Bože, už zase knihy, už ani jedna mi nesmí přes práh
domu, pryč s nimi! A přitom mi bylo sotva půl roku, kdy se knížka stala
mým milým ucumlaným, sladkým gastronomickým pozdvižením a tečkou po mléčném maminčině
jogurtu. Mléko už od té doby nemusím, na rozdíl od knížky. Čtu s nevšední
oblibou. Kniha stojí na čele jídelníčku. S každou novou knížkou mnou cloumají
vášně. Cpu se jimi, jako by to byl narozeninový dort. Kniha je tou, se kterou
odcházím do postele, která se mnou spí pod peřinou. Byla mou první. Nešustit,
obratně pracovat s baterkou...
Pane machnínský knihovníku Kurko, co jste mi to
navařil, naservíroval do talíře? Lysohlávky, muchomůrky, hašiš? Jako by to bylo
od doby prenatální, kdy jedu v papíru a neudělám nic, jak to zastavit. Nechci
nikomu uškodit... Jenom nevím, jak pojmenovat ty, co na mě křičí: „Nepiš,
nepiš, nečti!“
Píši Vám a nevím
si dost dobře rady. Jsme lidé bez předsudků, renesanční doby? Často mi přijde
že ne, především, když přijde anonym od osla. Jsme lidé, kteří opravdu knihy a
jejich autory na hranicích nepálí? Bojím se, že stále jsou mezi námi tací, co
popírají fyzikální, ale i lidsko-právní zákony. Na druhé straně, co si budeme
povídat, kniha je a bude zdrojem smíchu, radosti a poznání. Záleží moc a moc,
na tom, kdo ji čte, co hledá, s čím si vystačí. Podívejme se třeba, co dělá z
lidí čtení Švejka, nebo korán. Někoho pohladí, druhého rozzuří.
Mám pocit, že současná knížka dojede na křídový,
polokřídový papír, který se často tak leskne, že slova i celé věty nejsou ke
čtení. Něco s tím udělejme. Oči bolí, stránky se špatně otáčejí. Knihovny
rostou, jako houby po dešti. Moc a moc záleží na práci knihovníka, jak umí knížku
doporučit.
Mám knížky rád, o tom není pochyb. Nikdy není pozdě se
něco naučit. Knížka je pořád školou, tabulí ve třídě, kam se píší věci, které
jinak zapadnou, které se jinak k lidem nedostanou. Kniha má svou historii, ale
i budoucnost. Není na světě síly, jak ji obejít a zavřít knihovnu, jako
nepotřebnou instituci. Knížka je stále milou společnicí, tou, kterou si dnes
dávám pod hlavu, hned vedle postele, na stolek s vodou a lampičkou. Usínám s ní
a s pocitem, že kdo ji vymyslel, postavil pyramidu, Svatovítský chrám. Je s
obdivem, že nás provází celým životem, od maleb v jeskyních po monografie malířských
děl. Knížka je hradem i zámkem, řekou i hlubokým jezerem, vysokou horou i
šachtou dolu, na jehož dně jsou poklady. Hledejme je. Dejme si zelenou, ať
jede, ať je pořád knížkou, kterou lidé stále čtou.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat