z polévky se kouří, svíčková se šesti, to je výsledek rozličných cest, pohybů, ale i štěstí, že se během vaření nikomu nic nestalo. Sláva všem. Vždyť pokud vím, šuple vedle šuplete je plné min, ostrých kuchyňských předmětů, které mohou být zlé a zaútočit v momentě, který nečekáte. Á propós, víte, proč kuchaři nosí své vysoké čepice? Prý, aby ani vlas neplaval v polívce.

                Věř si každý, čemu chce, já vidím kuchyň jako skutečné bojiště. Mámu, co vařila sice bídně, ale cením si té snahy, že jsem nikdy neměl hlad. Vaření, vaření, domácí nudle, koření, kousek masa, nezapomenout cibuli. Očistit zeleninu, oškrábat brambory. Nic neopomenout, to je vaření. Nádobí do myčky a honem z kuchyně pryč, tomu říkám dokonalá souhra, na ocenění Řádem zlaté vařečky. Ve světě je to Michelinská hvězda, u nás si to kuchař přišpendlí na sako a jde si odpočinout, lehnout si na gauč a nechá si zdát, že je u vody a koupe se v šampaňským. Ne, tak to není, je to jinak. V kuchyni je dřina a nebezpečí, že uklouzneš a jsi na nemocenské, namydlený.

                Co všechno najdeš v kuchyňském šupleti? Jen a jen ostré předměty. Všechny jsou potřebné. A je to řehole, stát u plotny, soboty, neděle. Jím rád a kuchař, aby se strhal Často ani nestíhá. Strávníky jsou všichni. Všichni, které znám mají hlad, jedí jako zjednaní. Co najdu v kuchyni, v šupleti? Často sním, že jednou nebude takové honění. Vše stihnout, nepřesolit, dovařit.

                Mám rád každou dobrou kuchyni. Je v ní moře práce, fíglů, které mi zůstávají utajeny. Každé řemeslo má své finty, tajemství. Jen je třeba si stále dávat pozor na ostré předměty, nástroje, které řežou, melou, opaří. Nechť tedy vzkvétá kuchařské umění, talíře ať voní vším tím vařeným, smaženým, pečeným.

                Mám rád kuchaře, kteří tohle umí levou zadní. Mám rád bezpečné kuchyně, kde nejde o zdraví, ale jen a jen o umění nasytit strávníky tak, aby každý odcházel dobře najedený.

Egon Wiener