neděle 5. ledna 2020

Námraze, oblakům, větru, dešti, nepohodě




                Klouže to. Neposlouchám a na posledním ledním zmrzku jsem uklouzl a zlomil si ne nohu, ale rovnou ramenní kost, což je a to mi věřte, hodně bolestivé zranění. To, co nám, jako dětem lehce procházelo, nebo to odnesla jen klíční kost, je ve stáří problém. Musím zpomalit. Mohu si klidně sednout, zaklonit hlavu, zavřít oči a nechat si zdát, třeba o počasí, které je vlídné, umí pohladit a usměje se, která mi říká, že zítra už bude jinak, běž se schovat.

                Nespěchám. Vlevo ode mne je kopec Tlustec, dál Rálsko, rybníky. Vítr, jako by čekal, zvedl se a foukl do trávy, do větví stromů, kamení u plotu, do listí. Ochladilo se, oblaka si sedla níž a fouká. Citelně se ochlazuje, bude pršet. Louka za plotem dostává jinou barvu. Začíná mě zábst. To je opravdu tím, že nejsem nejmladší. Teď zrovna přemýšlím, co bude k večeři. Vzduch jako by se rozhodl, že nebude dělat nic. Vše stojí a vyčkává. Bude pršet? Budou padat kroupy? Obrátí se vše vniveč? Co bude teď hned, za chvíli? Stačím se zvednout, dojít pod střechu, zavřít okna a říct stárnoucímu psu, běž do boudy, nebo ne, pojď se mnou, schováme se spolu v teple, doma, v pokoji, na gauči. Uvažujeme už jistou dobu oba stejně. Co na tom, že on je pes. Já stárnu s ním a jsem tolerantní. Už dávno jsem ztratil touhu změnit svět, vnucovat svou vůli jinému, byť by to byl jenom pes.

                Konečně! Počasí z mrtvého bodu dává o sobě vědět. Ubylo olova a louka naproti se začíná vlnit. Ptáci, co jinak vědí o počasí mnohem víc, se rozhodli promluvit. Křičí a chtějí pryč. Něco je vyděsilo a nechtějí být přitom, až se svět zhroutí v proudech vody, kdy nahoře bude zle a dole na zemi ještě hůř.                Nepohoda je slabé vyjádření toho, co vidím už za zavřeným oknem. Vítr si dělá větvemi, co chce, co sám uzná za vhodné. Venku je boží dopuštění. Pes dělá, že tu není a dýchá tak, že se mu boky vlní. I mně se špatně dýchá. Vzduch v místnosti, jako by stál, voda za okny mi připadá, jako by se v hrnci vařila voda na špagety. Ještě, že jsme doma. Chudáci ptáci! Snad to stihli a čekají, jako já, pes a všichni, až to přestane a bude vzduch čistý, jako ze skla. Kopce kolem se tím pádem hodně přiblíží. Vzduch bude cítit ozónem, a vše bude takové nové, jako by někdo všechno umyl kartáčem a hadrem.

                Kam oko dohlédne, je svět kolem Jablonného, kde bydlím, znovu jako nový, pohodlný a takový, jako by měl vždycky být. Bez nepohody.

Egon Wiener

Žádné komentáře: